- pište mi všecko co chcete vědět o Vampyrske Akademii

13.kapitola VA 5

9. března 2011 v 19:09
"Do pekla leda tak můžeš," řekla jsem nahlas nikomu.
"Ne, nemůžeš," řekla Lissa, s výrazem, který odpovídal mé nedůvěře. "Vím, že jsi se učil, jak bojovat s ohněm, ale nemáš žádné zkušenosti s kůlem."
Christianova tvář byla neoblomná. "Mám - málo. A můžu se dozvědět víc. Mia má nějaké přátele mezi strážci, kteří ji učili fyzický boj a já jsem se něco z toho naučil."
Zmínka o něm a Mie moc Lissin názor nezlepšila. "Jsi tady sotva týden! To zní, jako bys měl výcvik léta s některými veliteli."
"Je to lepší než nic," řekl. "A kde jinde se budeš učit? S Rose?"
Lissino pobouření a nevěřícnost trochu klesly. "Ne," přiznala. "Nikdy. Ve skutečnosti by mě Rose odtáhla pryč, kdyby mě přitom chytila."
To si piš. Ve skutečnosti, i přes překážky a personál, který mě blokoval, jsem byla v pokušení udělat to teď hned.
"Tak tohle je tvoje šance," řekl. Jeho hlas se změnil na ironický. "Podívej, já vím, že to není... Skvělé s námi, ale je to irelevantní, pokud se chystáš učit. Informuj Taťánu.že chceš, abych jel do Lehighu. Nebude se jí to líbit, ale nechá tě. Ukážu ti, co jsem se naučil ve svém volném čase. Potom, až se vrátíme, vezmu tě k Mie a jejím přátelům."
Lissa se zamračila. "Kdyby Rose věděla..."
"To je důvod, proč začneme, když budeš daleko od dvora. Bude příliš daleko od tebe,nebude moct co dělat."
Oh, pro lásku Boží. Naučím ji nějaké chvaty- jak dát ránu Christianovi do obličeje.
"A když se vrátíme?" zeptala se Lissa. "Zjistí to. Díky poutu je to nevyhnutelné."
Pokrčil rameny. "Když bude mít pořád povinnosti v terénu, budeme schopni klidit se jí z cesty. Mám na mysli, bude to vědět, ale nebude moct zasáhnout. Moc."
"To nemusí stačit," řekla Lissa s povzdechem. "Rose má pravdu - nemohu očekávat, že se naučím za pár týdnů, co jí trvalo roky."
Týdny? To byla na to její časová osa?
"Musíš to zkusit," řekl téměř něžně. Téměř.
"Proč se o to tak zajímáš?" zeptala se Lissa podezíravě. "Proč se tolik starat o změnění Dimitrije zpátky? Myslím, vím, žes ho měl rád, ale nemáš doopravdy motivaci, proč to pro Rose udělat."
"Byl to dobrý chlap," řekl Christian. "A kdyby tam byl způsob, jak ho vrátit zpátky na dhampýra? Jo, to by bylo úžasné. Ale víc, než jen to... Víc než jen jeho. Pokud by byl nějaký způsob, jak vrátit všechny Strigoje, mohl by se změnit náš svět. Chci říct, ne že by mě nebavilo bojovat s ohněm, ale pokud bychom mohli zastavit na prvním místě jejich zabíjení? To je klíč k naší záchraně. Všech z nás."
Lissa na moment oněměla. Christian mluvil vášnivě, a byla tam naděje, která z něj vyzařovala, což ona prostě nečekala. Byl to. . . pohybující se.
Využil její mlčení. "Kromě toho, neříkám, že by se ti to mohlo povést bez vedení. A já bych snížil šance,aby ses sama zabila, protože i když to Rose chce popřít, vím, že ty se o to budeš pokoušet dál."
Lissa opět zůstala klidná, uvažovala o situaci. Poslouchala jsem její myšlenky a vůbec se mi nelíbilo, jakým směrem jdou.
"Odjíždíme v šest," řekla nakonec. "Můžeš sejít dolů v pět třicet?" Taťána nebude nadšená, až uslyší o novým výběru hosta, ale Lissa si byla docela jistá, že by si to u ní mohlo vyžehlit v odpoledních hodinách.
Přikývl. "Budu tam."
Zpátky v mém pokoji jsem byla naprosto zděšená. Lissa se chystá naučit probodávat Strigoje - za mými zády - a dostala Christiana, aby jí pomohl. Ti dva na sebe vrčí, protože se rozešli. Měla bych být ráda, že se to mezi nimi dá třeba zase do pořádku, ale nebyla jsem. Byla jsem naštvaná.
Uvažovala jsem,jaké mám možnosti. Budovy Lissy a mě,kde jsme byly ubytovány, nebyly od sebe tak daleko, jako to bylo ve škole, ale zaměstnanci byli informováni, koho mají hlídat, hlavně mě. Hans mi také řekl, abych zůstala daleko od Lissy až do dalšího oznámení. Uvažovala jsem o tom všem a na chvíli přemýšlela, že by stálo za to vidět, jak mě Hans tahá z Lissinýho pokoje a nakonec si vybrala alternativní plán. Bylo pozdě, ale ne příliš pozdě a tak jsem navštívila pokoj vedle sebe. Zaklepala jsem na dveře, doufala, že je můj soused ještě vzhůru.
Byla to dhampýrka v mém věku, čerstvý absolvent z jiné školy. Neměla jsem vlastní mobilní telefon, ale předtím jsem ji viděla s někým telefonovat. Za chvilku mi odpověděly otevírající dveře a naštěstí se nezdálo, že byla v posteli.
"Ahoj," řekla, dost překvapena.
"Ahoj, můžu poslat SMS z tvého mobilu?"
Nechtěla jsem, aby mi někdo zabavil mobil kvůli mluvení a kromě toho, Lissa by mi mohla zavěsit. Moje sousedka pokrčila rameny, vešla do místnosti a vrátila se s telefonem. Měla jsem Lissino číslo v paměti a poslala ji tento text:
Já vím, co budete dělat a je to ŠPATNÝ nápad. Oba vás nakopu do zadku, až vás najdu.
Podala jsem telefon zpět na jeho majitelce. "Díky. Jestliže mi někdo odpoví zpět, dáš mi vědět?"
Řekla mi, že jo, ale nečekala jsem, že někdo odpoví. Čekala jsem odpověď jiným způsobem. Když jsem se vrátila do pokoje a do Lissiny mysli, bylo to zrovna, když její telefon vyzváněl. Christian odešel a ona si přečetla můj text se smutným úsměvem. Moje odpověď přišla prostřednictvím pouta. Věděla, že ji sleduju.
Promiň, Rose. Je to riziko, které musím podstoupit. Udělám to.
Vrátila jsem se do tmy, ještě rozzlobená, co se Lissa a Christian snažili dělat. Nemyslela jsem, že bych někdy mohla usnout, ale když ke mně Adrian přišel ve snu, bylo jasné, že mé tělo vyčerpání porazilo, má mysl ustoupila.
"Las Vegas?" Zeptala jsem se.
Adrianovy sny vždy byly na různých místech,podle jeho výběru. Dnes v noci jsme stáli na místě, velmi blízko místa, kde Eddie a já jsme museli setkat s ním a Lissou v MGM Grand. Jasná světla a nápisy hotelů a restaurací zářily v temnotě, ale celé to tu bylo přízračně tiché ve srovnání s realitou. Adrian sem nepřenesl auta nebo lidi z reálného Las Vegas. Bylo to jako město duchů.
Usmíval se a opíral o tištěnou reklamu na koncerty a eskortní služby. "No, my jsme opravdu nedostali šanci užít si to tam."
"Pravda." Stála jsem o pár metrů dál, s rukama zkříženýma přes mou hruď. Měla jsem džíny a tričko, spolu s mým Nazarem. Adrian se zřejmě rozhodl, že mě dnes večer šatů ušetří, za což jsem byla vděčná. Mohla jsem skončit jako jedna z těch Morojských hereček, v peří a flitrech. "Myslela jsem, že se mi vyhýbáš." Stále jsem si nebyla úplně jistá, jak na tom byl náš vztah, navzdory jeho prostořekému postoji zpět k Fascinující hodince.
Odfrkl si. "Není to moje volba, Malá dhampýrko. Ti strážci dělají co mohou, abys byla na samotce. No, tak něco."
"Christianovi se podařilo vplížit se a promluvit se mnou," řekla jsem a doufala, že se vyhnu problému, na který Adrian jistě myslel: že jsem riskovala životy na zachránění mého ex-přítele. "Chce se pokusit naučit Lissu, jak probodnout Strigoje."
Čekala jsem, že se Adrian zapojí do mého rozhořčení, ale jevil se jako obvykle nevšímavý a cynický. "Nepřekvapuje mě, že se o to bude snažit. Co mě překvapuje je, že má zájem pomoct s touto šílenou teorií."
"No, je to pro něj bláznivá výzva... A patrně v sobě přemohl tu nedávnou nenávist."
Adrian naklonil hlavu, takže některé vlasy mu spadly přes oči. Budova s modrými palmami odrážela děsivou záři na tváři, když mi dal vědoucí pohled. "No, oba víme, proč to dělá."
"Protože si myslí, že jeho po-školní skupiny s Jill a Miou ho kvalifikují na učení nesmyslů?"
"Protože to mu dává záminku, aby byl kolem ní - aniž by jí to napadlo. Tímto způsobem může stále vypadat mužně."
Trochu jsem se posunula tak, že světla obřích hracích automaty s reklamami mi nezářily do očí. "To je směšné." Zvláště část o 'mužném' Christianovi.
"Kluci dělají směšné věci z lásky." Adrian sáhl do kapsy a zvedl krabičku cigaret. "Víš, jak moc teď jednu chci? Přesto trpím, Rose. Vše pro tebe."
"Nezkoušej na mě romantiku," Varovala jsem a snažila se skrýt svůj úsměv. "Nemáme na to čas, ne, když moje nejlepší kamarádka chce jít lovit monstra."
"Jo, ale jak by ho dokázala najít? To je určitý problém." Adrian neměl potřebu upřesnit, kdo jeho 'ho.'
"To je pravda," připustila jsem.
"A ona ještě ani nebyla schopna dát kouzlo do kůlu-tak jako tak-, takže až to udělá, všechny kung-fu schopnosti na světě budou druhá záležitost."
"Strážci nedělají kung-fu. A jak jsi se dozvěděl o kůlu?"
"Několikrát mě požádala o pomoc,"vysvětlil.
"Huh. Nevěděla jsem to."
"No, ty jsi měla práci. Ne, že jsi ještě šetřila myšlenky pro chudého chřadnoucího přítele."
Se vší mou domácí prací jsem neměla moc času, který bych strávila v Lissině hlavě - jenom tolik, abych jí mohla kontrolovat. "Hele, myslela jsem na tebe každý den." Obávala jsem se, že Adrian bude zuřit po Vegas, ale tady byl lehký a hravý. Trochu moc měkký. Chtěla jsem se zaměřit na tenhle problém, když byl po ruce. "Tak jak je to s Lissou a kouzly? Je blízko?"
Adrian si nepřítomně hrál s cigaretami a byla jsem v pokušení mu říct, aby mi jednu dal. Nakonec to byl jeho sen. "Nejasný. Nepoužívám kouzla, jako ona. Je to divný s ostatními prvky... Těžko se tak s duchem manipuluje."
"Pomáhal jsi jí nějak?" Zeptala jsem se nedůvěřivě.
Zavrtěl hlavou v pobavení. "Co myslíš?"
Zaváhala jsem. "Já... Nevím. Pomáháš jí s duchem, ale pomáhá jí s tím by znamenalo,..."
"... Pomáhat Dimitrijovi?"
Kývla jsem.
"Ne," Adrian řekl nakonec. "Nepomáhal jsem jí, prostě proto, že nevím jak."
Vydechla jsem úlevou. "Opravdu mě to mrzí," řekla jsem mu. "Za všechno... Za lhaní o tom, kde jsem byla a co jsem dělala. Bylo to špatné. A já nechápu... No, já nechápu, proč jsi ke mně tak milý."
"Měl bych být?" Mrkl. "To je to, co chceš?"
"Ne! Samozřejmě že ne. Ale myslím, že jsi byl tak naštvaný, když jsi přišel do Las Vegas a zjistil, co se děje. Jen jsem si myslela...Neví,. Myslela jsem, že mě nenávidíš."
Pobavení zmizela z jeho tváře. Přišel ke mně a položil mi ruce na ramena, tmavé zelené oči smrtelně vážné. "Rose, není nic na tomto světě,co by mě mohlo donutit, tě nenávidět."
"Ani se snaha, aby můj ex-přítel vstal z mrtvých?"
Adrian mě držel a dokonce i ve snu, jsem mohla cítit jeho kůži a kolínskou. "Jo, budu upřímný. Pokud by Belikov chodil kolem právě teď, živý, jako býval? Byly by některé problémy. Nechci ani pomyslet, co by se stalo s námi, pokud... No, nestojí to za ztrácení času. On tu není."
"Já pořád... Pořád se na nás snažím pracovat," řekla jsem pokorně. "Stále bych to zkoušela, i kdyby byl zpátky. Je těžký nechat jít někoho, na kom mi záleží."
"Já vím. To co jsi udělala, bylo z lásky. Přesto na tebe nemůžu být naštvaný. Bylo to hloupé, ale to láska je. Máš nějakou představu, co bych pro tebe mohl udělat? Udržet tě v bezpečí?"
"Adriane... "
Nemohla jsem mu pohlédnout do očí. Náhle jsem cítila ubohá. On byl tak snadno podcenitelný. Jediné, co jsem mohla udělat, bylo opřít hlavu o jeho hruď a nechat ho ovinout paže kolem mě.
"Je mi to líto."
"Omlouvej se, že jsi lhala," řekl a políbil mě na čelo. "Neomlouvej se, že jsi ho milovala. To je část tebe, část budeš muset nechat jít, jo, ale je to stále něco, co tě dělá tím, čím jsi."
Část budeš muset nechat jít. . .
Adrian měl pravdu, a to bylo zatraceně děsivá věc, přiznat to. Sestřelilo mě to. Zahrávala jsem si se zachráněním Dimitrije a selhala jsem. Lissa nemůže 'probodávat', což znamená, že si s Dimitrije musím přiznat pravdu: Je mrtvý. Musím jít dál.
"Zatraceně," zamumlala jsem.
"Cože?" zeptal se Adrian.
"Nesnáším, když jsi jednou rozumný. To je moje práce."
"Rose," řekl a násilně se snažil udržet vážný tón: "Já si myslím, že je mnoho slov, jak tě popsat, sexy a žhavá jsou v horní části seznamu. Víš, co není na seznamu? Rozumná."
Zasmála jsem se. "Dobře, no, pak je moje práce být bláznem."
On zvažoval. "To nemohu přijmout."
Zvedla jsem svoje rty k jeho, a i kdyby tam ještě byla nějaká vratká věc v našem vztahu, nebyla žádná nejistota v našem polibku. Líbání ve snu jsem cítila přesně stejné, jako v reálném životě. Teplo kvetlo mezi námi a cítila jsem vzrušení,jak projíždí celým mým tělem. Pustil mé ruce a objal mě kolem pasu,přitiskl si mě blíž. Uvědomila jsem si, že je čas začít věřit, v co jsem se pořád snažila. Život jde dál. Dimitrij může být pryč, ale já jsem mohla mít něco s Adrianem - alespoň dokud mě moje práce nezavede pryč. To bylo samozřejmě za předpokladu, že nějakou dostanu. Sakra, kdyby mě Hans nechal s povinnostmi tady a Adrian by pokračoval v jeho lenivých způsobech, mohli bychom být spolu navždy.
Adrian a já jsem líbali dlouhou dobu, tiskly se blíž a blíž. Konečně se ve mně věci zlomily. Pokud jste měli sex ve snu, znamená to, že jste to dělali skutečně? Nevěděla jsem, a rozhodně jsem neměla v úmyslu to zjistit. Nebyla jsem dosud připravena.
Ustoupila jsem a Adrian pochopil náznak. "Najdi mě, až dostaneš nějakou svobodu."
"Doufám, že brzy," řekla jsem. "Strážci mě nemohou trestat navždy." Adrian se díval pochybovačně, ale nechal sen rozpustit bez dalšího komentáře. Vrátila jsem se do své vlastní postele a vlastních snů.
Jediná věc, která mě zastavila od chycení Lissy a Christiana, když se setkali na začátku druhého dne v hale bylo to, že mě Hans zavolal do práce dříve. Pověřil mě papírními povinnostmi - v archivech, dost ironický - takže spisy mě donutily opustit strach z Lissy a Christiana, jak jsem se dívala skrze své pouto. Vzala jsem to jako znamení mých víceúlohových dovedností, když jsem byla schopna seřazovat podle abecedy a špehovat zároveň.
Ale moje dovednosti byly přerušeny, když hlas řekl: "Nečekal bych, že tě tu najdu znovu."
Vylezla jsem z Lissiny hlavy a podívala se od mého papírování. Michail stál přede mnou. S ohledem na komplikace, které následovaly s incidentem Viktora, bych málem zapomněla na Michailovu účast v našem úniku. Položila jsem složky a dala mu malý úsměv.
"Jo, divný, jak osud funguje, co? Vlastně mě tady chtějí."
"Přesně tak. Slyším, že jsi ve velkých potížích."
Můj úsměv se stočil do grimasy. "Pověz mi." Rozhlížela jsem se, i když jsem věděla, že jsme byli sami. "Nedostal ses do nějakých potížích, že ne?"
Zavrtěl hlavou. "Nikdo neví, co jsem udělal."
"Dobře." Nejméně jedna osoba unikla bez úhony. Můj pocit viny by puknul, kdyby ho taky někdo chytil.
Michail poklekl, aby byl v mé úrovni očí, položil si ruce na stůl, u kterého jsem seděla. "Byli jste úspěšní? Stálo to za to?"
"To je těžká otázka."
Nadzvedl obočí.
"Bylo to... Ne tak úspěšné, to, co se stalo. Ale zjistili jsem, co jsme chtěli, aby vme- -nebo, no, myslíme si, že ano."
Zatajil dech. "Jak obnovit Strigoje?"
"Myslím, že ano. Jestliže náš informátor mluví pravdu, pak ano. Výjimkou, i kdyby to byla... No, není to tak snadné. Je to téměř nemožné, opravdu."
"Co je to?"
Zaváhala jsem. Michail nám pomohl, ale nebyl v mém kruhu důvěrníků. Přesto i nyní, jsem to viděla v jeho očích. Bolest ze ztráty jeho milované ho stále trýznila. Je pravděpodobné, že už navždy. Udělám víc škody než užitku tím, že mu řeknu, co jsem se dozvěděla? Ublíží mu ta prchavá naděje ještě víc?
Nakonec jsem se rozhodla mu to říct. I kdyby to řekl někomu - a to jsem si nemyslela - ten se tomu bude tak jako tak smát. Nemám jak ještě víc uškodit. Skutečný problém by byl, pokud by se někdo dozvěděl o Viktorovi a Robertovi - ale nebylo nutné, se mu o nich zmiňovat. Na rozdíl od Christiana, ho zřejmě nenapadlo, že propašováním tří teenagerů ven, pomohl uniknout z vězení velkému zločinci. Michail pravděpodobně nemohl myslet na něco, co se netýkalo jeho Soni.
"Chce to uživatele ducha," vysvětlila jsem. "Aby okouzlil kůl, a pak on..., Nebo ona... Má probodnout Strigoje."
"Duch..." Tento prvek byl ještě cizí Morojům i dhampýrům - ale ne k jemu. "Stejně jako Soňa. Vím, že duchové je dělají ještě více svůdnější... Ale já přísahám, že ona to nikdy nepotřebovala. Byla krásná sama." Jako vždy, Michailova tvář strašně zesmutněla, když vzpomínal na Soňu. Nikdy jsem ho doopravdy šťastného neviděla při setkání s ním a myslela jsem si, že by mohl být docela hezký, kdyby se někdy opravdu usmál. Najednou se zdál v rozpacích, jeho romantickému propadnutí a vrátil se k podnikání. "Jaký uživatel ducha by mohl uzdravovat?"
"žádný," řekla jsem důrazně. "Lissa Dragomirová a Adrian Ivaškov jsou pouze dva uživatelé ducha, které znám - no, kromě Avery Lazarové." Vynechala jsem z toho Oksanu a Roberta. "Ani jeden z nich na to nemá schopnosti - víš to stejně, jako já. A Adrian o to stejně nemá zájem."
Michail byl chytrý, navazoval na to, co jsem neřekla. "Ale Lissa jo?"
"Ano," připustila jsem. "Ale to by se musela učit léta. Ne-li déle. A ona je poslední své linie. Nemůže riskovat."
Pravda v mých slovech jej udeřila a nemohla jsem si pomoct, ale sdílet jeho bolest a zklamání. Stejně jako já, dal hodně víry do tohoto posledního-zoufalého pokusu,jak se sejít se ztracenou láskou. Právě jsem tvrdila, že to je možné. . . potom nemožné. Myslím, že by pro nás oba bylo snazší, kdyby to všechno falešná zpráva.
Povzdechl si a vstal. "No... Oceňuji, co jsi udělala. Omlouvám se za tvůj trest pro nic za nic."
Pokrčila jsem rameny. "To je v pořádku. Stálo to za to."
"Doufám..." Jeho tvář váhala. "Doufám, že to skončí brzy a nebude to mít na nic vliv."
"Vliv na co?" Zeptala jsem se ostře, zachytila lítost v jeho hlase.
"Prostě... No, strážci, kteří neposlouchají příkazy někdy čelí dlouhým trestům."
"Ach. Tohle." Měla jsem na mysli můj neustálý strach, mít pořád kancelářskou práci. Snažila jsem se být prostořeká a nedat najevo, jak moc mě tato možnost strašila. "Jsem si jistá, že Hans blafuje. Myslím, že by mi tohle nechal navždy jen proto, že jsem utekla a -"
Zastavila jsem, moje ústa dokořán, když poznala záblesk zablesklo v očích Michaila. Slyšela jsem, jak se dávno pokoušel vystopovat paní Karpovou, ale logika mě nikdy nenapadla, až teď. Nikdo mu neodpustil jeho hledání. To, že odešel na vlastní pěst, porušil pravidla a pak přišel zpět, když se konečně vzdal jejího hledání. Je v takových problémech, jako jsem teď já.
"Je to..." Polkla jsem. "Je to proč... Proč teď pracuješ ve sklepeních?"
Michail neodpověděl na mou otázku. Místo toho se podíval dolů s lehkým úsměvem a ukázal na můj stoh papíru. "F míří do L," řekl před odbočkou a odešel.
"Zatraceně," zamumlala jsem a dívala se dolů. Měl pravdu. Zřejmě nepoznávala abecedu tak dobře, když jsem sledovala Lissu. Přesto, když jsem byla sama, nezastavilo mě to, abych šla opět do ní. Chtěla jsem vědět, co dělá. . . a nechtěla jsem přemýšlet o tom, že to, co jsem udělala, se pravděpodobně považuje v očích strážců za horší skutky než Michailova výprava. Nebo že podobný - nebo horší - trest může být připravený pro mě.
Lissa a Christian byli v hotelu v blízkosti kampusu v Lehighu. Střed upírského dne znamenal večer pro lidské univerzity. Lissu zítra ráno nic nečeká, což znamená,že teď musela čekat v hotelu a pokusit se přizpůsobit lidskému rozvrhu. Lissa její 'noví' strážci, Serena a Grant, byli s ní, spolu se tři dalšími, které královna poslala také. Taťána dovolila Christianovi jet také a nebyla zdaleka tak rozzlobená, jak se Lissa obávala - což mě opět nutilo přemýšlet, zda je královna opravdu tak hrozná, jak jsem vždycky věřila. Priscilla Voda, blízký poradce královny, kterou jsme Lissa a já měly rády, také Lissu doprovázela, když se rozhlédla po škole. Dva z dalších strážců zůstali s Priscillou, třetí zůstal s Christianem. Jedli večeři ve skupině a pak odešli do svého pokoje. Serena skutečně byla s Lissou, zatímco Grant stál na stráži přede dveřmi. Sledování toho všeho ve mně vyvolalo bodnutí. Párové hlídání - to bylo to, pro co jsem byla vyškolena. Co jsem očekávala, že bude s Lissou celý život dělat.
Serena byla perfektní příklad odměřeného strážce, ale ne v jejím oblečení-jak si Lissa všimla. Zaklepání na dveře ihned střelilo Serenu do akce. Její kůl byl v ruce,a vykročila ke dveřím a dívala se skrz kukátko. Nemohla jsem si pomoct, ale obdivovala její reakci, když už jsem já nikdy Lissu hlídat nemohla, tak alespoň někdo schopný. "Zpátky," řekla Serena na Lissu.
Okamžik později, napětí v Sereně vybledlo a otevřela dveře. Grant tam stál s Christianem vedle sebe.
"On je tady, aby tě viděl," prohlásil Grant, jako by to nebylo zřejmé.
Lissa přikývla. "Ehm, jo. Pojď dál"
Christian vstoupil dovnitř, když Grant couval. Christian dal Lisse významný pohled a kývl trochu hlavou směrem k Sereně.
"Hej, ehm, nevadilo by vám, že by jsme měli trochu soukromí?" Jakmile ta slova vypustila z úst, Lissa zrudla. "Myslím... My jen... A musíme si o něčem promluvit, to je všechno."
Serena se stále tvářila téměř neutrálně, ale bylo jasné, že si myslela, že budou dělat víc, než jen mluvit. Průměrný teenager většinou neměl ve světě Morojů drby, o svém soukromí, ale Lissa, s její proslulostí, přilákala o něco více pozornosti s jejími romantickými záležitostmi. Serena věděla, že Christian a Lissa spolu chodili a pak se rozešli. Všechno co věděla je, že teď jsou zase spolu. Lissa ho pozvala na tuto cestu, aby se usmířili.
Serena se ostražitě rozhlédla. Rovnováha mezi ochranou a soukromím bylo vždy těžké s Moroji a strážci, a v hotelových pokojích ještě těžší. Kdyby byl upírský rozvrh, bylo by světlo, nepochybovala jsem, že by Serena šla do haly za Grantem. Ale venku byla tma a dokonce i okno by byla dobrá možnost pro Strigoje. Serena neměla zájem nechat svou novou svěřenkyni samotnou.
Lissin hotel měl expanzivní obývací pokoj a pracovní místnost, se sousední ložnicí přístupnou přes matné sklo francouzskými dveřmi. Serena kývla směrem k nim. "Co kdybych šla tam?" Chytrý nápad. Budou mít soukromí, ale stále bude blízko. Poté,co si Serena uvědomila důsledky, začervenala se. "Myslím... ledaže by jste tam chtěli jít vy a já bych -"
"Ne," zvolala Lissa, stále více a více v rozpacích. "To je v pořádku. Zůstaneme tady. Budeme si povídat."
Nebyla jsem si jistá, jestli ta slova zdůraznila kvůli Sereně nebo kvůli Christianovi. Serena přikývla a zmizela v ložnici s knihou, což mi připomnělo Dimitrije. Zavřela dveře. Lissa si nebyla jistá, jak hodně budou hlasití, a tak se obrátila na TV.
"Bože, to byl trapas," zasténala.
Christian se zdál naprosto v pohodě, když se opřel o zeď. Nebyl formální typ, ale šaty, které si vzal na večeři měl stále na sobě. Vypadal dobře, bez ohledu na to, jak moc si vždycky stěžoval. "Proč?"
"Protože si myslí, že my- myslí si, že my - No, víš."
"No a? Je to velký problém?"
Lissa obrátila oči v sloup. "Ty jsi chlap. Samozřejmě, že tobě na tom nezáleží."
"Hele, to neznamená, že nám na tom nezáleží. Kromě toho je lepší, aby si myslela tohle, než znala pravdu."
Vzpomínka na jejich minulý sexuální život v ní rozmixovala myšlenky - rozpaků, hněvu a touhy - ale odmítla, aby to poznal. "Fajn. Ať to máme za sebou. Máme velký den a náš spánek bude praštěný. Kde začneme? Chceš, aby si vzala kůl?"
"Ještě není třeba. Měli bychom jen pracovat na některých základních obranných pohybech." Narovnal se a přestěhoval se do středu místnosti, odsunul stůl stranou.
Přísahám, že představa,že budu sledovat ty dva, jak budou bojovat je legrační.
"Dobře," řekl. "Tak už máš představu, jak udeřit."
"Co? Nemám!"
Zamračil se. "Zmlátila jsi Reeda Lazara. Rose to říkala snad stokrát. Nikdy jsem neslyšel, že by byla pyšnější na něco jiného."
"Udeřila jsem člověka jednou v životě," zdůraznila. "A Rose mě vyhecovala. Nevím, jestli to dokážu udělat znovu."
Christian přikývl a díval se zklamaně - ne v její schopnosti, ale protože měl netrpělivou povahu a chtěl skočit přímo do opravdu tvrdého boje. Nicméně, dokázal být překvapivě trpělivým učitelem. A spoustu jeho pohybů bylo stejných, jaké se naučil ode mne.
Býval slušný student. Byl na úrovni strážců? Ne. Ani zdaleka. A Lissa? Byla chytrá a kompetentní, ale na boj byla jako dřevo, bez ohledu na to, jak moc chtěla pomoci. Zmlácení Reeda Lazara byla krásná věc, ale nezdálo, že to na ni bylo přirozené. Naštěstí, Christian začal s jednoduchým uhýbáním a sledováním soupeře. Lissa byla jen začátečník, ale ukázala se, že se rychle učí. Zdálo se, že Christian je vcelku překvapený, ale vždycky jsem si myslela,že uživatelé ducha měli jakýsi nadpřirozený instinkt, co jiní nemohli dělat. Pochybovala jsem, že by to stačilo na Strigoje.
Po chvilce Christian přešel do útoku a to je to, co šlo špatně.
Lissa je od přírody jemná a uzdravuje ostatní, a odmítla skutečně udeřit do něj s plnou silou, z obavy, že mu ublíží. Když si uvědomil, co se děje, jeho naštvaná nálada začala stoupat.
"Pojď! Nedrž se zpět."
"Nedržím," protestovala, uhodila ho do hrudi, s ním to ani nehnulo.
Prohrábl ruku podrážděně vlasy. "Držíš! Viděl jsem tě zaklepat na dveře víc, než do mě mlátíš."
"To je absurdní metafora."
"A," dodal, "vyhýbáš se mému obličeji."
"Nechci opustit značku!"
"No, v sazbě jedeme, neexistuje nebezpečí, že," zamumlal. "Kromě toho to můžeš vyléčit."
Byla jsem pobavená jejich hašteřením, ale nelíbilo jeho ležérní povzbuzení použití ducha. Ještě stále jsem se nezbavila pocitu viny z dlouhodobé škody, že 'útěk z vězení' by mohl být příčinou.
Postoupil dopředu, Christian ji chytil za zápěstí a přitáhl ji k sobě. Sevřel pěst ve svých prstech a pak ji pomalu zvedal, jako ve zpomaleném úderu do jeho tváře. Ukazoval ji techniku a pohyb, takže se jen otřela o jeho tvář.
"Vidíš? Oblouk vzhůru. Dopad tady. Neboj se, že mě to bude bolet."
"To není tak jednoduché...."
Její protest najednou zemřel, oba se zdáli, že upozornění je udeřilo oba. Mezi nimi nebyl skoro žádný prostor a jeho prsty byly ještě omotané kolem jejího zápěstí. Lissa cítila teplo jeho kůže a zbytkem jejího těla procházela elektřina. Vzduch mezi nimi vypadal tlustý a těžký, jako by se kolem nich mohl obalit a přitisknout je k sobě. Podle Christianových rozšířených očí a náhlého těžkého dechu, jsem byla ochotna se vsadit, že se potýkal s podobnou reakcí, když bylo její tělo tak blízko.
Přišel k sobě, náhle pustil její ruku a ustoupil. "No," řekl hrubě, ale stále zdrcený jejich blízkostí, "myslím, že opravdu nejsi schopna Rose pomoct."
To byla poslední kapka. Bez ohledu na sexuální napětí, hněv vzplanul v Lisse na jeho komentář. Sevřela pěst a naprosto zachytila Christiana nepřipraveného, když se otočil a udeřila ho do tváře. Nebyla tak velká, jako když udeřila Reeda, ale pro Christiana byla velká. Bohužel, ztratila rovnováhu v manévru a narazila do něj dopředu. Šli spolu dolů, udeřili do podlahy a na malým stolku se rozklepala lampa. Lampa spadla ze stolu a rozbila se.
Mezitím Lissa přistála na Christianovi. Jeho ruce se instinktivně obtočili kolem ni a jestli mezi byla předtím malá mezera, teď byla neexistující. Dívali se jeden druhému do očí a Lisse bušilo srdce divoce v hrudi. Ten vzrušující elektrický pocit praskal kolem nich znovu a celý její svět se zdál být zaměřený na jeho rty. Později jsem ona i já přemýšleli,jestli by se políbili, ale právě v tu chvíli Serena vpadla dovnitř z ložnice.
Byla strážce ve vysoké pohotovosti, tělo napjaté a připravené čelit armádě Strigojů s jejím kůlem v ruce. Zadrhnula se, když viděla scénu před sebou: to, co se zdála být romantická předehra. Je pravda, že to bylo divný s rozbitou lampou a červené otokem na Christianovi tváři. Bylo to dost trapné pro všechny a Sereny útočný režim vybledl do zmatku.
"Oh," řekla nejistě. "Omlouvám se."
Rozpaky zaplavily Lissu, stejně jako vlastní-nelibost nad tím, že na ní Christian má takový vliv. Po tom všem na něj zuřila. Spěšně se odtáhla a posadila se a v jejím zneklidněném stavu cítila, že je třeba, aby bylo jasné, že se neděje vůbec nic romantického.
"To... Není to, co si myslíte," zakoktala a dívala se jinam než na Christiana, který vstal a zdál se stejně ponížený jako Lissa. "My jsme se hádali. Mám na mysli, nácvik boje. Chci se naučit bránit proti Strigojům. A bojovat. A s kůlem. Takže Christian mi pomáhal, to je všechno." Vypadala roztomile,což mi připomnělo Jill.
Serena se viditelně uvolnila a zatímco si osvojila, že se tváří jako strážce bezvýrazně, bylo jasné, že ji to pobavilo. "No" řekla, "to nevypadá, jako že děláte moc dobrou práci."
Christian se obrátil rozhořčený a pohladil svou poraněnou tvář. "Hej! Jde nám to. Naučil jsem ji to."
Serena si stále myslela, že je to všechno legrace, ale vážný lesk se jí začal tvořit v očích."To vypadá, by jste potřebovali víc štěstí, než cokoliv jiného." Zaváhala, jako kdyby byla na pokraji velkého rozhodnutí. Nakonec řekla: "Podívejte, jestli to myslíte vážně, pak se to budete muset naučit dělat správnou cestou. Ukážu vám, jak na to."
Ne. Bože můj.
Byla jsem vážně na pokraji rozhodnutí utéct od Soudu a stopem jet do Lehighu, opravdu jim ukázat, jak udělat správnou ránu - na Sereně, jako na ukázku - když mě něco odtrhlo pryč, zpátky do své vlastní reality. Hans.
Měla jsem sarkastický pozdrav na rtech, ale nedal mi šanci. "Zapomeňte na třídění a následujte mne. Byla jste povolána."
"Já - co?"Vysoce nečekané. "Povolána kam?"
Jeho tvář byla ponurá. "Královna vás chce vidět."
 

12.kapitola VA 5

9. března 2011 v 19:08
Což se utvrdilo, když jsme konečně dorazili zpět ke Královskému Soudu.
Nebyla jsem jediný problém, samozřejmě. Lissa byla předvolána ke královně pro kárání,i když jsem věděla, že neutrpí žádný skutečný trest. Ne jako Eddie a já. Sice jsme byli mimo školu, ale technicky jsme nyní spadali do pravomoci úředních strážců, což znamenalo, že jsme čelili problémům jako jakýkoliv neposlušný zaměstnanec. Pouze Adrian unikl jakýchkoliv následků. Mohl si dělat, co chtěl.
A opravdu, můj trest nebyl tak špatný, jak by mohlo být. Upřímně řečeno, co jsem ještě mohla ztratit? Moje šance na střežení Lissy již byla povrchní a nikdo, kromě Taši, mě stejně za strážce nechtěl. Bláznivý víkend ve Vegas - což byl náš titulní příběh - ji sotva odradit od mého přijetí. Nicméně to stačilo, aby některý ze zájemců stáhl svou žádost, aby byl Eddie jeho strážce. Dost ho ještě chtělo, takže nebyl v nebezpečí, že ztratí dobrou pozici, ale já jsem se cítila strašně provinile. S nikým ani dechem nepromluvil, co jsme udělali, ale pokaždé, když se na mě podíval, viděla jsem odsouzení v jeho očích.
A uvidím ho ještě pár dní. Ukázalo se, že strážci měli zavedený systém pro řešení těch, kteří byli neposlušní.
"Byli jste tak nezodpovědný, že byste mohli také být zpátky ve škole. K čertu, základní škole, dokonce."
Byli jsme v jedné z kanceláří v strážcovské úředně, přičemž na nás křičel Hans Croft, ten chlap, co měl na starosti všechny strážce u soudu a někdo, kdo byl pověřený strážcovskými úkoly. Byl dhampýr v raných padesáti letech, s huňatým šedobílým knírem. Byl také vůl. Voňavý dým z doutníku ho vždy obkličoval. Eddie a já jsme seděli pokorně před ním, zatímco on přecházel s rukama za zády.
"Mohl jste zabít posledního Dragomira- nemluvě o chlapci Ivaškových. Jak si myslíte, že by královna reagovala na úmrtí svého velkého-synovce? A mluvím o načasování! Šli jste na párty, když chlap, který se pokusil unést princeznu,je volný. Ne, že byste to věděli, když vidím, jak jste byli pravděpodobně příliš zaneprázdněni hracími automaty a používáním vaší falešné ID."
Trhla jsem sebou na odkaz Viktora, i když bych asi měla být ráda, že jsme byli mimo podezření za jeho únik. Hans přečetl mé grimasy jako přiznání viny.
"Mohli jste absolvovat," prohlásil,"ale to neznamená, že jste neporazitelní."
Celé toto setkání mi připomnělo, když jsme se Lissa a já musely vrátit do svatého Vladimíra, když si jsme byli kárány za stejnou věc: bezhlavý útěk a její ohrožování. Jen tentokrát nebyl Dimitrij,který by mě bránil. V krku se mi udělal knedlík, jak jsem si vzpomněla na jeho tvář, vážnou a nádhernou, ty hnědé oči intenzivní a vášnivé jak na mě mluvil a přesvědčoval ostatní o mých hodnotách.
Ale ne. Dimitrij tady není. Bylo tu jen Eddie a já sama, potýkající se s důsledky reálného světa.
"Vy." Hans ukázal zavalitým prstem na Eddieho. "Možná budete mít štěstí a bude to bez velkých následků. Jasně, budete mít navždy černý puntík na vašem záznamu. A úplně jste posral vaše šance mít elitně postaveného královského s ostatními strážci, kteří by vás podpořili. I když získáte nějaký přiřazení. Pracovat sám s několika menšími šlechtici, pravděpodobně."
Vysoce postavení Královští měli více než jednoho strážce, takže ochrana vždy byla jednodušší. Hans ukázal na to, že Eddieho přiřazení bude nízké - vytvoří pro něj více práce a nebezpečí. Když jsem na něj úkosem pohlédla, viděla jsem znovu jeho tvrdý, odhodlaný pohled na tváři. Zdálo se, že ho nezajímalo, jestli má chránit rodinu sám. Nebo i deset rodin. Ve skutečnosti vydával vibrace, že kdyby se objevil v hnízdě Strigojů, podal by si je všechny.
"A vy." Hansův ostrý hlas promluvil, prudce jsem vrátila pohled k němu. "Budete mít štěstí, když budete mít někdy práci."
Jako vždy, mluvila jsem bez přemýšlení. Měla jsem být jako Eddie. "Samozřejmě že budu mít. Taša Ozerová mě chce. A vy máte příliš málo strážců , aby jste mě nechali sedět kolem."
Hansovy oči se zaleskly hořkým úsměvem. "Ano, máme málo strážců, ale je tu mnoho druhů prací,které potřebujeme udělat - a to nejen osobní ochranu. Někdo musí obsluhovat kanceláře. Někdo musí sedět a hlídat přední brány."
Ztuhla jsem. Úřednická práce. Hans mi hrozil s úřednickou prací. Všechny mé strašné představy o mně se týkalo střežení nějakého náhodného Moroje, někoho, koho jsem neznala a možná i nenáviděla. Ale v každém z těchto scénářů jsem byla ve světě. Chtěla jsem být v pohybu. Bojovat a bránit.
Ale tohle? Hans měl pravdu. Strážci jsou potřební pro administrativní práci soudu. Je pravda, že jich je málo - byli jsme příliš cenní - ale někdo to musel dělat. Být jedním z nich pro mě bylo strašně těžké pochopit. Sedět celý den, hodiny a hodiny. . . jako stráže v Tarasovu. Strážcovský život měl všechny druhy neatraktivních - ale nutných - úkolů.
To mě opravdu, opravdu udeřilo, že jsem v reálném světě. Strach mě udeřil. Přijala jsem titul strážce, když jsem absolvovala, ale pochopila jsem opravdu, co to znamená? Hrála jsem si s výhodami a ignorovala důsledky? Jsem mimo školu. Neexistovala žádná vazba. Tohle je skutečnost. Byl to život a smrt.
Moje tvář musela ukázat moje pocity. Hans ukázal malý, krutý úsměv. "Je to pravda. Máme všechny druhy způsobů, jak zkrotit výtržníky. Štěstí pro vás, že váš skutečný rozsudek ještě nebyl rozhodnut. A mezitím, je tu spousta práce, kterou je třeba udělat, s čímž se vy dva chystáte pomoct."
Tato 'práce' v příštích několika dnech se ukázala být podřadná manuální práce. Upřímně řečeno, nebylo to příliš odlišné od vězení a byla jsem si docela jistá, že to právě bylo vytvořeno, kdyby pachatelé, jako jsme my,udělali něco hrozného. Pracovali jsme dvanáct hodin denně, hodně z toho venku taháním kamenů a zeminy na vybudování nového nádvoří pro Královské domy ve městě. Někdy jsme museli dělat i jiné věci, drhnout podlahy. Věděla jsem, že měli několik Morojských lidí pro tyto druhy prací a pravděpodobně teď oni měli dovolenou.
Přesto, to bylo lepší než ostatní práce,které nám Hans mohl dát: třídění a ukládání hory a hory papírů. To mi dalo nové porozumění pro informace, které jdou digitální. . . a znovu se starala o svou budoucnost. Znovu a znovu jsem si myslela na první rozhovor s Hansem. Hrozba, že by to mohl být můj život. Nikdy bych nebyla strážce - v pravém slova smyslu - Lissy nebo kteréhokoliv jiného Moroje. Během mého trénování jsme vždycky měli motto: Oni jsou na prvním místě.Kdyby to byla pravda a skutečně bych posrala svou budoucnost, tak bych měla nové motto: A na prvním místě. Pak B, C, D. . .
Během těchto pracovních dnů jsem byla pryč od Lissy a přední sekce pracovníků nás od sebe držela. Bylo to frustrující. Mohla bych ji sledovat prostřednictvím pouta, ale chtěla jsem si s ní promluvit. Chtěla jsem mluvit s někým. Adrian zůstal daleko a příliš se neobtěžoval se sny, což mě zajímalo, jak se cítí. Nikdy jsme neuskutečnili naše mluvení 'po Vegas'. Eddie a já jsme často pracovali bok po boku, ale on se mnou nemluvil, což mě drželo v pasti mých vlastních myšlenek a pocitem viny.
A věřte mi, bylo spoustu věcí, které posilovaly mou vinu. Kolem dvora si lidé nevšímali pracujících. Takže ať už jsem byla uvnitř nebo venku, lidé vždycky mluvili, jako bych tam nebyla. Největší téma byl Viktor. Nebezpečný Viktor Daškov na volné noze. Jak se to mohlo stát? Měl pomocníky, o kterých nikdo nevěděl? Lidé se dokonce báli a někteří byli přesvědčeni, že by se mohl objevit u soudu a všechny zabít ve spánku. Teorie o 'vnitřní práci' běhala kolem, držela nás mimo podezření. Bohužel to znamenalo,že se teď mnoho lidí obávalo zrádce z našeho okruhu. Kdo ví, kdo by mohl pracovat pro Viktora Daškova? Špehové a rebelové by mohli být číhající u soudu, plánující nejrůznější lovy. Věděla jsem, že všechny příběhy byly přehnané, ale na tom nezáleželo. Všechno to přišlo z pravdivého jádra: Viktor Daškov chodil po světe jako svobodný člověk. A jenom já - a moji spolupachatelé - věděli, že to všechno bylo kvůli mně.
Být viděni v Las Vegas nám i nadále poskytovalo alibi z 'útěku z vězení', a zhoršovalo to situaci. Lidé byli zděšení, že jsme nechali Dragomirskou princeznu utéct, zatímco byl nebezpečný člověk na volné noze - muž, který by ji napadl! Díky Bohu ,říkali všichni, že nás odtamtud královna dostala ještě předtím, než nás Viktor našel. Výlet do Las Vegas výlet také otevřel zcela novou řadu spekulací - ty, které se mě týkaly.
"No, to mě o Vasilise nepřekvapuje," zaslechla jsem říct ženu, když jsem jeden den pracovala venku. Ona a někteří přátelé byli na procházce do budovy dárců a ani mě neviděli. "Už utekla dřív, ne? Ti Dragomirové jsou divocí. Pravděpodobně vyrazila rovnou zpátky na první párty, když zjistila, že je Viktor Daškov zavřený."
"Mýlíš se," řekla její kamarádka. "To není důvod, proč odešla. Je vlastně dost rozumná. Bylo to kvůli té dhampýrské dívce, co je pořád s ní - holka Hathawayová. Slyšela jsem, že ona a Adrian Ivaškov šli do Las Vegas uprchnout. Královniny lidé se tam dostali v čas jen stěží,aby je zastavili. Taťána zuří, zejména proto, že Hathawayová prohlásila, že jí a Adriana od sebe nic neudrží."
Ou. To byl šok. Chci říct, že jsem uhodla,že to bude lepší pro lidi, aby přemýšleli o Adrianovi a mně na útěku, než aby mě obviňovali z napomáhání a spoluúčasti uprchlíka, ale přesto. . . Byla jsem tak trochu překvapena, jak k tomuto závěru došli. Doufala jsem, že Taťána neslyšela o našem takzvaném útěku. Byla jsem docela jistá, že by to zkazilo pokrok, který jsme my dvě spolu udělaly.
Můj první opravdový společenský kontakt přišel v podobě neobvyklého zdroje. Házela jsem hlínu na již velkou hromadu a potila se jako blázen. Bylo krátce před spaním pro Moroje, což znamenalo, že slunce bylo ve své plné letní slávě. Měli jsme tu dost práce: Soudní obří kostel.
Na Akademii jsem strávila v kapli spoustu času, ale málokdy jsem navštívila kostel, jelikož byl daleko od hlavních budov dvora. Byla to Ruská klasika - převládající Morojské náboženství - a připomnělo mi spoustu některých katedrál, co jsem viděla, zatímco jsem byla v Rusku, i když zdaleka nebyly ne tak velké. Byl vyroben z krásného červeného kamenného zdiva, jeho věže vyvýšené zelenými dlaždicemi do kopule, které byly následně zasypané zlatými kříži.
Dvě zahrady označené daleko od hranic církve byl rozsáhlý areál, na jedním z nich jsme zrovna pracovali. Blízko nás byla jedna z nejvýznamnějších lokalit dvora: obří socha některé starověké Morojské královny, která byla téměř desetkrát vyšší než já. Odpovídající socha krále stála na opačné straně areálu. Nikdy jsem si nedokázala vzpomenout na jejich jména, ale byla jsem si docela jistá, že jsme je už probírali na hodinách dějepisu. Byli vizionáři, ve své době změnili Morojský svět.
Postava se objevila za mnou, a já jsem předpokládala, že to přicházel Hans, aby nám dal další hroznou fušku. Při pohledu nahoru, jsem byla překvapená, když jsem viděla, že to byl Christian.
"Hochu," řekla jsem. "Víš, že budeš mít problémy, pokud někdo uvidí,že se mnou mluvíš."
Christian pokrčil rameny a sedl si na okraj částečně dokončené kamenné zdi. "Pochybuju. Ty jsi ten, kdo se dostane do potíží a opravdu si nemyslím, že to pro tebe může být ještě horší."
"Pravda," zamručela jsem.
Seděl tam v tichosti několik momentů, díval se na mě ,jak lopatou zvedám hromadu hlíny. Konečně se zeptal: "Tak jo. Tak, jak a proč jste to udělali?"
"Co?"
"Víš, co přesně. Vaše malý dobrodružství."
"Dostali jsme do letadla a odletěli do Las Vegas. Proč? Hmm. Přemýšlej. " Zastavila jsem se a otřela si pot z čela. "Protože kde jinde najdeš luxusní hotely a barmany, kteří nechtějí žádné identifikace?"
Christian se posmíval. "Rose, přestaň kecat hovadiny. Nešli jste do Las Vegas."
"Máme letenky a účtenky z hotelu,můžu ti je ukázat, nemluvě o lidech, kteří viděli princeznu Dragomirovou hrát na velký automatech."
Soustředila jsem svou pozornost na svou práci, ale měla jsem podezření, že Christian podrážděně vrtí hlavou. "Jakmile jsem slyšel,že tři lidé dostali Viktora Daškova z vězení, věděl jsem, že jste to museli být vy tři. Vy tři jste zmizeli? O tom není pochyb."
Nedaleko jsem viděla,že Eddie ztuhl a rozhlédl se kolem neklidně. Udělala jsem totéž. Možná jsem byla zoufalá za společenský kontakt, ale ne na nebezpečné riziko, že to někdo uslyší. Kdyby se náš zločin dostal ven, tenhle trest by byl jako dovolená. Byli jsme sami, ale já stále mluvila tiše a pokusila se o poctivý obličej.
"Slyšela jsem, že ti lidé byli najmutí Viktore." To byla další teorie,která běhala kolem, jako taky tato: "Vlastně si myslím, že se přeměnil na Strigoje."
"Dobře," řekl posměšně Christian. Zná mě moc dobře, věřte mi. "A také jsem slyšel, jak si jeden z hlídačů nevzpomíná, jak zaútočil na své přátele. Přísahá, že ho někdo ovládal. Každý, kdo má tento druh nátlaku by pravděpodobně mohl udělat,aby další člověk viděl klauny, klokany.... "
Odmítla jsem se na něj podívat a práskla za sebou lopatou tvrdě do země. Skousla jsem svůj ret a zadržela jakoukoli podrážděnou odpověď.
"Udělala to proto, že si myslí, že Strigojové mohou být vráceni do své původní podoby."
Hlava mi vystřelila a zadívala jsem se nevěřícně na Eddieho, divili se, že mluvil. "Co to děláš?"
"říkám pravdu," odpověděl Eddie, nepřestal ve své práci. "On je náš přítel. Myslíš, že to na nás práskne?"
Ne, rebel Christian Ozera nás nehodlal prásknout. Ale to neznamená, že jsem to chtěla. Je to fakt života: Čím více lidí zná tajemství, tím je větší pravděpodobnost, že se provalí.
Není divu, že Christianova reakce nebylo vše, co se lišilo od všech ostatních. "Co? To je nemožné. Všichni to vědí."
"Ne, podle bratra Viktora Daškova," řekl Eddie.
"Přestaneš?" Zvolala jsem.
"Řekneš mi to ty nebo to udělám já."
Povzdechla jsem si. Christianovy bledě modré oči na nás hleděly, široké a šokované. Stejně jako většina mých přátel, dokázal skousnout bláznivé nápady, ale tohle bylo opravdu šílené.
"Myslel jsem, že Viktor Daškov byl jedináček," řekl Christian.
Zavrtěla jsem hlavou. "Vůbec ne. Jeho otec měl poměr, a tak má Viktor nevlastního bratra. Roberta. A je to uživatel ducha."
"Jen ty," řekl Christian. "Jen ty můžeš najít něco takového."
Ignorovala jsem to, co se zdálo být návratem k jeho běžnému cynismu. "Robert tvrdí, že zachránil Strigojku - zabil v ní nemrtvou část a přivedl ji zpět k životu."
"Duch má své meze, Rose. Tys byla přivedena zpět, ale Strigojové jsou pryč."
"Nevíme toho o duchovi moc, "poukázala jsem."Polovina z toho je stále záhadou."
"Víme o svatém Vladimírovi. Kdyby mohl obnovit Strigoje, nemyslíš, že člověk jako on by to dělal? Mám na mysli, pokud tohle není podivuhodné, tak co jiného? Něco takového by muselo přežít v legendách,"argumentoval Christian.
"Možná. Možná ne." Převázala jsem svůj culík, přehrávala si naše setkání s Robertem v mé mysli již posté. "Možná Vlad nevěděl jak. Není to tak jednoduché."
"Jo," souhlasil Eddie. "Tohle je dobrá část."
"Hele," vyštěkla jsem na něj. "Vím, že jsi na mě naštvaný, ale my tady s Christianem opravdu nepotřebujeme nikoho jiného dělat uštěpačný poznámky."
"Já nevím," řekl Christian. "Pro něco takového skutečně potřebuješ dva lidi. Teď vysvětli, jak ten zázrak prý udělal."
Povzdechla jsem si. "Přidáním ducha do kůlu, spolu s ostatními čtyřmi prvky."
Nový kouzla s duchem se k Christianovi ještě nedonesla. "Nikdy by mě to nenapadlo. Myslím, dát ducha do věcí... Ale já si ti nedovedu představit,že probodnutí Strigoje s duchem-okouzleným kůlem by mělo stačit, aby se vrátil zpět."
"No... To je ta věc. Podle Roberta to nemůžu udělat. Musí to udělat uživatel ducha."
Vzniklo více ticha. Odmítala jsem vyprávět dál.
Nakonec řekl: "Neznáme moc uživatelů ducha. Natož jakékoliv, kteří by mohli bojovat nebo probodávat Strigoje."
"Známe dva uživatele ducha." Zamračila jsem se, vzpomínajíc na Oksanu na Sibiři a Avery pod zámkem... Kde? V nemocnici? Na místě, jako je Tarasov?" Ne, čtyři. Pět, počítám Roberta. Ale jo, žádný z nich by to nemohl dělat."
"To nevadí, protože to není možné provést,"řekl Eddie.
"Nevíme to! "Zoufalství v mém vlastním hlase mě vylekalo. "Robert se domnívá, že je. Viktor dokonce věří." Zaváhala jsem." A Lissa taky."
"A ona to chce udělat," Christian řekl, přidal rychle." Protože by pro tebe udělala cokoliv."
"Ona nemůže."
"Protože nemá možnost nebo proto, že ji nenecháš?"
"Obojí," vykřikla jsem." Nenechám ji nikde poblíž Strigoje. Ona je už. . ." Zasténala jsem. Nenáviděla jsem, co jsem objevila v poslední době skrz pouto."Získala kůl a snaží se ho okouzlit. Zatím, neměla moc štěstí, díky Bohu."
"Pokud to je možné,"začal pomalu Christian." Mohlo by to změnit náš svět. Kdyby se mohla učit. . . "
"Co? Ne! "Dočkala jsem se, že mi Christian věřil a teď jsem si přála, aby nevěřil. Spása v tom všem byla, že se nikdo z mých přátel nemyslel, že je to možné,ale nikdo z nich ani nepomyslel na skutečnost, že by Lissa mohla bojovat se Strigoji. "Lissa není žádný válečník. Žádný uživatel ducha, kterého známe, takže bych raději..." Trhla jsem sebou. "Raději bych,aby Dimitrij zemřel."
Eddie konečně přestal pracovat. Odhodil lopatu. "Vážně? To bych si nikdy nepomyslel." Soupeřila jsem se sarkasmem.
Otočila jsem se a vykročila k němu se zaťatými pěstmi. "Hele, nemůžu to vzít zpátky! Omlouvám se. Nevím, co jiného na to říct. Vím, že jsem to podělala. Nechala jsem Dimitrije jít. Nechala jsem jít Viktora."
"Nechala jsi Viktora jít?" zeptala se Christian, vylekaný.
Ignorovala jsem ho a pokračovala v křičení na Eddieho. "To byla chyba. S Dimitrijem... To byl slabý okamžik. Zklamala jsem ve své práci. Vím, že jsem to udělala. Oba víme. Ale víš, že jsem neměla v úmyslu zničit to, co jsem způsobila. Pokud jsi opravdu můj přítel, musíš to vědět. Kdybych to mohla vrátit zpět... " Polkla jsem, překvapena z pocitu v pálení očí. "Udělal bych to. Přísahám,udělala bych to, Eddie."
Jeho obličej byl naprosto tichý. "Věřím ti. Jsem tvůj přítel, a já vím... Vím, že jsi nechtěla, aby věci byly takové, jaké jsou teď."
Zhroutila jsem se úlevou, překvapena, jak jsem opravdu měla strach,že ztratím respekt a přátelství. Při pohledu dolů jsem byla překvapena vidět mé pěsti sevřené nahoru. Uvolnila jsem je, nemohla uvěřit, že jsem byla tak unavená. "Děkuji ti. Děkuji moc."
"Co je to za křik?"
Oba jsme se otočili a spatřili Hanse,jak míří k nám. A vypadal naštvaně. Také jsem si všimla, že Christian se prakticky vytratil do tichého vzduchu. Stejně dobře,jako přišel.
"Tohle není přátelské posezení!" zavrčel Hans. "Vy dva ještě dnes máte další hodinu. Pokud se chystáte rozptylovat, pak by jste možná měli být odděleni." Pokynul Eddiemu. "Tak pojď. Existuje několik archivování s vaším jménem."
Střelila jsem po Eddiem soucitný pohled, jak ho Hans vedl pryč. Přesto se mi ulevilo, že jsem papírování nemusel dělat já.
Pokračovala jsem v práci, mou myslí vířily stejné obrázky, jako za celý den. Myslela jsem vážně,co jsem řekla Eddiemu. Chtěla jsem, aby ten sen o zachránění Dimitrije byl skutečný. Chtěla jsem to víc, než cokoli jiného - kromě riskování Lissinýho života. Neměla jsem zaváhat. Měla jsem Dimitrije zabít. Viktor neměl uniknout. Lissa by neměla neustále myslet na Robertova slova.
Přemýšlení o Lisse mně strčilo do její mysli. Byla ve svém pokoji, dělá balení na poslední chvíli před ulehnutím do postele. Zítra jede na návštěvu do Lehighu. Nebylo překvapení, že mé pozvání bylo zrušeno, vzhledem k mé nedávné neposlušnosti. Její narozeniny - něco, co bylo strašně přehlíženo v tomto bordelu - byly také tento víkend a nezdálo se správné, abych od ní byla právě v tu dobu. Měli jsme se radovat společně. Její myšlenky byly utrápené a spotřebovávala je, když je náhle ukončilo zaklepání na dveře.
Zaujatá, kdo by to mohl být v tuhle hodinu. když otevřela dveře, zalapala po dechu,protože tam uviděla stát Christiana. Bylo to neskutečné, pro mě taky. Část mě se stále držela myšlení,že jsme v naší škole měli pravidla - teoreticky - kde se dívky a kluci nemohli navštěvovat na pokojích. Ale už jsme tam nebyli. Technicky jsme teď byli dospělí. Musel jít rovnou do jejího pokoje,potom, co se se mnou viděl, uvědomila jsem si.
Bylo to úžasné, jak rychle napětí vystupňovalo mezi nimi. Svazek emocí vtrhla do Lissiny hrudi, obvyklý mix hněvu, smutku a zmatku.
"Co tady děláš?" zeptala se.
Stejné emoce byly v jeho tváři. "Chtěl jsem s tebou mluvit."
"Už je pozdě," řekla stroze. "Kromě toho, já si pamatuji. že se ti nelíbilo se mnou mluvit."
"Chci mluvit o tom, co se stalo s Viktorem a Robertem."
To jí vytrhlo z jejího hněvu. Vrhla pohled za něj do chodby a pak mu pokynula dovnitř. "Jak o tom víš?" zasyčela, rychle zavřela dveře.
"Viděl jsem Rose."
"Jak to, žes ji viděl? Já ji vidět nesmím." Lissa byla stejně frustrovaná jako já nad tím, jak nás vedení rozdělovalo.
Christian pokrčil rameny, pečlivě udržoval bezpečnou vzdálenost mezi nimi, sednul si v malém obývacím pokoji. Oba měli zkřížené ruce, ale nemyslím si, že si uvědomili, jak se navzájem zrcadlili. "Vplížil jsem se do jejího zajateckého tábora. Musí hodiny odhazovat hlínu."
Lissa se ušklíbla. Díky způsobu, jakým nás od sebe dělili, nevěděla nic o mých aktivitách. "Chudák Rose."
"Ona je panovačná. Stejně jako vždycky." Christian obrátil oči k pohovce a jejímu otevřenému kufru, kde kůl ze stříbra ležel na hedvábné blůze. Pochybovala jsem, že košile přežije cestu v pořádku. "Zajímavá věc, na návštěvu vysoké školy."
Lissa spěšně zavřela kufr. "To není tvoje věc."
"Opravdu si to myslíš?" zeptal se, ignoroval její poznámku. Udělal krok dopředu, jeho horlivost zřejmě zapomenula, že se od ní chtěl držet stranou. Dokonce i roztržitá byla v této situaci a Lissa okamžitě poznala jeho novou blízkost, jakou cítil i on, jak se světlo prosvítilo jeho černé vlasy. . . "Myslíš, že bys mohla přivést zpět Strigoje?"
Obrátila svou pozornost zpět k rozhovoru a zavrtěla hlavou. "Nevím. Opravdu ne. Ale cítím se jako... Mám pocit, že bych to měla zkusit. Kdyby nic jiného, chci vědět, co může duch udělat s kůlem. To je neškodný."
"Ne podle Rose."
Lissa mu dala smutný úsměv, uvědomila si, co dělá, a okamžitě klesla. "Ne. Rose mě nechce nikde poblíž této myšlenky - i když chce,aby to byla pravda."
"Řekni mi pravdu." Jeho pohled v ní hořel. "Myslíš si, že máš šanci na vrácení Strigoje?"
"Ne," přiznala. "Sotva dokážu udeřit. Ale... Jak jsem řekla, mám pocit, že bych to měla zkusit. Snažím se to naučit. Mám namysli s kůlem."
Christian uvažoval na pár okamžiků a pak ukázal na kufr znovu. "Ráno vyrážíš do Lehighu?"
Lissa přikývla.
"A Rose dostal vyřadili z cesty?"
"Samozřejmě."
"Nabídla ti královna, aby jsi sebou vzala někoho jiného?"
"To ano," připustila Lissa. "Zejména navrhla Adriana. Ale on je trucuje... A já si nejsem úplně jistá, jestli na něj mám náladu."
Christian tím byl zřejmě potěšen. "Tak vem mě."
Mí ubozí přátelé. Nebyla jsem si jistá, jak moc dalších šokujících zpráv dneska ještě unesu.
"Proč bych sakra měla vzít tebe?" vykřikla. Všechen její hněv se vrátil k jeho drzosti. Celý se to na ní podepsalo.
"Protože," řekl, obličej klidný, "Naučím tě, jak probodnout Strigoje."

11.kapitola VA 5

9. března 2011 v 19:08
No. Jak dokonalé.
Trvalo nám dlouho rozhodnout, o našem dalším postupu. Navrhli jsme pár chabých nápadů sledovat Roberta a Viktora, všechny jsme je nakonec zatrhli. Robertův telefon byl vypnutý, a zatímco CIA by je vystopoval pomocí telefonu,my jsme určitě nemohli. I když Robertova adresa byla uvedena v telefonním seznamu, věděla jsem, že se tam nemuseli vrátit. A zatímco Adrian a Lissa mohli sledovat auru uživatele ducha,my jsme mohli stěží bloudit ve městě a čekat, že něco najdou.
Ne, s těma dvěma jsme měli smůlu. Nebylo nic, co by jsme teď mohli udělat, jenom se vrátit k soudu a čelit trestu, který nás čeká. My - já - jsme to podělali.
Blížil se západ slunce - a viděli jsme, že ne po moc dlouhé době po vězení jsme se dostali do problémů - moje skupina zachmuřeně zvedla hlavu k Fascinující hodině, aby jsme naplánovaly naše další cestování. Lissu a mě tam mohl někdo poznat, ale uprchlé dívky nebyly úplně ve stejné kategorii jako uprchlý zrádce. Rozhodli jsme se kostkou (neplánovaně) a postávat spíše riskovali odhalení od strážců, než další útok Strigojů, než se dokážeme dostat z Vegas.
Fascinující hodina se nijak nelišila od jiného kasina,kde jsme už byli - pokud si věděl, co hledat. Lidi tam příliš lákali hry a bylo lehké si všimnout, že mnoho dalších návštěvníků byly vysoký, štíhlí a bledí. Že jde o upíry? Lidé nemohli říct, že jsme nebyli lidé. Byl jen zlověstný smysl,že Morojové a dhampýři okamžitě věděli, kdo byl kdo.
Fandění, drnčení, a - někdy - kvílení z davu byli strážci. Požadující strážci byli, jen hrstka by mohla být vyčleněna na plný úvazek na tomto místě. Naštěstí, jejich čísla byla posílena díky bohatým a mocným, kteří přišli hrát. Nadšení Morojové výskali nad hracími automaty nebo ruletou a zároveň tichí, ostražití strážci se vznášeli za nimi, dohlíželi na vše. Žádný Strigoj by sem nedokázal přijít.
"Co teď?" zeptala se Lissa, skoro křičící přes hluk. To bylo poprvé, kdy někdo z nás promluvil, protože jsme se jen rozhodli, jít sem. Zastavili jsme se u některých hráčských stolů, přímo uprostřed toho všeho.
Povzdechla jsem si. Moje nálada byla tak temná,že jsem ani nepotřebovala jakékoliv nežádoucí účinky alkoholu. Ztratila jsem Viktora, ztratila jsem Viktora. Moje vlastní duševní obvinění se točilo v nekonečné smyčce.
"Musíme najít jejich obchodní centrum a rezervovat odsud letenky," řekla jsem. "Závisí na tom, za jak dlouho můžeme chytit let, jinak se můžeme vrátit na pokoj."
Adrianovy oči sledovaly dění kolem nás, nejdéle zůstávaly na jednom z mnoha barů. "Nezabije nás, když tu strávíme trochu času."
Odsekla jsem. "Opravdu? Po tom všem, co se stalo, to je všechno,na co dokážeš myslet?"
Jeho okouzlený pohled se otočil ke mně a změnil se na zamračený. "Jsou tu kamery. Lidi, kteří nás mohou poznat. Je dobrý mít důkaz, že jsme byli tady v kasinu, nikoli v Aljašce."
"To je pravda," připustila jsem. Myslím, že Adrianův typický znuděný výraz maskoval nepohodlí. Mimo poznání, proč jsem skutečně jela do Vegas, on ještě naběhnul do náruče Strigojů- s Dimitrijem mezi nimi. To nikdy nebyl snadný zážitek pro Moroje. "I když nemáme žádné alibi z doby, kdy jsme byli na Aljašce."
"Tak dlouho, jak tu Viktora nikdo nespatří, tak si to nikdo nebude spojovat s vámi." Adrianův hlas byl hořký. "Což skutečně ukazuje, jak hloupí všichni jsou."
"Pomohli jsme Viktorovi utéct," řekla Lissa. "Nikdo by si nepomyslel, že jsme takoví blázni a pustíme ho."
Eddie zůstal zticha, dal mi ostrý pohled.
"Tak je vyřešeno," řekl Adrian. "Někdo dojde pro lístky. Já se jdu napít a zkusit některou hru. Vesmír mi dluží nějaké štěstí."
"Dojdu pro vstupenky," řekla Lissa, věděla, kde je tu bazén, toalety - a obchodní centrum.
"Půjdu s tebou," řekl Eddie. Vzhledem k tomu, že jeho předchozí výraz byl obviňující, teď vypadal vyhýbavě.
"Fajn," řekla jsem, zkřížila ruce. "Dej mi vědět, až to uděláte a my vás najdeme." To bylo na Lissu, což znamená, že mi dá vědět pomocí pouta.
Přesvědčený, že byl volný, Adrian mířil přímo k baru.
"Tom Collins," řekl barman-Moroj. Měl jako Adrian v hlavě slovník všech koktejlů a jen míchal jeden za druhým. Málem jsem ho nikdy neviděla pít totéž dvakrát.
"Chceš to ostřejší?" barman se zeptal. Měl na sobě bílou košili a ostrý černý motýlek a sotva byl starší než já.
Adrian udělal obličej. "Ne,"
Barman pokrčil rameny a otočil se, aby se napil. 'Ostřejší' byl kód pro Moroje,že chtějí krev do pití. Za barem bylo pár dveří, které pravděpodobně vedly k dárcům. Pohlédla jsem dolů na bar, uviděla jsem šťastného, smějícího se Moroje s červeně-zabarveným nápojem. Líbila se mi myšlenka krev s alkoholem. On- stejně jako Adrian, zřejmě - neměl krev, pokud to nebylo "přímo od zdroje." Nemělo to prý stejnou chuť.
Zatímco jsme čekali, starší Moroj stojící vedle Adriana na mě pohlédl a přikývl souhlasně. "Máš dobrou," řekl Adrianovi. "Mladá, ale ty jsou právě nejlepší." Ten chlap, který buď pil červené víno nebo čistou krev, trhl hlavou směrem k ostatním stojícím u baru."Většina z nich jsou použité a odrovnané."
Sledovala jsem jeho pokrčení rameny, a to ani nebylo zapotřebí. Roztroušené mezi lidmi a Moroji bylo několik dhampýrských žen, oblečené ve velmi elegantním hedvábí a sametových šatech, které vyzývaly k představivosti. Většina z nich byla starší než já. Měly unavený pohled v očích, a to navzdory jejich koketnímu smíchu. Krvavé děvky. Zamračila jsem se na Moroje.
"Opovaž se o nich mluvit, jako o tom, nebo ti vystříknu sklenici s vínem na ksicht."
Chlap vykulil oči a podíval se na Adriana. "Divoká."
"Nemáš ponětí," řekl Adrian. Barman se vrátil s Tomem Collins. "Ona měla špatný den."
Kreténský Morojský chlap se na mě nepodíval. Zřejmě nevzal mou hrozbu tak vážně, jak měl. "Všichni mají špatný den. Slyšíš zprávy?"
Adrian vypadal uvolněně a pobaveně, když se napil, ale když jsem k němu byla tak blízko, cítila jsem, že trochu ztuhl. "Jaké zprávy?"
"Viktor Daškov. Víš, ten chlap, který unesl dívku Dragomirovou a postavil se proti královně? Utekl."
Adrian zvedl obočí. "Utekl? To je šílené. Slyšel jsem, že byl na určitém maximálním-bezpečnostním místě."
"On byl. Nikdo skutečně neví, co se stalo. Pravděpodobně do toho byli zapojení lidi... A pak se příběh stává divným."
"Jak divný?" Zeptala jsem se.
Adrian mě objal, v čemž jsem měla podezření,že byl tichý vzkaz, abych ho nechala mluvit. Ať už to bylo proto, že věřil, že tohle nebylo "správný" chování krvavý děvky nebo proto, že měl strach, abych neudeřila toho kluka, to jsem nemohla říct.
"Jeden ze strážců co tam byl prohlašuje, že byl ovládaný. On také říká, že je vše zamlžený a moc si toho nepamatuje. Slyšel jsem to od některých Královských, kteří pomáhají s vyšetřováním."
Adrian se zasmál, přičemž si dal velký doušek pití. "To je příhodný. Mně to přijde jako 'vnitřní' práce. Viktor měl spoustu peněz. Snadné podplatit stráže. To je to, co si myslím,že se stalo."
Adrianův hlas byl příjemně hladký a lehce dopovaný úsměv přišel na tvář toho chlápka, uvědomila jsem si, že na něj Adrian použil trochu nátlak. "Vsadím se, že máš pravdu."
"Měl bys informovat své královské přátele," dodal Adrian. "Vnitřní práce."
Muž přikývl ochotně. "Budu."
Adrian ovládal jeho pohled o několik okamžiků déle a nakonec se podíval dolů na Toma Collinse. Okouzlený pohled zmizel z tváře toho muže, ale já jsem věděla, že bude šířit Adrianův příběh o 'vnitřní' práci. Adrian vypil zbytek nápoje a postavil prázdnou sklenici na bar. Chystal se promluvit znovu, když něco přes celou místnost upoutalo jeho pozornost. Morojský muž si toho všiml taky, a já sledovala jejich pohledy,abych zjistila, co je oba tak fascinovalo.
Zasténala jsem. Ženy, samozřejmě. Zprvu jsem si myslela, že to byly dhampýrky jako já. Zdálo se, že na ty ženy zírali skoro všichni. Při druhém pohledu jsem zjistila překvapení: ženy byly Morojky. Morojské herečky, abych byla přesná. Byly oblečený v šatech se stejným střihem a velkým výstřihem. Jen každá z nich na sobě měla jiný náhrdelník v tónovacích barvách: měď, paví modři. . . Peří a kamínky se jim třpytily ve vlasech, smály se a smály, když procházely kolem zírajících tváří, krásné a sexy způsobem se lišily ode mě.
Což nebylo překvapením. Všimla jsem si, že Morojský muž pomrkával na dhampýrské dívky častěji, jednoduše proto, že jsem byla dhampýrka. Ale samozřejmě, Morojští muži přitahovali a milovali své ženy. Naše rasa přežívala, a i když si Morojští muži mohou chtít pohrávat s dhampýrky, téměř vždy skončí s jejich vlastním druhem.
Herečky byly vysoké a elegantní, a jejich čerstvé, brilantní vystoupení musí být na cestě k výkonu. Nemohla jsem si představit, co by způsobily jejich třpytivé tance. Mohla bych to ocenit, ale Adrian by to ocenil jednoznačně více, soudě podle jeho rozšířených očí. Šťouchla jsem do něj loktem.
"Hej!"
Poslední herečka zmizela v davu kasina, řekla bych že do divadla, stejně jak jsem doufala. Adrian se podíval na mě a ukázal uličnický úsměv.
"Na koukání není nic špatného." Pohladil si rameno.
Stojící Moroj vedle něj kývl na souhlas. "Myslím, že bych se dnes mohl ukázat v divadle." Koukal do svého pití. "Všechny tyto záležitosti s Daškovem a zmatek s Dragomiry... Je mi smutno za chudáka Erika. Byl to dobrý chlap."
Dala jsem mu pochybovačný pohled. "Znal jsi Lissinýho tátu- Erika Dragomira?"
"Jasně." Moroj žádal doplnění nápoje. "Byl jsem tady léta manažerem. Byl tady často. Věř mi, oceňoval tyto holky."
"Lžeš," řekla jsem chladně. "On zbožňoval svou ženu." Viděla jsem společně Lissiny rodiče. Dokonce v mladém věku jsem byla schopna vidět, jak bláznivé láce byli.
"Neříkám, že dělal všechno. Stejně jako tvůj přítel řekl, není nic špatného na koukání. Ale spousta lidí věděla,že princ Dragomir miloval párty, kamkoliv šel - zejména v případě, že měl ženskou společnost." Moroj povzdechl a zvedl sklenici. "Sakra, škoda, co se mu stalo. Dá se jen doufat, že chytnou toho bastarda Daškova a Erikova malá holčička bude volná."
Nelíbilo se mi pomluvy tohohle chlápka o Lissině tátovi a byla vděčná, že ona není v okolí. Bylo už nepříjemný, že jsme v poslední době zjistili, že Lissin bratr Andre byl také chlapec, který zmátl okolí a lámal srdce. Dědí se ty věci v rodině? Co Andre udělal nebylo v pořádku, ale byl velký rozdíl mezi zneužíváním dospívajícího chlapce a ženatého muže. Nelíbilo se mi to přiznat, ale ti nejzamilovanější kluci podváděli své ženy. Adrian byl důkaz. Přesto jsem si nemyslela, že by se Lissa měla dozvědět o flirtování jejího otce s jinými ženami. Pravda o Andre byla dostatečně tvrdá a nechtěla jsem rozbít její andělské vzpomínky na rodiče.
Střelila jsem pohledem na Adriana, který říkal, že jestli ještě chvilku budu muset poslouchat ty kecy toho chlapa, některá rána přiletí. Nechtěla jsem, aby nás Lissa šla hledat. Adrian, vždy všímavý, než se objevila,se na mě usmál.
"No, moje milá, zkusíme naše štěstí? Něco mi říká, že budeš bojovat s osudem - jako vždycky."
Hodila jsem na něj pohled. "Chytrý".
Adrian na mě mrkl a vstal. "Rád jsem si s tebou promluvil," řekl Moroji.
"Já taky,"řekl muž. Nátlak vyprchával. "Měl by jsi ji spíše oblíknout šaty, víš."
"Nemám zájem, aby na ní nějaké šaty byly," Adrian volal, když mě nasměroval pryč.
"Dávej si pozor,"varovala jsem skrze zaťaté zuby, "nebo může víno skončit ve tvé tváři."
"Hraju svou roli, Malá dhampýrko. A držím tě dál od problémů." Zastavili jsme v blízkosti místnosti s pokerem a Adrian mi dal hodnotící pohled. "Ten chlap měl s tím oblečením pravdu."
Zaskřípala jsem zuby. "Nemůžu uvěřit, že tohle řekl o Lissině tátovi."
"Drby a fámy nikdy nezmizí - zrovna ty bys to měla vědět. Nezáleží na tom, jestli jsi mrtvá. Kromě toho, že rozhovor byl pro nás skutečně - čímž mám na mysli tebe - výhoda. Někdo jiný pravděpodobně uvažuje o teorii o 'vnitřní' práci.Když to ten chlap rozšíří kolem, zajistí to, že si nikdo nebude myslet, že ve světě nejsou nebezpeční strážci."
"Doufám." Násilím jsem stlačila svůj vztek. Vždycky jsem se spouštěla šťastná, a věděla jsem jistě, že teď kousky temnoty získávám od Lissy za posledních dvacet čtyři hodin dělání špatných věcí, jak jsem obávala. Změnila jsem téma, cítila pevnější půdu pod nohama. "Teď jsi dost milý,když zvážím, jak jsi byl dříve šílený."
"Nejsem ze všeho šťastný, ale zamyslel jsem se,"řekl Adrian.
"Oh? Dohlížíš na mě informativně?"
"Tady ne. Promluvíme si později. Máme důležitější věci na starosti."
"Jako zakrývání trestné činnosti a dostat se ven z tohoto města, aniž by jsme byli napadeni Strigoji?"
"Ne. Jako,že já jdu vyhrávat peníze."
"Zbláznil jsi se?" řekla jsem Adrianovi, který nikdy neměl dobrý nápad."Unikli jsme bandě krvežíznivých monster a vše, na co ty myslíš, je hazard?"
"Skutečnost, že jsme naživu znamená,že bychom měli žít, "namítl."Zvlášť když máme čas, tak jako tak."
"Nepotřebuješ žádné další peníze."
"Budu muset, pokud mě táta vydědí. Kromě toho, je to o štěstí ve hře."
Slova "štěstí ve hře,"jsem si brzy uvědomila, že pro Adriana znamená "falešný hráč." Podvádění za použití ducha. Protože na ducha bylo tolik svázané duševní síly, jeho uživatelé dokázali velmi dobře číst lidi. Viktor měl pravdu. Adrian žertoval a objednával drinky, ale mohla bych říct, že to platil jako pozornost ostatním. A i když byl opatrný a neříkal nic jasně, jeho výrazy mluvily za něj - jistý, nejistý, otrávený. Beze slov byl ještě schopný k nátlaku a blufování ostatních hráčů.
"Hned jsem zpátky," řekla jsem mu, pocítila Lissino volání.
Mávl na mě, lhostejný. Neměla jsem ani strach o jeho bezpečnost, když jsem viděla, kolik jiných strážců bylo v místnosti. Možnost akorát byla,že si někdo všimne jeho nátlaku a vyhodí nás z hotelu . Uživatelé ducha ho dokázali vytvořit velmi silný, ale ostatní upíři ho také dokázali ovládat, do určité míry. Bylo to považováno za nemorální, tak to mezi Moroji bylo zakázáno. Kasino bylo určitě místo, kde jste museli být na pozoru.
Obchodním centru se ukázalo být v blízkosti místnosti s pokerem a rychle jsem našla Lissu a Eddieho. "Jaký je hlášení?" Zeptala jsem se, když jsme šli zpátky.
"Máme let ráno," řekla Lissa. Zaváhala. "Mohli jsme ještě dneska, ale..."
Nepotřebovala jsem to dokončit. Po tom, čemu jsme dnes čelili, nikdo nechtěl riskovat i sebemenší šanci na naběhnutí ke Strigojům. Dostat se na letiště by vyžadovalo pouze jízdu taxi, ale i přesto, znamenalo by to,že bychom museli riskovat chůzi ven do tmy.
Zavrtěla jsem hlavou a vedla je k místnosti s pokerem. "Udělala jsi správnou věc. Máme trochu času na zabití.... Chceš se dostat do pokoje a trochu se prospat?"
"Ne." Zachvěla se a já jsem v ní cítila strach. "Nechci opustit tento dav. Mám strach z toho, co by se mi zdálo...."
Adrian byl schopen nestarat se o Strigoje, ale ty tváře Lissu stále strašily - zejména Dimitrijova. "No," řekla jsem a doufala, že se bude cítit lépe, "Zůstat vzhůru nám pomůže vrátit se na Královský rozvrh. Můžeš sledovat Adriana, jak pokouší naše bezpečí v kasině."
Jak jsem doufala, sledovat Adriana skutečně odvrátilo Lissinu pozornost - a to natolik, že se u ní zvýšil zájem, vyzkoušet to sama. Skvělý. Nutila jsem ji na bezpečnější hry a vyprávěla jí, jak Adrian zasadil myšlenku o 'vnitřní prácí' Morojskému chlápkovi. Vynechala jsem část o Lissině otci. Noc jako zázrakem prošla bez incidentu - ať už bez Strigojů nebo bezpečnosti - a pár lidí dokonce poznala Lissu, což nám pomohlo s naším alibi. Eddie se mnou nepromluvil celou noc.
Vyjeli jsme ráno z Fascinující hodinky. Nikdo z nás nebyl spokojen ze ztráty Viktora či útoku, ale v kasině jsme se všichni trochu uklidnili - alespoň dokud jsme se nedostali na letiště. V kasinu jsme byli zaplaveni novinkami Morojů, izolované v lidském světě. Ale při čekání na naše letadlo,jsme si nemohli pomoct, ale sledovali televizory, které se zdály být všude.
Ukazoval se příběh, který byl o večerním zabíjení v Luxoru a který nezanechal žádné stopy pro policii. Většina ze stráží kasina zemřela na zlomení vazu a žádné další těla nebyla nalezena. Můj odhad byl, že Dimitrij hodil své kumpány ven, kde slunce je slunce změnilo na popel. Mezitím, Dimitrij sám vyklouzl, takže žádní další svědci. Dokonce i kamery nezaznamenaly nic, což mě nepřekvapilo. Když jsme mohli zničit dokumentaci ve vězení,Dimitrij to jistě mohl zařídit v lidskému hotelu.
Jakékoli zlepšení nálady,kterého jsme dosáhli, okamžitě zmizelo a moc jsme nemluvili. Zůstala jsem mimo Lissinu mysl, protože jsem nepotřebovala její depresivní pocity,aby zesilovaly mé vlastní.
Zařídili jsme si přímý let do Philadelphie a pak chytili dojíždějící let zpět na letiště poblíž soudu. Čemu budeme muset čelit tam. . . no, to bylo mimo naše zájmy.
Neměla jsem strach ze Strigojů, protože naše letadlo startovalo ráno a bez sledování jakéhokoliv vězně,jsem upadla do hodně potřebného spánku. Nemohla jsem si vzpomenout,kdy jsem v poslední době na této cestě spala. Spala jsem těžce, ale mé sny mě strašily tím, že jsem nechala jednoho z nejnebezpečnějších Morojských zločinců uniknout a nechala jsem volně jít Strigoje a nechala ho zabít spoustu lidí. Rozhodla jsem se,že nikdo z mých přátel není odpovědný. Celá tahle katastrofa byla na mně.
 


10.kapitola VA 5

9. března 2011 v 19:05
A jeden z nich. . . jeden z nich. . .
"Ne," vydechla jsem, i když jsem skočila k tomu nejbližšímu - ženě. Zdálo se, že kolem nás jsou tři Strigojové.
Eddie byl v pohybu taky, a oba jsme se snažili strčit Moroje za nás. Nepotřebovali moc postrkování. Při pohledu na Strigoje začali Morojové couvat- vytvářeli jakési zúžení. Mezi okamžitými reflexy Eddieho a panikou Morojů, jsem si byla jistá, že si nikdo nevšiml toho, co jsem už zahlédla.
Dimitrij byl mezi nimi.
Ne, ne, ne,řekla jsem, tentokrát pro sebe. Varoval mě. Znovu a znovu říkal v svých dopisech, že jakmile zmizím z bezpečí, přijde pro mě. Já jsem mu věřila, a přesto. . . vidět realitu, že je něco úplně jiného. Byly to tři měsíce, ale v tomto okamžiku, milion vzpomínek běželo přes mou mysl v křišťálově čisté ostrosti. Moje věznění s Dimitrijem. Způsob, jakým jeho ústa - tak, tak teplé, i přes jeho chladnou kůží - líbala moje. Dotek jeho tesáků a kousnutí do mého krku a sladkou blaženost, která následovala. . .
Vypadal naprosto stejně, s křídově bílou bledostí a červenými oči, které byly tak v rozporu s měkkými, po ramena dlouhými, hnědými vlasy a jinak nádhernými rysy jeho tváře. Dokonce i kožený kabát. Musel být nový, viděla jsem, jak byl jeho předchozí kabát roztrhaný po našem boji na mostě. Kde je bere?
"Vypadněte!" Zařvala jsem. Má slova byla na Moroje, i když můj kůl proklál Strigojce srdce. Chvilková vřava s námi všemi v hale uškodila spíše jí, než mně. Dostala jsem dobrou linii pohledu na její srdce a bylo jasné, že nečekala, že budu tak rychlá. Já jsem zabila spoustu Strigojů, protože mě podceňovali.
Eddie neměl takové štěstí. Zakopl, když Viktora strčil kolem něj, čehož další Strigoj - chlap - využil a praštil Eddiem proti zdi. Přesto, po tom všem čemu jsme čelili poslední dobou, Eddie odpověděl úžasně. Okamžitě se vrátil ze sražení, a nyní s Moroji z cesty, byl Eddie schopen výpadu směrem ke Strigoji a zapojit se v plném rozsahu.
A já? Moje pozornost patřila Dimitrijovi.
Přistoupil přes padlou Strigojku, aniž by se na ni podíval. Dimitrij se vznášel vzadu, poslal své přisluhovače do první linie. Možná to bylo proto, že Dimitrije znala tak dobře, ale měla jsem podezření, že nebyl překvapen, že jsem jednala tak rychle a že Eddie bude stále bojovat. Pochyboval jsem,že se Dimitrij staral, zda jsou naživu nebo ne. Oni byli jen rozptýlení,aby se dostal ke mně.
"Říkal jsem ti," řekl Dimitrij, oči pobavené a ostré. Díval se na každý můj pohyb, oba jsme se podvědomě zrcadlili v ostatních, jak jsme čekali na útoku. "Říkal jsem ti, že tě najdu."
"Jo," řekla jsem a snažila se ignorovat mručení Eddieho a dalšího Strigoje. Eddie ho zabije. Věděla jsem, že to dokáže. "Dostala jsem vzkazy."
Strašidelný úsměv se objevil na Dimitrijových rtech, ukazoval zuby, které ve mně vzbuzovaly touhu a nenávist. Okamžitě jsem strčila tyto pocity stranou. Předtím jsem před Dimitrijem váhala a málem kvůli tomu zemřela. Odmítala jsem, aby se to stalo znovu a adrenalin v mém těle sloužil jako dobrá připomínka, že je to situace udělat-nebo-zemřít.
On udělal první krok, ale já uhnula - téměř jsem vycítila, že to přijde. To byl problém s námi. Znali jsme se moc dobře - znali navzájem své pohyby až příliš dobře. Samozřejmě, že sotva znamenalo,že jsme nerozhodný. Měl víc životních zkušeností a jeho schopnosti Strigoje naklonily měřítko.
"Ale jsi tady," řekl, stále s úsměvem. "Nerozumné vyjít, když jsi mohla zůstat v bezpečí dvora. Nemohl jsem tomu uvěřit, když mi to špioni řekli."
Neřekla jsem nic, místo toho se snažila o výpad s mým kůlem. Viděl, že to přichází a vyhnul se. Jeho špioni-to mě nepřekvapilo-i ve dne. On řídil Strigoje a lidi a já jsem věděla, že tak měl oči a uši na pozorování soudu. Otázka zněla: Jak se sakra dostal do tohoto hotel uprostřed dne? I s lidskými pozorovateli na letišti nebo sledováním naší kreditní karty- jako to udělal Adrian- a jeho přáteli Strigoji by Dimitrij musel počkat až do soumraku, aby se sem dostal.
Ne, ne nutně, uvědomila jsem si o chvíli později. Strigoj občas měli práci-kolem. Nákladní automobily a vozy s tmavými, zcela uzavřenými kabinami. Tajné vchody. Morojové, kteří chtěli do kasina na skok z Fascinující hodinky, věděla jsem o tajných tunelech spojující některé budovy. Dimitrij o nich ovšem věděl taky. Kdyby na mě čekal až budu mimo bezpečí, podařilo by se mu mě sledovat za chvíli. Věděla jsem, lépe než kdokoliv jiný, jak byl vynalézavý.
Také jsem věděla, že se mě snažil rozptýlit mluvením.
"A nejpodivnější ze všeho," pokračoval, "nepřišla jsi sama. Přivedla jsi Moroje. Vždycky jsi riskovala svůj život, ale neočekával jsem, že budeš tak plýtvat jejich."
Něco mě potom napadlo. Kromě slabého bzučení z kasina na druhým konci chodby a zvuky v našem boji, všechno ostatní bylo tiché. Postrádali jsme důležitý zvuk. Stejně jako alarm, na požárních dveřích.
"Lisso!" Zařvala jsem. "Vypadni odsud! Odveď je všechny pryč."
Měla by mít víc rozumu. Ti všichni měli mít víc rozumu. Ty dveře vedly do horního patra - a ven. Slunce bylo ještě venku. Nezáleželo na tom, jestli alarm na nás pošle zabezpečení hotelu. K čertu,že je Strigojové mohli vyděsit. Důležité bylo, že Morojové uprchnou do bezpečí.
Ale při rychlé kontrole pouta jsem vycítila problém. Lissa byla ztuhlá. Omráčená. Když najednou uviděla, kdo se mnou bojuje, příliš ji to šokovalo. Vědět, že Dimitrij je Strigoj je jedna věc. Vidět - opravdu, opravdu ho vidět - no, to bylo něco jiného. Znala jsem to z osobní zkušenosti. Dokonce i po připravení, jeho vzhled mě pořád lekal. Byla mimo, nemohl myslet ani se pohnout.
Pouze moje bití srdce prozrazovalo moje pocity, ale v boji se Strigoji byla jen jedna důležitá věc, zemřít nebo zabít. Dimitrijovo tlachání zapůsobilo, a třebaže jsem ho pozorovala a kryla se, dostal se skrz a strčil mě ke zdi, ruce přitlačily moje paže tak bolestně, že jsem ztratila kůl z držení.
Přiblížil svou tvář tak blízko, že se naše čela dotkla. "Rózo..." zamumlal. Jeho dech byl teplý a sladký proti mé kůži. Zdálo se, že přijde smrt nebo útok, ale nestalo se. "Proč? Proč musíš být tak složitá? Mohli jsme spolu strávit věčnost..."
Mé srdce bolelo v mé hrudi. Bála jsem se, vyděšená k smrti, o které jsem věděla, že musí přijít za pár vteřin. A zároveň jsem byla plná smutku nad jeho ztrátou. Vidět rysy obličeje, slyšet stejný hlas s přízvukem, že i teď se ovinul kolem mě, jako samet. . . Cítila jsem,jak se mi srdce znovu zlomilo. Proč? Proč se nám to stalo? Proč je vesmír tak krutý?
Znovu se mi podařilo to vrátit, ještě jednou jsem uzavřela skutečnost, že je to Dimitrij. Byli jsme dravec a kořist - a já jsem byla v nebezpečí.
"Promiň," řekla jsem skrze zaťaté zuby, těžko strkala - a tím - zničit jeho sevření. "Moje věčnost neznamená být součástí nemrtvé mafie."
"Já vím," řekl. Přísahala bych, že v jeho tváři byl smutek, ale později se přesvědčila, že jsem si to musela představovat. "Věčnost bez tebe bude smutná."
Pronikavé pískání náhle zazvonilo v uších. Oba jsme sebou trhli. Zvuky vylekali lidi, takže tu byl najednou hluk jako v pekle. Přesto jsem si nemohla pomoci, ale cítila jsem úlevu. Požární dveře. Konečně, ti idioti - a ano, neměla jsem žádné výčitky, když jsem nazvala mé přátele idioty,když takhle jednali - opustili budovu. Cítila jsem sluneční světlo přes pouto a uvědomila si, že Dimitrijovy tesáky se blížily k tepnám, čímž mi po krvi z mého krku unikne život.
Doufala jsem, že by alarm mohl odvést jeho pozornost, ale on byl příliš dobrý. Snažila jsem ještě jednou, doufala, že bych ho mohla překvapit, ale bylo to k ničemu. Co ho překvapilo, byl kůl, zaražený od Eddieho do jeho boku.
Dimitrij zavrčel bolestí a pustil mě, soustředil se na Eddieho. Eddieho tvář byla tvrdá, bez mrknutí. Když uviděl Dimitrijovu tvář, nedal to najevo. Věděla jsem, že ho Eddie nezaregistroval jako Dimitrije. Pravděpodobně všechny viděl jako Strigoje. Byl to způsob, jakým jsme byli vyškoleni. Vidět monstra, ne lidi.
Dimitrijova pozornost na mě na chvíli zmizela. Chtěl si jen udělat remízu směrující k mé smrti. Eddie byl prostě obtíž, které se potřeboval zbavit, aby mohl pokračovat ve hře.
Eddie a Dimitrij dělali podobný taneční pohyby jako předtím já s Dimitrijem, s výjimkou, že Eddie neznal Dimitrijovy pohyby jako já. Takže Eddie nebyl schopen zcela zabránit,aby ho Dimitrij chytil za rameno a strčil ke zdi. Manévr byl určen k rozdrcení Eddieho lebky, ale Eddiemu se podařilo posunout natolik, že to bylo jeho tělo, kdo schytal největší ránu. Bolelo to, ale byl živý.
To vše proběhlo v milisekundách. A v těch pomíjivých okamžicích se můj pohled posunul. Když byl Dimitrije nade mnou a chystal se kousnout, podařilo se mi překonat nutkání přemýšlet o něm jako o Dimitrijovi, člověku, kterého jsem kdysi znala a milovala. Neustále nucen do pozice oběti, se můj život chýlí ke konci, jsem se stále kopala sama do boje-boje-boje.
Teď, pozorovat Dimitrije v bitvě. . . vidět Eddieho s kůlem . . . no, najednou jsem ztratila chladnou reálnost. Vzpomněla jsem si, proč jsem sem přišla. Vzpomněla jsem si, co jsme se právě dozvěděli od Roberta.
Křehké. Všechno to bylo ta křehké. Já jsem si přísahala, že když se dostaneme do doby, kdy se mě Dimitrij bude chystat zabít a já nebudu vědět nic o uzdravení Strigojů, udělám to. Zabiju ho. A tohle byla moje šance. Já s Eddiem by jsme ho dokázali dostat. Zbavil by se toho hrozného stavu, což on dřív chtěl.
Přesto. . . méně než před půl hodinou jsem dostala malý kousek naděje, že by Strigojů mohlo být ušetřeno. Faktem je, že ta část, aby to udělal uživatel ducha byla absurdní, ale Viktor tomu věřil. A pokud někdo jako on věřil. . .
Nemohla jsem to udělat. Dimitrij nemohl zemřít. Zatím ne.
Vystřelila jsem se svým kůlem, tvrdý úder, který Dimitrije seknul zezadu do hlavy. Přestal řvát vzteky a podařilo se mu otočit a strčit do mě a přitom se krýt od Eddieho. Dimitrij byl tak dobrý. Ale Eddie se dostal blíž k Dimitrijovu srdci a pohled mého přítele byl neochvějný, protože usiloval o jeho zabití.
Dimitrijova pozornost poletovala mezi námi dvěma, a při malé chybě - pouze dlouho, jako polovina dechu - jsem viděla Eddieho kůl v linii, kdy byl připraven vzít Dimitrijovi život. Krok, který vypadal jako by mohl uspět tam, kde já jsem selhala.
A to byl důvod, proč v jednom plynulém pohybu jsem vyrazil se svým kůlem po tváři Dimitrije a uhnula Eddieho paži strano, jak jsem to udělala. Byla to krásná tvář. Nenáviděla jsem se za to, ale věděla jsem, že se to Dimitrijovi brzy uzdraví. Jak jsem na něj zaútočila, tlačila jsem se kolem něj, strkala do Eddieho tak, že on a já jsme klopýtali směrem k požárním dveřím, kde ještě ječel alarm. Eddieho kamenná tvář registrovala překvapení a na chvíli jsme byli ve slepé uličce: tlačila jsem ho ke dveřím a on se tlačil zpět k Dimitrijovi. Viděla jsem váhání. Postoj byl pryč a Eddie byl na pokraji strkání mě ke Strigoji, což jeho výcvik nedovolil.
Dimitrij se již chytil příležitosti. Jeho ruka se natáhla a popadla mě za rameno a snažila se mě strhnout zpátky. Eddie mě chytil za paži a táhl mě dopředu. Křičela jsem překvapením a bolestí. Bylo to, jako bych se měla roztrhnout ve dvě. Dimitrij byl zdaleka silnější, ale i moje váha hrála roli a já jsem půjčila své síly Eddiemu, což mu dost pomohlo. Přesto, to bylo pomalé. Stejně jako pohyb medu. Při každém kroku, který se mi podařil, mě Dimitrij vlekl zpátky.
Ale Eddie a já jsme dělali pomalý - a velmi, velmi bolestivý - pokrok směrem ke kvílejícím dveřím. O několik okamžiků později jsem slyšela klapot nohou a hlasy. "Bezpečnost," zavrčel Eddie, trhal se mnou.
"Do prdele," řekla jsem.
"Nemůžete vyhrát," Dimitrij zasyčel. Podařilo se mu dostat obě ruce na ramena a hned byl silnější.
"Vážně? Jsme si jistá, že Luxor má tady celý útočný komando."
"Bavíme se tu o spoustu tělech. Lidí,"řekl přezíravě.
Ti lidé vešli. Nejsem si jistá, jaké byli jejich dojmy. Nějakej chlápek útočící na teenagery? Křičeli, ať utečeme a oni mu budou čelit, všichni tři jsme ignorovali jejich pokusy o boj. Pak oni vztáhli ruce na Dimitrije. On mě však stále svíral, ale jeho držení povolilo natolik, že Eddieho tahání a můj skok dokázal, aby mě pustil. Eddie a já jsme se ani neohlédli, i když na nás teď bezpečnost křičela taky.
Nebyli jediní, kdo křičel. Těsně předtím, než jsem otevřela dveře, jsem slyšela, že na mě Dimitrij volá. V jeho hlase byl smích. "To není konec, Rózo. Opravdu si myslíš, že je nějaké místo na tomhle světě, kde tě nemohu najít?" Stejné varování, vždy stejné varování.
Snažila jsem se nevnímat strach,který inspirovala jeho slova. Eddie a já jsme se dostali ven, slunce stále viselo na obloze, přesto že byl podvečer. Byli jsme na parkovišti Luxoru - který nebyl dost přeplněný, abychom se mohli schovat.Bez mluvené komunikace, on a já jsme zamířili do davu, přestože jsme věděli,že naše fyzické schopnosti převýšily jakékoli lidské pronásledovatele a taky jsme se mohli schovat v davu
Fungovalo to. Neviděla jsem, kolik jich bylo za námi. Nevěnovala jsem tomu pozornost, pouze chlapovi, který zabíjel jejich lidi v hotelu. Křik vybledával a Eddie nakonec zpomalil, zastavili jsme před New Yorkem. New York, a znovu, aniž by jsme mluvili, okamžitě jsme se otočili uvnitř hotelu. Bylo to tu obrovské a bylo tu víc lidí, než v Luxoru,prodírali jsme se ostatními, dokud jsme nenašli prázdné místo u zdi.
Běh byl těžký i pro nás a chvíli nám trvalo, než jsme chytili dech. Věděla jsem, že to bylo vážné, když se Eddie nakonec obrátil na mne a hněv rozpaloval jeho rysy. Eddie byl vždy obraz klidu a kontroly, od té doby, co se stal první únos v loňském roce. Utvrdilo ho to, byl víc odhodlaný čelit problému. Ale ach, teď na mě byl naštvaný.
"Co to sakra bylo?" vykřikl Eddie. "Nechalas ho jít!"
Vzala jsem si svou nejlepší tvrdou tvář, ale zdálo se, že dnes nebyla přesvědčivá. "Co, vždyť jsem ho sekla svým kůlem?"
"Měl jsem jeho srdce! Chystal jsem se bodnout a tys mě zastavila!"
"Bezpečnost přicházela. Neměli jsme čas. Museli jsme se dostat ven a nenechat ho nás zabít."
"Nemyslím si, že to stejně bude beze správ," Eddie odpověděl klidně. Zdálo se, že se snaží uklidnit. "Dimitrij tam nechá hromadu mrtvol. Ty to víš. Lidé umírali, protože jsi mi nedovolila, abych ho zabil."
Trhla jsem sebou a uvědomila si, že Eddie má pravdu. Mělo to tam skončit. Neměla jsem dobrý výhled na počet ostrahy. Kolik jich zemřelo? To není důležité. Pouze skutečnost, že nevinní lidé zemřeli. Dokonce jeden byl příliš mnoho. A byla to moje chyba.
Mé mlčení způsobilo Eddiemu vítězství. "Jak jsi ty mohla ze všech lidí zapomenout na ponaučení? Vím, že to byl tvůj instruktor - býval. Ale to není totéž. Vrtají to do nás znovu a znovu. Neváhej. Nemysli na něj jako na fyzickou osobu."
"Miluju ho,"vyhrkla jsem, aniž bych myslela. Eddie to nevěděl. Pouze hrstka lidí věděla o mém romantickém vztahu s Dimitrijem a co se stalo na Sibiři.
"Co?" Eddie zvolal se zalapáním po dechu. Jeho rozhořčení bylo změněno na šok.
"Dimitrij... On je víc než můj instruktor..."
Eddie pokračoval v zírání na mě několik těžkých sekund. "Byl," řekl nakonec.
"Huh?"
"Bylto víc než tvůj instruktor. Milovalajsi ho." Eddieho zmatek byl pryč. Opět byl tvrdý strážce bez soucitu. "Je mi líto, ale je minulost, co bylo mezi vámi. Musíš to vědět. Osoba, kterou jsi milovala, je pryč. Chlápek,kterého jsme právě viděli? To není on."
Pomalu jsem zavrtěla hlavou. "Já... Já vím. Vím, že to není on. Já vím, že je to monstrum, ale můžeme ho zachránit... Když uděláme to, co nám Robert vyprávěl o...."
Eddiemu se rozšířily oči a na moment byl ohromený. "To je to, co za tím je? Rose, to je směšné! Nemůžeš tomu věřit. Strigojové jsou mrtví. Jsou pryč. Robert a Viktor tě krmili hromadou svinstva."
Teď jsem byla překvapena. "Tak proč jsi ještě tady? Proč jsi zůstal s námi?"
On rozhodil podrážděně ruce. "Protože ty jsi můj přítel. Zůstala jsem s tebou při všem... vysvobození Viktora, poslouchal jeho šíleného bratra... Protože jsem věděl, že mě potřebuješ. Vy všichni, pomáhal jsem vám udržet se v bezpečí. Myslel jsem, že máš skutečný důvod pro získání Viktor - a že ho chystáš vrátit. Zní to šíleně? Jo, ale na tebe je to normální. Ty jsi vždycky měla dobré důvody pro to, co děláš." Vzdychl. "Ale to... to je hloupost. Nechat Strigoje jít, nechat ho, aby lovil dál, to je desetkrát horší než to, co jsme udělali s Viktorem. Stokrát horší. Každý den,kdy Dimitrij chodí po světě je další den, kdy lidé najdou svou smrt."
Zhroutila jsem se na zeď a zavřela oči, pocit nevolnosti od žaludku. Eddie měl pravdu. Podělala jsem to. Slíbila jsem si, že zabiju Dimitrije, když bude stát přede mnou, než dokážu najít Roberta. Vše by skončilo dnes... ale zastavila jsem to. Zase.
Otevřela jsem oči a napřímila se, potřebovala najít nový smysl, než bych se dala do pláče uprostřed tohoto kasina. "Musíme najít ostatní. Jsou tam bez ochrany."
Bylo to asi jediná věc, která by mohla zastavit Eddieho při jeho kárání. Instinktivní pud ho nakopl jít chránit Moroje.
" Můžeš mi říct, kde Lissa je?"
Moje pouto mi ji chtělo ukázat během našeho útoku, ale neměla jsem možnost jí dát vzkaz, že jsem v pořádku a bezpečí. Nyní jsem se podívala. "Přes ulici. V MGM." Viděla jsem hotel Ginmours, když jsme narazili na tenhle, ale Lissa nebyla uvnitř. Teď jsem cítila, jak se schovává v davu, jako my, strach,aby nebyla zraněna. Já bych spíš šla na slunce, ale instinkt ji hnal do stínu zdi.
Eddie a já jsem už nemluvili o Dimitrijovi, jak jsme se vydali ven a přes rušnou silnici. Obloha byla jako broskev, ale já jsem pořád cítila nebezpečí. Mnohem větší nebezpečí, než v chodbě Luxoru. Poutem jsem Lissu dokázala najít kdykoliv a bez váhání jsem vedla Eddieho přes MGM - upřímně, rozmístění těchto míst se stalo ještě více a více matoucí - dokud jsme neviděli,jak Lissa a Adrian stojí blízko sebe u hracích automatů. On kouřil. Uviděla mě, rozběhla se a objala mě.
"Oh můj bože. Byl jsem tak vyděšená. Nevěděla jsem, co se vám stalo. Nenávidím, že pouto je jednosměrný."
Donutila jsem se k úsměvu. "Jsme v pořádku."
"Určitým způsobem," přemítal Adrian, díval se na mě. Nechtěla jsem o tom pochybovat. V adrenalinu z boje to bylo snadné, abych si nevšimla zranění a bolesti. Později, když bitva zmizela, začali jsme si uvědomovat, že naše těla potřebovala pomoc.
Byla jsem tak vděčná vidět,že Lissa je v pořádku, že jsem nepostřehla to, čeho už si Eddie všiml. "Vy tam, kde jsou Viktor a Robert?"
Lissin šťastný obličej zmizel a dokonce i Adrian vypadal zachmuřeně. "Sakra," řekla jsem, nepotřebovala vysvětlení.
Lissa přikývla, oči doširoka otevřené a rozrušený. "Ztratili jsme je."

9.kapitola VA 5

9. března 2011 v 19:00
Všimnout si Roberta Doru bylo snadné.
Nebylo to proto, že vypadal jako Viktor. Nebylo to ani kvůli dramatické shledání setkání mezi ním a jeho bratrem. Spíše to byla Lissina mysl, která mě udeřila. Viděla jsem Robert přes její oči, zlatá aura ducha osvětlovala roh restaurace jako hvězda. Překvapilo jí to a krátce klopýtla. Pohled na uživatele ducha byl příliš vzácný, aby si ho plně užila. Vidět aury je něco, co mě nutí buď zpívat nebo ne, poznamenala, když viděla brilantní zlato v Adrianovi, přičemž cítila nestabilitu. Byly tam jiskry z ostatních barev, ale třásly se a blikaly. Napadlo ji, jestli to byla značka šílenství ducha.
Oči se mu rozzářili, když se Viktor přiblížil ke stolu, ale neobejmuli se ani nedotkli. Viktor se prostě posadil vedle svého bratra. My ostatní jsme tam chvíli rozpačitě stáli. Celá situace byla příliš divná. Ale to byl důvod, proč jsme přišla a po několika vteřinách, moji přátelé a já jsme se připojili k bratrům u stolu.
"Viktore..." vydechl Robert, vykulenýma očima. Robert mohl mít některé rysy obličeje Daškových, ale jeho oči byly hnědé, ne zelené. Jeho ruce si pohrávaly s ubrouskem. "Nemůžu tomu uvěřit.... Chtěl jsem tě vidět už tak dlouho...."
Viktorův hlas byl něžný, jak byl na telefonu, jako by mluvil k dítěti. "Já vím, Roberte. Taky se mi stýskalo."
"Zůstáváš? Můžeš se vrátit a zůstat se mnou?" Část mě chtěla až puknout, jak je to absurdní myšlenka, ale zoufalství v hlase Roberta ve mně zažehlo trošku lítosti. Zůstala jsem zticha, jen pozorovala drama,které se přede mnou rozvinulo. "Schovám tě. Bylo by to skvělé. Jen my dva."
Viktor zaváhal. Nebyl hloupý. Přes mé vágní tvrzení v letadle, věděl, že šance, abych ho nechala jít byla neexistující. "Nevím," řekl tiše. "Já nevím."
Příchod číšníka s námi otřásl a všichni jsme si objednali pití. Adrian si objednal džina s tonicem, ani nebyl opatrný. Nebyla jsem si jistá, jestli to bylo tím, že vypadal na dvacet jedna nebo byl dostatečně přesvědčivý s duchem. Bez ohledu na to jsem z toho nebyla nadšená. Alkohol tlumil ducha. Byli jsme v prekérní situaci, a já bych ho ráda měla v plné síle. Samozřejmě s ohledem, že pil dříve, to asi nevadilo.
Poté číšník odešel, Robert se zdál, že si nás poprvé všimnul. Jeho oči přešly rychle přes Eddieho, zaostřily se na Lisse a Adrianovi a na mě setrvaly dlouho. Ztuhla jsem, nelíbilo se mi to. Nakonec se otočil zpět ke svému bratrovi.
"Koho jsi to přivedl, Viktore?" Robert ještě nevnímal, roztroušený vzduch v něm teď ale vzbudil podezření. Strach a paranoia. "Kdo jsou ty děti? Dva uživatelé ducha a..." Jeho pohled na mě padl znovu. Pozoroval mojí auru. "Stínem políbená?"
Na chvíli jsem byla nadšena jeho použitím termínu. Pak jsem si vzpomněla, co Mark, manžel Oksany mi řekl. Robert měl kdysi pouto s dhampýrem - a ten dhampýr zemřel, což drasticky zhoršilo jeho mysl.
"Jsou to přátelé," řekl Viktor jemně. "Přátelé, kteří by s tebou rádi mluvili a zeptali se na pár otázek."
Robert se zamračil. "Lžeš. Cítím to. A oni tě nepovažují za přítele. Jsou nervózní. Udržují s tebou vzdálenost."
Viktor nepopíral. "Nicméně, oni potřebují tvoji pomoc a já jsem jim to slíbil. Bylo to cena za to, že se s tebou uvidím."
"Neměl jsi to slibovat." Robertův ubrousek byl nyní na cáry. Chtěla jsem ho nakopnout.
"Ale nechtěl jsi mě vidět?" zeptal se Viktor podmanivě. Jeho tón byl teplý, jeho úsměv téměř pravý.
Robert vypadal ustaraně. Zmateně. Znovu mi připadal jako dítě a už jsem začínala pochybovat, že tento člověk zachránil Strigoje.
Byl ušetřen odpovědi, protože naše nápoje dorazily. Nikdo z nás nepoděkoval,když nám podával menu, což číšníka rozzlobilo. Odešel, a já jsem otevřel svůj, aniž bych se na něj vlastně podívala. Viktor nám pak představil Roberta, jak formálně, jako diplomatickou funkci. Vězení neotupilo jeho smysl pro královské etikety.
Viktor řekl pouze křestní jména. Robert se obrátil zpátky ke mně, zamračil se a pohlédl mezi Lissu a mě. Adrian řekl, že když jsme byly spolu, naše aury ukázaly, že jsme spojené.
"Pouto... skoro jsem zapomněl, jaké to je... Ale Alden. Nikdy jsem nezapomněl na Aldena..." Jeho oči snily a byly téměř prázdný. Byl ztracen ve vzpomínkách.
"Je mi to líto," řekla jsem, překvapená slyšet sympatie v mých slovech. Představovala jsem si krutý výslech. "Mohu si jen představit, jaké to muselo být... Ztratit ho...."
Zasněné oči zaostřily a ztvrdly. "Ne, nemůžete. Je to nic, co si dokážete představit. Nic. Právě teď... teď... Máte svět. Smysly, jako nikdo jiný, pochopení jiné osoby, které nikdo nemůže mít. Ztratit . . . , odtrhnout se. . . pak si přejete jen smrt. "
Wow. Robert byl docela dobrý v zabíjení konverzace a my jsme všichni v sedě doufali, že se číšník znovu objeví. Když to udělal, všichni jsme si objednali jídlo - s výjimkou Roberta - většina z nás se rozhodla ve vteřině. Restaurace podávala asijskou kuchyni a objednala jsem si první, co jsem viděla v nabídce.
Jídlo se objednalo, Viktor pevně pokračoval s Robertem, zdála jsem se neschopná řízení.
"Pomůžeš jim? Budeš odpovídat na jejich dotazy?"
Měla jsem pocit, že Viktor tlačil na Roberta ne kvůli tomu, aby měl jak nám splatit jeho záchranu, ale spíše proto, že Viktor přirozeně chtěl znát každé tajemství a motivaci.
Robert vzdychl. Kdykoli se podíval na Viktora, bal tam tak silný výraz oddanosti a dokonce i uctívání idola. Robert pravděpodobně nemohl odmítnout jeho bratra v ničem. On byl dokonalý typ člověka do Viktorových plánů a uvědomila jsem si, bych měla možná být vděčná, že Robert byl tak nestabilní. Kdyby byl v plné kontrole nad svými síly, minule by se Viktor neobtěžoval s Lissou. Měl by již uživatele ducha, kterého by ovládal a který by udělal, co chtěl.
"Co chceš vědět?" zeptal se Robert zakaleně. Oslovil mě, zřejmě měl uznával jako velitele.
Podívala jsem se na své přátele pro morální podporu a nedostala žádnou. Ani Lissa ani Adrian v první řadě neschvalovali tuhle výpravu a Eddie ještě neznal účel. Polkla jsem, zocelila se a soustředila mou plnou pozornost Robertovi.
"Slyšeli jsme, že jste jednou zachránil Strigoje. Že se vám podařilo převést ho - nebo ji - zpět do jejich původního stavu."
Překvapení problesklo ve Viktorově tváři . Určitě nečekal tohle.
"Kde jsi tohle slyšela?" požadoval Robert.
"Od páru, s kterým jsem se setkala v Rusku. Jejich jména jsou Mark a Oksana."
"Mark a Oksana..." Opět platilo, že se Robertův pohled na chvíli ztratil. Měla jsem pocit, že tohle se mu stávalo často, že nežil moc realitou. "Nevěděl jsem, že jsou stále spolu."
"Jsou. Daří se jim opravdu skvěle." Potřebovala jsem ho zpátky do přítomnosti. "Je to pravda? Stalo se to, co říkali? Je to možné?"
Robertově odpovědi vždy předcházela pauza. "Ji."
"Huh?"
"Byla to žena. Osvobodil jsem ji."
Vydechla jsem, sotva schopná zpracovávat jeho slova.
"Lžete." Byl to Adrian, který promluvil, jeho tón krutý.
Robert se na něj podíval s pobaveným výrazem a opovržlivě. "A kdo jsi,že to říkáš? Jak to můžeš říct? Jsi pohmožděný a zneužíváš svých schopností, je to zázrak, který se dotýká magie. A všechny tyto věci děláš pro sebe... nepomáháš doopravdy,že ne? Trest duch na tebe stále působí... brzy nebudeš schopen rozpoznat realitu od snu.... "
Slova na chvíli Adriana umlčela, ale pokračoval. "Nepotřebuji žádné fyzické příznaky vidět, že lžete. Já vím, že ano, protože to, co popisujete je nemožné. Neexistuje žádný způsob, jak zachránit Strigoje. Když jsou pryč, jsou pryč. Jsou mrtví. Nemrtví. Navždy."
"To, co je mrtvý nemusí vždycky zůstat mrtvý.... " Robertova slova nebyla zaměřena na Adriana. Byli směrované ke mně. Zachvěla jsem se.
"Jak? Jak jste to udělal?"
"S kůlem. Umřela s ním a přitom byla přinesena zpátky do života."
"Dobře," řekla jsem. "To je lež. Zabila jsem spoustu Strigojů s kůly a věřte mi, že zůstanou mrtví."
"Ne každý kůl." Robertovy prsty tančily po okraji sklenice. "Zvláštní kůl."
"Kůl okouzlený duchem," řekla Lissa najednou.
Zvedl k ní oči a usmál se. Byl to hrůzný úsměv. "Ano. Jsi chytrá, chytrá holka. Chytrá, něžná dívka. Jemná a laskavá. Vidím to ve tvé auře."
Zírala jsem dolů na stůl, moje mysl uháněla nejvyšší rychlostí. Kůl okouzlený duchem. Stříbrné kůly byly okouzleny čtyřmi hlavními prvky Morojů: země, vzduch, voda a oheň. To byl druh života, který zničil nemrtvou sílu ve Strigoji. S naším nedávným objevem, jak okouzlit předměty s duchem, okouzlit kůl nás nikdy nenapadlo. Duch uzdravuje. Duch mě přivedl zpět z mrtvých. Ve spojení s dalšími prvky by bylo opravdu možné, že zkroucené temnota, která svírala Strigoje, by mohla být zničena,a tak se obnovila osoba, která má původně být?
Byla jsem vděčná za příchod jídla, protože můj mozek se stále pohyboval pomalu. Vaječné kroužky byly skvělá příležitost k přemýšlení.
"Je to opravdu tak jednoduché?"Zeptala jsem se nakonec.
Robert se mi posmíval. "Není to vůbec jednoduché."
"Ale vy jste právě řekl... Právě jste řekl,že potřebujeme duchem-okouzlený kůl. A pak s ním zabít Strigoje." Nebo dobře, ne zabít. Formality byly irelevantní.
Jeho úsměv se vrátil. "Ne ty. Nemůžeš to udělat."
"Tak kdo..." Zastavila jsem, zbytek mých slov umírající na mých rtech. "Ne, ne."
"Stínem políbení nemají dar života. Pouze duchem-požehnaní," vysvětlil. "Otázka zní: Kdo je schopen to udělat? Něžná dívka nebo Opilý blbec?" Oči mu těkaly mezi Lissou a Adrianem. "Moje sázka je na něžnou dívku."
Tato slova byla, jako by mi něco prasklo v hlavě. Ve skutečnosti, byly to, co rozbilo celou věc, s tímto nepřirozeným snem zachránit Dimitrije.
"Ne," opakovala jsem. "I kdyby to bylo možné - a já si nejsem jistá, jestli vám věřím - nemůže to udělat. Nepustím ji."
A zvrat událostí byl téměř stejně ohromující jako zjevení Roberta. Lissa se otočila ke mně, zlost zaplavila naše pouto."A od jaké doby mi smíš říkat, co můžu, nebo nemůžu udělat?"
"Vzhledem k tomu, že si nevzpomínám, jak ses věnovala strážcovskému výcviku a učila probodávat Strigoje," Vrátila jsem rovnoměrně, snažila se udržet svůj hlas klidný. "Jenom jsi praštila Reeda, a i to bylo dost." Když se Avery Lazarová pokoušela ovládnout Lissinu mysli, když na ní poslala Stínem-políbeného bratra udělat nějakou špinavou práci. S mojí pomocí ho Lissa praštila a omráčila. Bylo to krásně provedené, ale ona to nenáviděla.
"Udělala jsem to, ne?" zvolala.
"Liss, provést úder není stejné jako probodnout Strigoje. A to ani nepočítám fakt, že jste se k němu v první řadě nedostaneš dost blízko. Myslíš, že by ses mohla dostat do jeho dosahu, než by tě udeřil nebo ti zaútočil na krk? Ne"
"Budu se učit." Rozhodnutí v jejím hlase a mysli bylo obdivuhodné, ale strážcům trvalo desetiletí, než se naučili, co museli - a spousta stejně zabili.
Adrian a Eddie vypadali nesví uprostřed našeho hašteření, ale Viktor a Robert se zdáli zaujatí a pobavení. Nelíbilo se mi to. Nebyli jsme tu pro zábavu.
Snažila jsem se odvrátit od nebezpečného téma tím, že se otočím zpátky k Robertovi. "Kdyby uživatel ducha zachránil Strigoje , pak by se ta osoba stala stínem políbená." Nechtěla jsem upozornit na zřejmý závěr Lissy. Část toho, co udělala bláznivá Avery (kromě normálního použití ducha) byla propojena s více než jednou osobou. Přitom vytvořila velmi nestabilní situaci, která rychle zavedla všechny spoutané osoby do temnoty a šílenství.
Robert oči se zasnily a dívaly se za mě. "Pouto se utvoří, když někdo umře - když duše skutečně odejde a přestěhuje se do světa mrtvých. Přivést je zpět z nich udělá Stínem políbené. Smrt se na nich označí." Jeho pohled náhle spadnul na mě. "Stejně jako je to v tobě."
Vyvarovala jsem se jeho očím, i přes jeho chladná slova,která skrze ně poslal. "Strigojové jsou mrtví. Zachránit je by znamenalo přivést jeho duši ze světa mrtvých taky."
"Ne," namítl. "Jejich duše nešli dál. Jejich duše přetrvávají... Ani v tomto světě, ani v dalším. Je to špatné a nepřirozené. To je to, co z nich dělá to, co jsou. Zabití nebo zachránění Strigoje pošle duši zpět do normálního stavu. Pouto se neutvoří."
"Pak tu žádné nebezpečí nehrozí,"řekla Lissa ke mně.
"Kromě toho, že tě Strigoj zabije,"poukázala jsem.
"Rose -"
"Dokončíme tenhle rozhovor později." Dala jsem jí tvrdý pohled. Na moment jsme na sebe zírali a pak se otočila k Robertovi. V poutu byla stále tvrdohlavost, která se mi nelíbila.
"Jak okouzlit kůl?" zeptala se ho. "Stále se učím."
Chtěla jsem ji opět začít trestat, ale rozmyslela jsem si to. Možná, že se Robert mýlil. Možná, že vše, co Strigoje přivedlo zpět byl duch ukrytý v kůlu. On si jen myslel,že to musel udělat uživatel ducha, protože to udělal on. Údajně. Kromě toho, já bych mnohem raději upoutala Lissinu pozornost slovy než bojem. Pokud by to kouzlo bylo těžké, musela by se vzdát úplně.
Robert se podíval na mě a pak na Eddieho. "Jeden z vás mi musí půjčit kůl. Ukážu vám to."
"Nemůžete mít kůl na veřejnosti," zvolal Adrian, v čem byla pozoruhodně moudrost. "Mohlo by to být divný pro člověka, ale je stále jasné, že to je zbraň."
"Má pravdu," řekl Eddie.
"Mohli bychom se vrátit po večeři do pokoje," řekl Viktor.
On, které měl dokonale příjemný a nevýrazný pohled v jeho tváři. Studovala jsem ho v naději, že mé vyjádření ukázalo mou nedůvěru. Dokonce s její horlivostí jsem v Lisse nemohla taky pociťovat váhání. Neměla zájem o všechny tyto návrhy od Viktora. Viděli jsme v minulosti, jak zoufale daleko Viktor by šel ve snaze splnit své plány. Přesvědčil svou vlastní dceru aby se stala Strigojem a pomohla mu uniknout z vězení. Všichni jsme věděli, že plánoval něco jako -
"To je ono," vydechla jsem a cítila, jak se mé oči rozšiřují, jak jsem na něj zírala.
"To je co?" Viktor se zeptal.
"To je důvod, proč jsi změnil Natalii. Myslels, že... Věděls o tom. Co Robert udělal. Použil by jsi její Strigojskou sílu a pak ji zase vrátil zpátky."
Viktor už bledá tvář bledla a zdálo se, že stárne před našima očima. Jeho arogantní pohled zmizel a on se odvrátil. "Natalie je mrtvá a dávno pryč," řekl upjatě. "Nemá smysl o ní diskutovat."
Někteří z nás se potom snažili jíst, ale mě se zdálo, že moje najednou ztratilo chuť. Lissa a já jsme myslely na totéž. Mezi všemi hříchy Viktora, vždycky jsem považoval přesvědčení své vlastní dceru, aby se stala Strigojkou nejhorší. To bylo to, co mě o něm přesvědčilo, že je monstrum. Najednou jsem byla nucena přehodnocovat věci - nucena přehodnotit ho. Kdyby věděl, že by ji mohl přivést zpět, to,co udělal bylo hrozné - ale ne tak hrozné. V mé mysli byl zlý, o tom není pochyb. Ale kdyby věřil, že by mohl Natalii přivést zpět, pak to znamenalo, že on věřil v moc Roberta. Nebyl žádný způsob, jak bych nechala Lissu v blízkosti Strigoje, ale tento neuvěřitelný příběh se stal o něco více důvěryhodný. Nemohla jsem ho nechat jít bez dalšího šetření.
"Můžeme jít potom do pokoje," řekla jsem konečně. "Ale ne na dlouho." Má slova byla na Viktora a Roberta. Robert se zřejmě vytratil do jeho vlastního světa, ale Viktor přikývl.
Dala jsem Eddiemu rychlý pohled a dostala od něj odměřené kývnutí. Pochopil riziko mezi bratry, mezi soukromým místem. Eddie mi říkal, že je extraostražitý - ne, že by nebyl dosud.
Než jsme dojedli, Eddie a já jsme byli tuzí a napjatí. Kráčel u Roberta, a já jsem zůstala u Viktora. Lissa a Adrian byli mezi. Přesto bylo těžké udržet se v blízkosti, jak jsme přecházeli přeplněné kasino. Lidé se zastavovali v naší cestě, procházeli kolem nás, skrze nás. . . to byl chaos. Dvakrát se naše skupina mezi nimi rozdělila. Nebyli jsme příliš daleko od výtahů, ale jsem začínala být nesvá, že tohle byl plán Roberta a Viktora, utéct s turisty.
"Musíme se dostat ven z tohoto davu," zařvala jsem se k Eddiemu.
On mi dal jeho rychlé kývnutí a náhle zamířil jinam, což mě překvapilo nepřipravenou. Řídila jsem Viktora ve stejném směru, a Lissa a Adrian šli s námi. Byla jsem zmatená, ale viděla jsem, že jsme se blížili k hale s výjezdem se cedulí NOUZOVÝ VÝCHOD. Daleko od rušného kasina, zvuk utichal.
"Pravděpodobně tu budou schody," vysvětlil Eddie.
"Mazaný strážce." Blýskla jsem na něj úsměv.
Napravo byly dveře s úklidem a vedle: dveře se symbolem pro schody. Dveře se zdály vést ven i do vyšších pater.
"Skvělý," řekla jsem.
"Jste v desátém patře," uvedl Adrian. Bylo to poprvé, co za dlouhou dobu promluvil.
"Nic, co by nás mohlo- Sakra." Zastavila jsem se v přední části dveří. Byl tam malý alarm, který se zapnul, když někdo otevře dveře. "Čísla."
"Promiň," řekl Eddie, jako kdyby byl osobně zodpovědný.
"To není tvoje vina," řekla jsem a otočila se. "Půjdeme zpátky." Bude muset naši šanci skrz dav. Možná, že tohle unavilo Viktora a Roberta natolik, že nedokázali uniknout. Ani jeden z nich už nebyl mladý a Viktor byl stále ve špatném stavu.
Lissa byla příliš napjatá, aby věděla o tom, co se děje kole,, ale Adrian mi dal pohled, který jasně řekl, že jsme strašně plýtvali časem. Samozřejmě si myslel, že to celé s Robertem byla ztráta času. Byla jsem upřímně překvapena, když se s námi vůbec vracel na pokoj. Očekával bych, že zůstane v kasinu s cigaretami a dalším drinkem.
Eddie, vedoucí naší skupiny, udělal pár kroků zpátky chodbou ke kasinu. A pak mě to udeřilo.
"Stop!" Křičela jsem.
On odpověděl okamžitě zastavením v úzkém prostoru. Následovalo trochu zmatku. Viktor narazil překvapeně do Eddieho a pak narazila do Viktora Lissa. Instinkt Eddieho donutil vyndat kůl, který já už dávno držela. Držela jsem ho, jakmile se nevolnost přehnala skrze mě.
Strigojové byli mezi námi a kasinem.