- pište mi všecko co chcete vědět o Vampyrske Akademii

Únor 2011


Dotazy

13. února 2011 v 13:26



Bleskovka 0,1

11. února 2011 v 13:38
1. Kdo Chodí s Lissou ??
2. Jak se jmenuje Lissa příjmením ???
3. Co ovládá za element ???
4. Co její element umí ???
5. Dá se nějak Strigoj přeměnit ZPĚT ???
6. Jak ???
7. Co její přítel ovládá za element ???
8. Jak se jmenuje Lissin otec ???
9. Jak se jmenuje člověk který s Lissou má pouto ???
10. Jak se tomuto člověku říká ???
11. Nevadí společný diplom ???


Spřátelíme ???

10. února 2011 v 18:07
1. Přezdívka

2. Blog

3. Proč chceš být moje SB ???

36.kapitola VA 6

10. února 2011 v 10:23
Často jsem snila o tom, že se probudím vedle Dimitrije. O takovém tom probuzení, které bylo… obyčejné. Sladké. Ne protože jsme se v poslední době snažili rychle usnout, předtím, než jsme museli bojovat s nepřítelem. Ne protože jsme se zotavovali ze sexu, který jsme museli tajit. Sex založený na nesčetných komplikací. Chtěla jsem, abychom se prostě vedle sebe probudili, s jeho pažemi pevně ovinutými kolem mě. To muselo být krásné ráno.
            A dnešek byl přesně ten den.
            "Jak dlouho už jsi vzhůru?" Zeptala jsem se ospale. Hlavu jsem měla položenou na jeho hrudi, snažila jsem se být k němu co nejvíc přitisknutá. Moje rány se léčily rychle, stále se o mě všichni starali, jako kdybych byla dítě. Včera večer jsme přišli na pár kreativních řešení. Slunce pomalu pronikalo dovnitř, postel najednou vypadala, jako kdyby byla ze zlata.
            Sledoval mě tím jeho tichým, vážným způsobem, s těma jeho tmavýma očima, ve kterých bylo tak snadné se ztratit.
            "Chviličku," přiznal a zadíval se na okno, kde pozoroval ranní sluneční svit.
            "Myslím si, že jsem pořád naladěný na lidský život. Anebo prostě mé tělo chce, abych byl vzhůru, když vychází slunce. Je to pro mě pořád nádherné sledovat."
            Potlačila jsem zívnutí. "Měl jsi vstát."
            "Nechtěl jsem tě vzbudit."
            Hladila jsem ho po hrudi a spokojeně si povzdychla. "Tohle je dokonalost," řekla jsem, "bude každý den takovýhle?"
            Dimitrij mě něžně chytl za bradu a táhl jí směrem nahoru. "Ne úplně každý den, ale doufám, že často."
            Políbili jsme se, teplo a světlo v místnosti okamžitě vybledlo v porovnání s tím, co jsem teď cítila.
            "Spletla jsem se," zamumlala jsem, když jsme
od sebe odtrhli, "tohle je dokonalost."
            Usmál se. To bylo něco, co poslední dobou dělal skoro pořád. Milovala jsem to. Věci se nejspíš změní, až se opět vrátíme do našeho světa. Dokonce, i když jsme byli spolu, Dimitrijova strana skvělého strážce byla stále ve střehu. Ale právě teď ne. Ne v tomhle okamžiku.
            "Co se děje?" Zeptal se.
            Najednou jsem si uvědomila, že se mračím. Snažila jsem se uvolnit. Nečekaně jsem si znova vzpomněla na Adrianova slova. Příště až budu s Dimitrijem v posteli, měla bych si aspoň vzpomenout na ostatní, které takové štěstí nemají.
            "Myslíš si, že ničím životy ostatních?" Zeptala jsem se.
            "Cože? Ne, samozřejmě, že ne." Úsměv se mu proměnil v šok. "Jak jsi na to přišla?"
            Pokrčila jsem rameny. "Pořád tu jsou nějací lidé, kteří mají život v nepořádku. Myslím tím některé své kamarády."
            "Pravda," řekl, "a nech mě hádat. Chceš vyřešit problémy všech."
            Neodpověděla jsem.
            Dimitrij mě znovu políbil.
            "Rozo. Je normální, že chceš pomoc ostatním s jejich problémy. Ale nedokážeš vyřešit všechno."
            "Ale to je to, co já dělám," vyčetla jsem mu, cítila jsem se trochu uraženě, "chráním lidi."
            "To vím. Také to je jeden z důvodů, proč tě miluji. Ale odteď máš jediného člověka, o kterého se musíš starat - o Lissu."
            Natáhla jsem se podél jeho těla a všimla jsem si, jak se moje zranění zlepšují. Moje tělo bude brzy schopno dělat různé věci. "Předpokládám, že to znamená, že nemůže v posteli zůstat celý den?" Zeptala jsem se s nadějí v hlase.
            "Obávám se, že ne," odpověděl a lehce mě hladil po boku - nevypadal, že by ho někde přestalo bavit studovat mé tělo. "Oni mají přednost."
            Opět jsem ho políbila. "Ale chvilinku to ještě vydrží."
            "Ano," souhlasil. Jeho ruka se teď dotýkala mého krku, potom mi vklouzla do vlasů. Přitáhl si mě k sobě. "Chvilinku ještě ano."
           
            Ještě nikdy jsem nebyla na žádné královské korunovaci. Upřímně, doufala jsem, že už ani nebudu muset. Jediný důvod, proč jsem tam chtěla jít, byl ten, že tato královna vládla celému mému životu.
            Korunovace byl takový opak Taťánina pohřbu. Jaké bylo to staré rčení? Královna je mrtvá. Dlouhý život královně.
            Zvyklostí bylo, že nová královna stráví první část své korunovace v kostele - nejspíš proto, aby se modlila za vedení, sílu a různé duchovní věci. Nebyla jsem si jistá, co by se dělo v případě, že následník by byl ateista. Pravděpodobně by to předstíral. Lissa, která byla doopravdy zbožná, nedělala žádné problémy. Věděla jsem, že se doopravdy modlí, aby si jako královna vedla dobře.
            Když to skončilo, Lissa s obrovským zástupem lidí vešla do paláce, kde se konala korunovace. Zástupci všech královských rodin se k ní připojily. Podél nich byli muzikanti, kteří hráli značně veseleji, než při průvodu Taťány. Lissy strážci - kterých teď měla celou flotilu - šli s ní. Byla jsem mezi nimi. Na sobě jsem měla černo-bílý oblek pro strážce, včetně červeného límce, který značil, že jsem strážce královny. Kvůli tomu byl taky vidět značný rozdíl mezi tím a pohřbem. Taťána zemřela; na pohřbu byli strážci jen na podívanou. Lissa byla zcela určitě živá, a přestože vyhrála volbu o královnu - měla nepřátele. Moji kolegové a já jsme byli na nejvyšším stupni pohotovosti.
            Ovšem nevypadalo to na to, ne kvůli způsobu jakým přihlížející jásali. Většina těch, kteří se tu utábořili kvůli volbě královny, se zúčastnili i téhle slavnosti. A dokonce se jich tu objevilo ještě více. Nebyla jsem si jistá, jestli ještě někdy bude nějaké místo, na kterém se sejde tolik morojů.
            Po dlouhé cestě do paláce, Lissa stála v předpokoji, který vedl do korunovací místnosti. Ta se skoro nikdy nepoužívala po moderní záležitosti, ale jednou za čas - třeba při volbě nové královny - morojové sáhli po zvycích starověkých Řeků. Místnost byla malá, takže se do ní všichni nevešli. Byla tu pouze rada a vysoce postavení členové královských rodin. Plus ještě ti, které sama Lissa pozvala.
            Stoupla jsem si ke straně a se zájmem sledovala, co se bude dít. Lissa ještě do místnosti nevstoupila, takže byla slyšet tichá konverzace přihlížejících. Stěny byli všechny zelené a zlaté, což byl následek důkladné a rychlé rekonstrukce, jelikož tradicí bylo, že místnost musí mít barvy rodiny, která vládla. Sám trůn byl posazen proti daleké zdi a vedlo k němu pár schodů. Nemohla jsem určit z jakého byl vyroben dřeva, ale věděla jsem, že trůn cestoval všude po světě s příležitostem jako je tato.
            Lidé se řadili do předem připravených pozic a čekali až Lissa vstoupí. Studovala jsem jeden z těch nových lustrů, obdivovala jsem, jak "svíčky" v něm vypadají opravdově. Věděla jsem, že je elektrický, ale řemeslníci na něm odvedli skvělou práci. Technologie schovaná ve starých věcech - to bylo to, co měli morojové rádi. Z transu mě probudilo až nepatrné šťouchnutí.
            "Podívejme se," řekla jsem," nejsou to ti lidé odpovědní za stvoření nespoutané Rose Hathawayové?"
            Přede mnou stáli moji rodiče, v jejich typicky odlišném oblečení. Moje matka měla na sobě to samé co já. A Abe.. to byl prostě Abe. Měl černý proužkovaný oblek, pod ním měl černé triko. Jako pěst na oko působila zářivě žlutá kravata, kterou mě kolem krku. V jedné z předních kapes měl zastrčený šátek stejně šílené barvy. Kromě zlatých náušnic a řetízků, také měl černý klobouk, který byl bezpochyby jedním z nových přírůstků do jeho šatníku. Vsadím se, že chtěl dneska vypadat co nejlépe. Naštěstí to nebyl pirátský klobouk.
            "Nás neobviňuj," řekla máma,"my jsme nevyhodili skoro celý dvůr do povětří, neukradli jsme asi tucet aut, nezačali jsme obviňovat vraha královny uprostřed celého davu a také jsme nedokázali udělat ze své pubertální kamarádky královnu."
            "Vlastně," zareagoval náhle Abe,"já jsem vyhodil dvůr do vzduchu."
            Matka ho ignorovala a začala mě studovat svýma bystrýma očima.
            "Ale teď vážně… Jak se cítíš?"
            Potom, co jsem se probudila, vždy jsem je viděla jenom krátce. Stačilo to pouze na to, abychom sebe sami navzájem zkontrolovali. "Už jsi
dneska stála dost dlouho. Také jsem řekla Hansovi, ať tě na chvíli vynechá z aktivní služby."
            To byla ta nejvíc mateřská slova, co jsem od ní kdy slyšela. "Já…. já jsem v pořádku. Už je mi mnohem lépe. Klidně bych mohla hned do práce."
            "Nic takového," řekla takovým tónem, kterým ostatním strážcům diktovala rozkazy.
            "Přestaň jí rozmazlovat, Janine."
            "Já ji nerozmazluji. Starám se o ní. To ty jí kazíš."
            V úžasu jsem je sledovala. Nevěděla jsem, jestli jsem svědek nějaké hádky anebo sexuální předehry. Ani jedna z možností se mi dvakrát nelíbila. "Dobře, dobře. Dejte si pohov. Přežila jsem, ne? To se počítá."
            "To ano." Řekl Abe. Najednou vypadal velice otcovsky, což mě udivovalo a zároveň děsilo ještě víc, než chování mámy. "A i přes poškození majetku a celou řadu porušených zákonů - jsem na tebe pyšný." Měla jsem podezření, že je na mě hrdý právě kvůli těmto věcem. Už jsem skoro řekla nějaký cynický komentář, ale předběhla mě máma.
            "Já jsem na tebe taky pyšná. Tvoje metody byly… všelijaké. Ale dovedla jsi skvělou práci. Veliké věci. Našla jsi obě - jak vražedkyni, tak Jill." Všimla jsem si jakým tónem řekla slovo 'vražedkyně'. Myslím, že pro některé z nás je ještě pořád těžké se smířit s pravdou o Taše. "Kvůli Jill se změní hodně věcí."
            Všichni jsme se koukli směrem k trůnu. Kateřina stála na jedné straně, připravena s knihou královských slibů. Na druhé straně byly zástupci rodiny následníka - v tomhle případě tam byl jediný člověk. Jill. Někdo si dal obrovskou práci s její vizáží. Její kudrnaté vlasy byly komplikovaně sčesané do drdolu. Na sobě měla šaty dlouhé asi po kolena a ozdobný šátek kolem krku, který jí skoro zakrýval celá ramena. Střih šatů nádherně zdůrazňoval její vysokou postavu a tmavě zelený satén zase její funkci člena královské rodiny. Stála vzpřímeně, ale byla na ní vidět úzkost z toho, že tam stojí tak nápadně sama.
            Podívala jsem se na Aba, který mi pohled s očekáváním oplatil. Chtěla jsem odpovědi na hodně otázek a on je jeden z mála, který by mi mohl povědět pravdu. Ale nevěděla jsem jakou otázku vyslovit jako první. Bylo to jako s džinem v lahvi - měla jsem přání příliš mnoho.
            "Co se bude dít s Jill?" Zeptala jsem se nakonec. "Vrátí se do školy? Budou jí učit chovat se jako princezna?" Lissa nemohla zastávat obě funkce - jak princezny, tak královny. Takže její starý titul přešel na dalšího člena rodiny.
            Abe si dal s odpovědí načas. "Dokud Lissa nezmění zákon - a to doufejme, že se jí podaří - Jill je jediná věc, která jí udrží trůn. Pokud se něco stane Jill, Lissa už královnou nebude. Takže, co bys dělala?"
            "Udržovala bych jí v bezpečí."
            "Tak tady máš odpověď."
            "Ale je poměrně neurčitá," řekla jsem, " 'v bezpečí' znamená hodně věcí."
            "Ibrahime," varovala ho moje matka, "Dost. Tohle není vhodné místo, ani doba."
            Abe se mi díval s vážným pohledem do očí, ale potom se jeho tvář zkroutila do úsměvu. "Samozřejmě. Tohle je rodinné shromáždění. Oslava. A podívejme: tady máme nového člena rodiny."
            Připojil se k nám Dimitrij, který měl na sobě stejné strážcovské oblečení jako já a moje matka. Stoupl si za mě, nápadně se mě vůbec nedotýkal. "Pane Mazure," řekl formálně a na důkaz pozdravu zdvořile pokývl oběma hlavou. "Strážkyně Hathawayová." Dimitrij byl o sedm let starší než já, ale právě teď, když se díval do obličejů mých rodičů, působil jako šestnáctiletý kluk, který si pro mě přišel, aby mě pozval na rande.
            "Belikove," řekl Abe a potřásl si s Dimitrijem rukou. "Doufal jsem, že tu na sebe narazíme. Opravdu rád bych vás lépe poznal. Možná se někdy můžeme sejít a popovídat si o životě, o lásce a tak dále. Lovíte rád? Vypadáte jako lovec. Znám v lese jedno dokonalé místečko. Daleko, daleko odtud. Mohli bychom vyrazit na celý den. Rozhodně mám pro vás pár otázek. A také vám toho musím hodně povědět."
            V panice jsem se podívala na svou mámu a tiše jsem jí prosila, ať to rychle utne. Abe strávil poměrně dost času povídáním s mým tehdejším přítelem Adrianem a vysvětlil mu živé a hrůzné detaily toho, jak si Abe přeje, aby se s jeho dcerou zacházelo. Nechtěla jsem, aby vzal Dimitrije samotného někam do divočiny, zvlášť když budou na blízku i střelné zbraně.
            "Vlastně," řekla moje matka. "Ráda bych se přidala. Také mám pár otázek, například - co jste spolu měli už na škole Svatého Vladimíra?"
            "Nemáte něco na práci?" naštvaně jsem se zeptala. "Už to bude začínat."
            Aspoň tohle byla pravda. Skoro všichni už obsadili své pozice a dav se pomalu ztišoval. "Samozřejmě," řekl Abe. K mému úžasu mě zlehka políbil na čelo. "Jsem rád, že jsi zpátky." Potom, se zamrkáním, řekl Dimitrijovi: "Už se těším na náš rozhovor."
            "Utíkej," řekla jsem, když odešli, "pokud teď zmizíš, možná si toho nevšimnou. Vrať se na Sibiř."
            "V podstatě," odpověděl Dimitrij,"vsadím se, že Abe by si toho všiml. Neboj se, Rozo. Nebojím se. Udělám cokoli, co budou chtít, abych mohl být s tebou. Stojí to za to."
            "Ty jsi doopravdy ten nejodvážnější muž, kterého znám," řekla jsem mu.
            Usmál se a zadíval na dveře, u kterých se zvýšil ruch. "Vypadá to, že je připravená," zamumlal.
            "Doufám, že já jsem připravená," zašeptala jsem mu zpátky.
            V precizním stylu si o pozornost řekl hlasatel. Nastalo dokonalé ticho. Nikdo snad ani nedýchal.
            Hlasatel ustoupil od dveří. "Princezna Vasilisa Sabina Rhea Dragomilová."
            Lissa vstoupila, a i když jsem jí viděla před necelou půl hodinou, pořád mi vyrážela dech. Na sobě měla formální šaty bez rukávů. Bez pochyby jí šaty ušil jeden z nejlepších návrhářů. Byly dlouhé až na zem. Sukně byla vyrobena z hedvábí a měla na sobě vrstvy šifonu, které se kolem Lissy obepnuly, když vykročila vpřed. Barvu měly stejnou jako její oči, stejně tak vršek šatů. Kolem krku měla límec ze smaragdů, které dávaly iluzi, jako kdyby měla náhrdelník. Ladící smaragdy jí také pokrývaly celý pas, vzhled jí doplňovaly náramky. Vlasy měla rozpuštěné, celé zářily. Platinová dokonalost. Její aura z ní přímo vyzařovala.
            Vedle ní šel Christian, který byl vedle ní, s jeho tmavými vlasy a oblekem, velice nápadný. Tímto se trochu pozměnily zvyky, jelikož následníka vždy na trůn doprovázeli členové rodiny. Lissa z toho nějak vyklouzla. Dokonce i já jsem musela uznat, že vypadal úžasně. Na jeho obličeji byla vidět neuvěřitelná pýcha a láska, kterou k Lisse choval - i přes všechny rozporuplné pocity, které cítil kvůli Taše. Lord Ozera, připomněla jsem si. Měla jsem pocit, že titul se bude stávat více a více důležitějším. Dovedl Lissu k trůnu a potom se připojil ke zbývajícím členům jeho rodiny.
            Kateřina ukázala na velký, saténový polštář, který byl položený na zemi.
            "Poklekněte."
            Podle toho, co jsem si všimla, tohle byla jediná část, kdy Lissa zaváhala. I bez pouta jsem byla tak naladěná na její nálady, že i jakákoli její malá akce připoutala moji pozornost. Podívala se na Jill. Lissy výraz se nezměnil. Bylo to tak zvláštní necítit její pocity. Mohla jsem jen hádat. Nerozhodnost. Zmatek.
            Znova - na chviličku zaváhala. Potom poklekla, nacvičeně kolem sebe rozprostřela sukni. Kateřina vždy vypadala křehce a scvrkle v téhle místnosti, ale teď, když měla v rukou antickou korunovací knihu, vyzařovala z ní moc.
            Kniha byla v romštině, ale Kateřina jí bez námahy nahlas překládala. Začala s proslovem o tom, co se od královny očekává, a že Lissa bude muset přede všemi složit přísahu.
            "Budete sloužit dobře?"
            "Budete chránit lidi?"
            "Budete spravedlivá?"
            Otázek bylo dvanáct a Lissa musela na každou odpovědět třikrát: jednou v angličtině, potom v ruštině a nakonec v romštině. Neměla jsem pouto na to, abych potvrdila její zvláštní pocity. Ovšem na její tváři bylo vidět, že na každou otázku odpověděla pravdivě. Když byla tato část u konce, Kateřina pokynula Jill, ať přistoupí. Od té doby, co jsem si jí naposledy prohlížela, jí někdo dal do ruky korunu. Byla vyrobena přímo pro Lissu. Mistrovský kus se žlutým a bílým zlatem, prokládaný smaragdy a diamanty. Nádherně
doplňoval její vzhled, a jak jsem si uvědomila, dokonce i ten Jillin.
            Další tradicí bylo, že královna je korunována členem rodiny, a proto tu byla Jill. Viděla jsem, jak se jí třesou ruce, když opatrně pokládala korunu na sestřinu hlavu. Krátce se střetly pohledem. Směs zmatených pocitů byl opět vidět v Lissiných očích, ale rychle zmizel, když Jill odešla a korunovace pokračovala.
            Kateřina se dotkla Lissy. "Povstaňte," řekla. "Už nikdy před nikým klečet nebudete."
Držela její ruku a otočila se tak, že všichni ostatní v místnosti mohly vidět obě tváře. Se silným hlasem Kateřina prohlásila. "Královna Vasilisa Sabina Rhea Dragomirová, první svého jména."
            Všichni v místnosti - kromě Kateřiny - poklekly a hlavy upíraly v úkloně k zemi. Po několika málo sekundách Lissa řekla. "Povstaňte." Řekli mi, že tohle záleželo pouze na královi či královně. Někteří z nich si užívali, když před nimi ostatní klečeli, takže to mohlo trvat i pěkně dlouho, než mohli konečně vstát.
            Potom nastalo papírování a i tomu všichni poslušně přihlíželi. V podstatě, Lissa musela podepsat papír, že byla zvolena královnou, zatímco Kateřina musela podepsat jiný, kterým ztvrzovala, že Lissu viděla, jak se stala královnou. Museli být podepsány tři kopie, každá na jednom z ozdobných papírů, které morojové milovali. Jeden z nich byl čistě bílý a ten šel k Alchemistům.
            Po skončení podepisování, Lissa usedla na trůnu. Vidět jí stoupat po těch schodech, to bylo dechberoucí. Věděla jsem si, že takhle si jí budu pamatovat až do konce života. Všichni v místnosti začali jásat a tleskat, když si sedla na zdobený trůn. Dokonce i strážci, kteří byli normálně vážní, se připojili k všeobecnému davu a tleskali. Lissa se usmála a tím skryla všechny pochybnosti, co cítila.
            Rozhlížela se po místnosti a celá se rozzářila, když si všimla Christiana. Potom vyhledala mě. Její úsměv pro Christiana byl láskyplný; ten pro mě byl více pobavený. Oplatila jsem jí úsměv a pomyslela jsem nato, co by mi asi tak řekla, kdyby mohla.
            "Čemu se směješ?" Zeptal se Dimitrij a s pobavením mě sledoval.
            "Jenom přemýšlím, co by mi Lissa řekla, kdybychom stále měli pouto."
            Porušil několik řádků strážcovských pravidel, když mě chytil za ruku a přitáhl si mě k sobě. "A?" Zeptal se a objímal mě.
            "Myslím, že by se zeptala 'Do čeho jsme se to proboha namočili?"
            "A jaká je odpověď?" Jeho teplo bylo všude kolem mě, stejně jako jeho láska. Opět jsem pocítila naši propojenost. Měla jsem zpátky tenhle chybějící kus svého života. Duše, která byla propojena s tou mojí. Moje shoda. Moje rovnost. Nejenom to, že jsem měla zpátky svůj život - byl můj vlastní. Budu Lissu ochraňovat, budu jí sloužit, ale byla jsem sama sebou.
            "Nevím," řekla jsem a hlavu jsem si opřela o jeho hruď. "Ale myslím, že to půjde."

paste-up 0,4

9. února 2011 v 11:51
Autor: Já
Kdo je na obrázku: Rose a Dimitri
warring: Please Don´t Copy
od kud: udělala jsem to podle vlastí fantazie měla by to byt scena z 6 dílu VA po tom kdy dá Rose Dimitriovi ránu do obličeje a uteče do lesa a on ji tam najde. :)
paste - up 0,2 rose

paste-up 0,3

8. února 2011 v 19:15

paste-up 0,2

8. února 2011 v 19:01

paste-up 0,1

8. února 2011 v 19:00

Paste - up Lissa

8. února 2011 v 18:57






Anketa 0,2 Kdo bude Rose ???

8. února 2011 v 14:12
Jestli vás Napadne ještě někdo další napište do komentů a nemusí to byt jenom Rose a jí ostatní bude sem dávat Ankety všech

Odette Youstman

Megan Fox

Antoinette Nikprelaj

Sophia Bush


Alchimisté

8. února 2011 v 13:29
 - Jsou to lidé, kteří pomáhají morojům a dhampýrům udržet jejich svět v tajnosti.
 - Mají na levé dolní části líčka zlaté tetování. Tyto tetování jsou vyrobeny
ze zlata a morojská krev je nabila vodou a zemí.
 - Jejich tetování jim umožňuje žít dělší život a nikdy nebudou nemocní.
Kouzlo jim také zabraňuje mluvit o tajném světě způsobem, jakým by ohrozili
jeho utajení.
 - Stejně jako dhampýři, mají své povolání určené už od dětství a dědí se v rodině.
 - Alchymisté pracují mezi lidmi, což jim umožňuje ochraňovat jak moroje,
tak dhampýry. Mají svoje "techniky a triky," kterými mohou odstranit těla
strigojů.
 - Věří, že všichni vampýři, i morojové a dhampýři, jsou zlí a
označují je jako "stvoření noci." Snaží se od nich udržet co nejdál.

Strigojové

8. února 2011 v 13:27
 - Strigojové jsou lidé, morojové nebo dhampýři, kteří buď byli přeměněni
nebo si vybrali místo života nesmrtelnost. Když se někdo stane strigojem,
ztratí svou duši a stane se krvežíznivou bestií.
 - Jsou nelidsky rychlí a silní. Potřebují krev a vždy pro ni zabíjejí.
Krev morojů je dělá silnějšími a proto většinou loví je.
 - Sluneční světlo je pro strigoje velmi škodlivé, když jsou na něm moc
dlouho, shoří. Také zbraně ( které jsou nabity všemi čtyřmi elementy)
jsou pro ně smrtící. Musí je ale trefit přímo do srdce. Když je strigoj
pouze škrábnut, způsobí mu to bolest a rozptýlí ho to, takže strážci mají
čas mu probodnout srdce.
 - Ikdyž jim to nic neudělá, magie jim neumožnuje vstup do domů.
 - Ve většině případů nebývají strigojové moc pohromadě - alespoň tomu morojové věří.
- Ale stanese že se jednou za hodně dlouhou dobu oběví velmi velké skupina strigoju.
- Morojové mají většinou kolem domů ochrané stěny a ty se dali zničit jenom věcí nabitou všemi 4 elementy což jsou ve stříbrném kůlu ale Strigojové kůl neudrží ale pozor někteří lidé chtějí být nesmrtelní a tak pomůžou strigojům prolomit ochranu aby je pak přeměnili.

Morojové

8. února 2011 v 13:22
Mají 12 královských rodin. Lissa, Christian a Adrian jsou součástí 3 z nich.
 - Morojové jsou živí vampýři, kteří mohou jíst lidské jídlo, ale k přežití
potřebují krev - Ale místo toho, aby lidi zabíjeli, používají dárce. Pokud moroj,
při krmení člověka zabije, nebude už moct ovládat svou magii a stane
se Strigojem. Vzhledem k tomu, že kouzla jsou živá a Strigojové jsou
mrtví, nemohou je ovládat.
 - Ikdyž umějí bojovat, raději se spoléhají na své strážce - ikdyž mnozí
morojové (jako Taša Ozerová) stojí za názorem, že by také měli bojovat.
 - Slunce je pro ně nepříjemné a způsobuje jim bolest, ale narozdíl od Strigojů
na něm neshoří.
 - Morojové jsou obdařeni magií a mohou tak ovládat jeden z elementů - zemi (Viktor), vzduch (Jill),
vodu (Mia), oheň (Christian) a éter (Lissa a Adrian). Každý moroj, bez ohledu
na element může používat nátlak. Uživatelé éteru mají nátlak silnější.
 - Moroji muži si často užívají s dhampýrkami a stejně jako Dimitrijuv otec
s nimi zacházejí nevlídně. Hodně z nich své děti ani nezná.

Dhampýři

8. února 2011 v 13:19
 - Napůl lidé, napůl vampýři. Většinou mají jednoho rodiče Moroje a jednoho Dhampýra.
Vždy, když má Dhampýr dítě s Morojem, bude jejich dítě Dhampýr, neboli poloviční vampýr.
 - Většina mužů dhampýrů, se stává strážci, ale většina žen se rozhodne mít děti.
Tyto ženy žijí v komunitách, jako matka Dimitrije.
 - Hodně dhampýrek jsou označovány názvem krvavé děvky. Dhampýři s dhampýrkami
nemohou mít děti, a tak, když chtějí mít dhampýrky dítě, vyhledaváji Moroje
(kteří je mají jenom na sex). Hodně dhampýrek nechává moroje, aby jim při
sexu pili krev - proto označení "krvavá děvka."Pro hodně morojů a dhampýrů,
je to ostuda.
- Dhampýři mají lepší smysly než lidé, jako zrak a sílu, nevadí jim sluneční
světlo a nejsou závislí na krvi. Proto jsou ideálními strážci morojů.
 - Už od útlého věku si mají dhampýři pamatovat, že by měli moroje
ochraňovat za každou cenu. Oni mají vždycky přednost.
 - Z neznámých důvodů dhampýry nemají ráda zvířata.

29.kapitola VA 3

8. února 2011 v 12:41
Skoro po týdnu jsem přišla za Adrianem.
Od toho útoku jsme neměli vyučování, ale museli jsme se řídit večerkou jako vždy. Už skoro nastal čas jít spát. Adrian se zatvářil šokovaně, když mě uviděl. Tohle bylo poprvé, co jsem ho vyhledala já, a ne obráceně.
"Malá dhampýrko," řekl a ustoupil stranou. "Pojď dál."
Vešla jsem a málem se udusila z odéru alkoholu, který Adriana obklopoval. Dům pro hosty Akademie byl hezký, ale Adrian se zjevně nijak nezalamoval s úklidem. Měla jsem dojem, že je v lihu celou tu dobu od útoku. Televize hrála a na stolku u pohovky stála poloprázdná láhev vodky. Zvedla jsem ji a přečetla si nálepku. Bylo to rusky.
"Jdu nevhod?" optala jsem se a postavila flašku zase na stůl.
"Ty nikdy nejdeš nevhod," oznámil mi galantně. Vypadal vyčerpaně. Pořád byl pěkný, ale pod očima měl tmavé kruhy, jako kdyby moc dobře nespal. Mávl rukou směrem ke křeslu a sám usedl na pohovku. "Poslední dobou jsem tě moc neviděl."
Usedla jsem a opřela se. "Nestála jsem o to s někým se vidět," přiznala jsem.
Od toho útoku jsem s nikým moc nemluvila. Většinou jsem byla buď sama, nebo s Lissou. Její přítomnost mě uklidňovala, ale moc jsme se nebavily. Chápala, že se musím s tím vším vyrovnat. Snažila se mě podpořit a netlačila mě do hovorů o věcech, o kterých jsem mluvit nechtěla - i když by se mě ráda zeptala na spoustu věcí.
Akademie se se svými padlými rozloučila jediným hromadným obřadem, i když rodiny zesnulých pak zařídily řádný pohřeb každému jednotlivě. Já šla jen na hromadný pohřeb. Kostel byl nacpaný k prasknutí a bylo v něm místo už jen k stání. Otec Andrew četl jména mrtvých a mezi nimi padlo i jméno Molly a Dimitrije. Nikdo nemluvil o tom, co se jim skutečně stalo. I tak všichni truchlili. Topili jsme se v žalu. Nikdo nevěděl, jak se Akademie zase vzchopí a začne znovu fungovat.
"Vypadáš hůř než já," oznámila jsem Adrianovi. "Nevěřila bych, že je to vůbec možný."
Zvedl láhev ze stolu a dlouze se napil. "Ne, ty vypadáš dobře jako vždycky. A já… těžko to vysvětlit. Ty aury mě dostávají. Je tady tolik bolesti. To si ani nedovedeš představit. Je to ochromující. Tvoje temná aura ve srovnání s tím působí skoro až radostně."
"Proto tak chlastáš?"
"Jo. Naštěstí pak aury nevidím, takže ti o tý tvý dneska nic neřeknu." Nabídl mi flašku, ale já zavrtěla hlavou. Pokrčil rameny a napil se sám. "Tak co pro tebe můžu udělat, Rose? Mám dojem, žes mě nepřišla zkontrolovat."
Měl pravdu. Připadala jsem si strašně kvůli důvodu, který mě sem přivedl. Tenhle poslední týden jsem hodně přemýšlela. Vyrovnat se se smrtí Masona bylo těžké. Vlastně jsem se s ní nevyrovnala, ani když jsem začala vídat jeho ducha. A teď jsem truchlila nanovo. Koneckonců jsem nepřišla jenom o Dimitrije. Zemřeli kantoři, strážci i Morojové. Nikdo z mých blízkých přátel sice neumřel, ale pár spolužáků ano. Studovali na Akademii tak dlouho jako já a teď mi připadalo zvláštní, že už je nikdy neuvidím. Byla to veliká ztráta, bylo třeba se rozloučit se spoustou lidí.
Ale… Dimitrij. To byl jiný případ. Koneckonců, jak můžete dát sbohem někomu, kdo neumřel? To byl problém.
"Potřebuju peníze," vyklopila jsem Adrianovi na rovinu, aniž bych se obtěžovala s nějakým předstíráním.
Povytáhl obočí. "Nečekané. Aspoň od tebe. Ostatní to po mně chtějí poměrně často. Jenom mi, prosím tě, řekni, co bych měl financovat."
Odvrátila jsem se od něj a zadívala se na televizi. Zrovna v ní dávali reklamu na deodorant.
"Odcházím z Akademie," řekla jsem nakonec.
"Také nečekané. Vždyť maturuješ jen za pár měsíců."
Podívala jsem se mu do očí. "Na tom nezáleží. Teď mám na práci jiný věci."
"Nikdy by mě nenapadlo, že zrovna ty zběhneš od strážců. Přidáš se ke krvavým děvkám?"
"Ne," odpověděla jsem. "Jasně, že ne."
"Nebuď uražená. To není neopodstatněná domněnka. Když nebudeš strážkyně, co jinýho budeš dělat?"
"Už jsem ti to řekla. Musím vyřídit pár věcí."
Povytáhl obočí. "Věcí, který tě přivádí do maléru?"
Pokrčila jsem rameny. On se rozesmál.
"Blbá otázka, co? Všechno, co děláš, tě přivede do maléru." Opřel si ruku o opěradlo a podepřel si bradu. "Proč chceš prachy ode mě?"
"Protože je máš."
To ho taky rozesmálo. "A proč myslíš, že ti je dám?"
Nic jsem neřekla. Jen jsem se na něj dívala a snažila se do toho pohledu vložit veškeré své ženské kouzlo. Jeho úsměv se vytratil a on rozmrzele přimhouřil zelené oči. Odtrhl ode mě zrak.
"Sakra, Rose. Tohle nedělej. Ne teď. Zahráváš si s mými city k tobě. To není fér." Lokl si vodky.
Měl pravdu. Přišla jsem za ním, protože jsem věděla, že má pro mě slabost, kterou můžu využít ve svůj prospěch. Bylo to ode mě ubohé, ale jinou možnost jsem neměla. Vstala jsem a přesunula se vedle něj. Vzala jsem ho za ruku.
"Adriane, prosím," zaškemrala jsem. "Prosím, pomoz mi. Za nikým jiným jít nemůžu."
"To není fér," zopakoval a bylo znát, že už nevyslovuje tak zřetelně. "Koukáš na mě těma svýma laníma očima, ale přitom mě nechceš. Nikdy jsi o mě nestála. Vždycky jsi měla v hlavě jen Belikova a jenom Bůh ví, co budeš dělat teď, když je po smrti."
Tentokrát měl taky pravdu. "Pomůžeš mi?" zeptala jsem se a dál jsem využívala své ženské zbraně. "Jsi jedinej, s kým můžu mluvit…, jedinej, kdo mi opravdu rozumí…"
"Vrátíš se?" opáčil.
"Časem."
Zaklonil hlavu a těžce vydechl. Vlasy, které měl vždycky stylově rozcuchané, teď měl už jenom rozcuchané. "Možná bude nejlepší, když odejdeš. Možná pak jeho ztrátu překonáš rychleji, když načas vypadneš. A rozhodně ti taky neublíží, když se chvíli budeš držet dál od Lissiny aury. Ta tvoje už nebude tak rychle tmavnout a zbavíš se toho hněvu, co tě pořád pohlcoval. Potřebuješ být šťastnější. A přestat vidět duchy."
Moje svádění se na chvilku zadrhlo. "Lissa není důvodem, proč vídám duchy. Teda jo, ale ne tak, jak si myslíš. Duchy vidím proto, že jsem stínem políbená. Mám spojení se světem mrtvých, a čím víc zabíjím, tím je to spojení silnější. Proto vidím mrtvé a proto je mi zle, když jsou poblíž Strigojové. Už je vycítím. Taky jsou spojení s tím světem."
Zamračil se. "Tvrdíš, že aury nic neznamenají? Že nebereš od Lissy účinky éteru?"
"K tomu taky dochází. Proto v tom byl takový zmatek. Myslela jsem, že se děje jen jedna věc, ale ve skutečnosti se odehrávaly hned dvě najednou. Duchy vidím proto, že jsem stínem políbená. Naštvu se…, rozzuřím, protože odebírám Lisse tu špatnou stránku. Proto moje aura tmavne, proto jsem tak zuřila. Zatím se to projevuje jenom jako obzvlášť hnusný naštvání…" Zamračila jsem se a vybavila si tu noc, kdy mi Dimitrij zabránil jít po Jesseovi. "Ale netuším, co se z toho vyvine dál."
Adrian povzdechl. "Proč je s tebou všechno tak složitý?"
"Pomůžeš mi? Adriane, prosím." Prsty jsem ho pohladila po hřbetu ruky. "Prosím tě, pomoz mi."
Ubohost, ubohost! Takhle jsem se snad v životě nesnížila, ale na tom teď nezáleželo. Záleželo mi jen na Dimitrijovi.
Adrian se konečně podíval zase na mě. Vůbec poprvé vypadal zranitelně. "Až se vrátíš, dáš mi šanci?"
Skryla jsem svůj údiv. "Jak to myslíš?"
"Jak jsem řekl. Nikdy jsi mě nechtěla, nikdy jsi o mně ani neuvažovala. Kytky, flirtování… Vůbec jsi to nebrala na vědomí. Pro tebe existoval jenom on a nikdo si toho nevšiml. Až si vyřídíš ty svoje záležitosti, budeš mě brát vážně? Dáš mi šanci, až se vrátíš?"
Jenom jsem zírala. Tohle jsem rozhodně nečekala. Můj původní instinkt mi napovídal říct ne. Že už nikdy nebudu nikoho milovat, že se moje srdce rozpadlo spolu s kouskem mé duše, který představoval Dimitrij. Jenže Adrian na mě hleděl s takovou vážností a po jeho obvyklých vtípcích nebylo ani stopy. To, co řekl, myslel vážně. V tu chvíli mi došlo, že o tom, co ke mně cítí, nikdy nežertoval. Lissa měla pravdu, když tvrdila, že mě Adrian miluje.
"Dáš mi šanci?" zeptal se znova.
Jenom Bůh ví, co budeš dělat teď, když je po smrti.
"Samozřejmě." Ta odpověď nebyla upřímná, ale nutná.
Adrian se podíval jinam a napil se vodky. Moc jí tam už nezbylo. "Kdy odcházíš?"
"Zítra."
Odložil flašku, zvedl se a odešel do ložnice. Vrátil se s tlustým svazkem bankovek. Napadlo mě, jestli to schovává pod postelí nebo kde. Beze slova mi peníze podal, načež zvedl telefon a začal volat. Byl bílý den a lidský svět, který hospodařil s většinou morojských financí, byl vzhůru a v plném proudu.
Zatímco telefonoval, snažila jsem se soustředit na televizi, ale moc se mi to nedařilo. Pořád mě to nutilo škrábat si zadní stranu krku. Jelikož nikdo netušil, kolik Strigojů kdo vlastně zabil, všichni jsme místo obvyklých molnijských značek vyfasovali jiné tetování. Zapomněla jsem to jméno, ale tohle tetování vypadalo jako hvězdička. Znamenalo, že jeho nositel byl v bitvě, v níž zabil mnoho Strigojů.
Když Adrian konečně dotelefonoval, podal mi papírek. Byla na něm adresa banky v Missoule.
"Zajdi tam," řekl. "Stejně asi nejspíš budeš muset do Missouly, jestli se chceš dostat někam dál do civilizace. Zřídil jsem ti tam účet a máš na něm… hafo peněz. Zajdi tam a oni s tebou sepíšou papíry."
Vstala jsem a nacpala si peníze do kapsy u bundy. "Děkuju," řekla jsem.
Bez váhání jsem ho objala. Sice z něj hrozně táhla vodka, ale měla jsem dojem, že aspoň tohle mu dlužím. Využila jsem jeho citů ke mně, abych mohla uskutečnit svoje záměry. Taky mě objal a několik vteřin mě jen tak držel. Když jsme se od sebe odtrhli, lehce jsem se dotkla rty jeho tváře a vypadalo to, že Adrian úplně přestal dýchat.
"Tohle ti nezapomenu," zašeptala jsem mu do ucha.
"Asi mi neřekneš, kam jdeš, co?" zeptal se.
"Ne," odpověděla jsem. "Promiň."
"Jenom dodrž svůj slib a vrať se."
"Neřekla jsem slibuju," upozornila jsem ho.
Usmál se a políbil mě na čelo. "Máš pravdu. Budeš mi chybět, malá dhampýrko. Dávej na sebe pozor. Kdybys někdy něco potřebovala, ozvi se. Budu na tebe čekat."
Znovu jsem mu poděkovala a odešla. Neobtěžovala jsem se s tím, abych mu říkala, že se nejspíš načeká dost dlouho. Hrozila totiž reálná možnost, že už se nevrátím.
Druhý den jsem vstala brzo, hodnou chvíli předtím, než se celý kampus probral k životu. Skoro jsem nespala. Hodila jsem si bágl přes rameno a vydala se do hlavní kanceláře v administrativní budově. Kancelář byla taky ještě zavřená, tak jsem se usadila na zemi na chodbě. Čekala jsem, nudila se, a tak jsem si prohlížela svoje ruce. Na nehtu na palci jsem měla dva zlaté flíčky. Poslední zbytky manikúry. Asi po dvaceti minutách se objevila zástupkyně, která odemkla a pustila mě dovnitř.
"Co pro vás můžu udělat?" zeptala se, jakmile usedla za stůl.
Podala jsem jí štos papírů, který jsem držela. "Odhlašuju se."
Vykulila oči do neuvěřitelné velikosti. "Ale… co… To nemůžete…"
Poklepala jsem na papíry. "Můžu. Všechno jsem vyplnila."
Pořád v šoku zamumlala cosi o tom, abych tu počkala, načež vyběhla z místnosti. Po několika minutách se vrátila s ředitelkou Kirovou. Tu zjevně cestou stačila stručně seznámit s tím, co se děje, protože ředitelka s nosem jako zobák na mě pohlížela dost nesouhlasně.
"Slečno Hathawayová, co to má znamenat?"
"Odcházím," oznámila jsem jí. "Končím. Nechávám toho."
"To nemůžete udělat," namítla.
"Určitě můžu, když máte v knihovně tyhle odhlašovací formuláře. Všechno jsem řádně vyplnila."
Její vztek se změnil v cosi smutnějšího a úzkostlivějšího. "Vím, že se toho v poslední době hodně seběhlo - všichni máme problémy se s tím vyrovnat -, ale to přece není důvod k tak unáhleným rozhodnutím. Když už nic jiného, potřebujeme vás víc než kdykoli dřív." Téměř mě prosila. Těžko uvěřit, že ještě před půl rokem mě chtěla vyloučit.
"Tohle není unáhlený závěr," řekla jsem. "Hodně jsem o tom přemýšlela."
"Dovolte mi aspoň zavolat sem vaši matku a prodiskutovat to."
"Už před třemi dny odletěla do Evropy. Ale stejně by to nic nezměnilo." Ukázala jsem na horní řádek na formuláři, kde byla kolonka datum narození. "Dneska je mi osmnáct. Ona by beztak nic nezmohla, když už jsem plnoletá. Tohle je moje volba. Tak dáte mi tam razítko, nebo mi budete bránit, abych odešla? Rozhodně bych vás přeprala, paní Kirová."
Orazítkovaly mi papíry, ale moc šťastné z toho nebyly, Zástupkyně okopírovala dokument, který oficiálně prohlašoval, že už nejsem studentka na Akademii svatého Vladimíra. Ten budu potřebovat, aby mě pustili z hlavní brány.
Ke školní bráně to byl pořádný kus cesty. Nebe na západě bylo rudé, jak se slunce sklánělo za obzor. Ale už bylo tepleji, dokonce i v noci. Konečně přichází jaro. Chůze v takovém počasí bude celkem příjemná. Než se dostanu na dálnici, bude to pořádná procházka. Odtamtud už si něco stopnu do Missouly. Stopování není zrovna bezpečné, ale v kapse u kabátu mám stříbrný kůl, takže se cítím bezpečně a jsem připravená na cokoli. Po útoku na Strigoje mi ten kůl nikdo nevzal, takže teď mi může dobře posloužit jak proti úchylákům, tak proti Strigojům.
Než jsem došla k bráně, vycítila jsem ji. Lissu. Zastavila jsem se a otočila ke stromům, na nichž už pučely pupeny. Nehybně stála mezi nimi a svoje myšlenky skrývala natolik mistrně, že jsem si ani nevšimla, že stojí prakticky vedle mě. V zapadajícím slunci se jí krásně leskly vlasy a oči jí zářily. Vypadala tak nádherně a nadpozemsky, jako by do téhle bezútěšné krajiny ani nepatřila.
"Ahoj," pozdravila jsem ji.
"Ahoj." Zimomřivě si objala ramena, i v kabátu jí byla zima. Morojové nejsou teplotně tak odolní jako my dhampýři. To, co mně připadalo jako teplo a jaro, pro ni bylo pořád ještě moc chladno. "Věděla jsem to," řekla. "Už od toho dne, kdy prohlásili, že jeho tělo zmizelo. Něco mi napovídalo, že to uděláš. Jenom jsem čekala kdy."
"Ty už mi umíš číst myšlenky?" dotázala jsem se zkroušeně.
"Ne, ale dokážu přečíst tebe. Konečně. Nemůžu uvěřit, jak jsem byla slepá. Nikdy jsem si toho nevšimla. To Viktorovo nařčení… Měl pravdu." Podívala se směrem k zapadajícímu slunci a potom upřela pohled zase na mě. Zasáhl mě záblesk vzteku, který jsem z ní ucítila poutem. I v očích se jí zlověstně zablýsklo. "Proč jsi mi to neřekla?" vyjekla. "Proč jsi mi neřekla, že jsi milovala Dimitrije?"
Zírala jsem na ni. Nevzpomínala jsem si, kdy naposledy Lissa na někoho takhle řvala. Možná loni na podzim, když jsme se potýkaly s Viktorem. Hlasité výbuchy byly mojí doménou, ne její. Dokonce i když mučila Jesse, mluvila pozoruhodně tiše.
"Nemohla jsem to říct nikomu," řekla jsem.
"Jsem tvoje nejlepší kámoška, Rose. Všechno jsme prožívaly společně. Vážně myslíš, že bych to někomu pověděla? Nechala bych si to pro sebe."
Sklopila jsem zrak. "Vím, že jo. Prostě jsem… Nevím. Nemohla jsem o tom mluvit. Ani s tebou. Nedokážu to vysvětlit."
"Jak…" Snažila se vyslovit otázku, kterou už měla v mysli zformulovanou. "Jak vážný to bylo? Bylo to jenom z tvý strany, nebo…?"
"Z obou," odpověděla jsem. "Taky mě miloval. Ale věděli jsme, že nemůžeme být spolu, ne v našem věku… a ne, když jsme tě oba měli chránit."
Lissa se zamračila. "Jak to myslíš?"
"Dimitrij vždycky říkal, že kdybychom spolu začali chodit, spíš bychom chtěli chránit sebe navzájem než tebe. To jsme nemohli dopustit."
Pocítila vinu při pomyšlení, že ona je zodpovědná za to, že jsme nemohli být spolu.
"Ty za to nemůžeš," ujistila jsem ji okamžitě.
"Určitě… musel existovat způsob… Nebyl by to zas takový problém…"
Pokrčila jsem rameny. Nechtělo se mi myslet na náš poslední polibek v lese, kdy jsme s Dimitrijem mysleli, že jsme konečně objevili řešení všech našich problémů.
"Nevím," povzdechla jsem. "Jen jsme se snažili držet se od sebe. Občas to šlo, občas ne."
Hlavou jí vířila spousta pocitů. Litovala mě, ale zároveň se na mě zlobila. "Mělas mi to říct," zopakovala. "Mám z toho dojem, že mi nevěříš."
"Samozřejmě, že ti věřím."
"Proto se takhle nenápadně plížíš pryč?"
"To nemá nic společnýho s důvěrou," zaprotestovala jsem. "Jenom… prostě jsem ti to nechtěla říct. Nesnesla bych, kdybych ti měla říkat, že odcházím, nebo vysvětlovat proč."
"Už to stejně vím," řekla. "Domyslela jsem si to."
"Jak?" užasla jsem. Lissa byla dneska samé překvapení.
"Byla jsem tam. Když jsme loni na podzim jeli nakupovat do Missouly. Pamatuješ? Bavili jste se s Dimitrijem o Strigojích, že když se z někoho stane Strigoj, je potom zvrácený a zlý… Jak to zničí tvou osobnost a udělá to s tebou strašný věci. A slyšela jsem…" Dělalo jí problém jen to vyslovit. Já měla problém to poslouchat. Vlhly mi oči. Bylo tak kruté vzpomínat, jak jsme spolu tenkrát seděli v autě a začínali se do sebe zamilovávat. Lissa polkla a pokračovala. "Slyšela jsem, že jste oba řekli, že byste radši umřeli, než se stali takovou stvůrou."
Zavládlo ticho. Zvedl se vítr a cuchal nám vlasy.
"Musím to udělat, Liss. Musím to udělat pro něj."
"Ne," pravila neústupně. "Nemusíš. Nic jsi mu neslíbila."
"Slovy ne. Ale… to bys nepochopila."
"Chápu, že se snažíš nějak to překonat a že tohle je stejně dobrý způsob jako kterýkoli jiný. Ale měla bys najít jiný, jak na něj zapomenout."
Zavrtěla jsem hlavou. "Tohle musím udělat."
"I když to znamená, že mě opustíš?"
Jak to vyslovila, jak se na mě koukala…, ach, Bože. Na mysl mi okamžitě vytanula záplava vzpomínek. Byly jsme spolu už od dětství. Nikdo nás nedokázal rozdělit. Jsme spolu spoutané. A zatím… S Dimitrijem jsem taky měla spojení. Zatraceně. Nikdy jsem se nechtěla rozhodovat mezi nimi dvěma.
"Musím to udělat," zopakovala jsem. "Promiň."
"Máš být mojí strážkyní a jít se mnou na vysokou," namítla. "Jsi stínem políbená. Měly jsme být spolu. Jestli mě opustíš…"
V hrudi se mi začala svíjet hnusná temnota. Promluvila jsem přiškrceným hlasem. "Když tě opustím, najdou ti jiný strážce. Dva. Jsi poslední z rodu Dragomirů. Budou si tě hlídat."
"Ale nebudeš to ty, Rose," povzdechla. Dívala se na mě těma svýma zářivýma zelenýma očima a můj vztek opadal. Byla tak krásná, tak milá… a tak rozumná. Měla pravdu. Dlužím jí to. Musím…
"Přestaň!" zařvala jsem na ni a odvrátila se. Používala magii. "Nezkoušej na mě nátlak. Jsi moje kámoška. Kamarádi na sebe nepoužívají takový síly."
"Kamarádi se taky neopouštějí," vyštěkla. "Kdybys byla moje kamarádka, neudělala bys to."
Otočila jsem se k ní a dávala si dobrý pozor, abych se jí nezadívala do očí, kdyby to na mě náhodou chtěla zkusit znovu. Vybuchla jsem vzteky.
"Tady nejde o tebe, jasný? Tentokrát jde o mě. Ne o tebe. Celý můj život, Lisso…, celý můj život to bylo to samý. Oni mají přednost. Žila jsem jenom pro tebe. Trénovala jsem, abych byla jako tvůj stín, ale víš ty co? Teď chci mít přednost já. Pro jednou se chci starat jen sama o sebe. Už mě unavuje neustále hlídat někoho jinýho a nemyslet na to, že taky něco chci. Dimitrij a já jsme se tím řídili a podívej, jak to dopadlo. Je pryč. Už ho nikdy neobejmu. Teď mu dlužím aspoň tohle. Mrzí mě, že tě to raní, ale tohle je moje volba!"
Křičela jsem a sotva se u toho stačila nadechnout. Doufala jsem, že ten můj výlev nezaslechli strážci na hlídce u brány. Lissa na mě zírala šokovaně a ublíženě. Po tvářích se jí koulely slzy a mě strašně bolelo dívat se, jak ubližuju osobě, kterou jsem přísahala chránit.
"Miluješ ho víc než mě," pípla tenkým hláskem a znělo to jako od dítěte.
"Právě teď mě potřebuje."
"Já tě potřebuju. On je mrtvý, Rose."
"Ne," řekla jsem. "Ale brzy bude." Vyhrnula jsem si rukáv a sundala ze zápěstí čotky, které mi dala k Vánocům. Podržela jsem je před ní. Zaváhala, ale pak si je vzala.
"Proč mi to vracíš?" zeptala se.
"Nemůžu je nosit. Ty jsou pro strážce Dragomirů. Zase si je vezmu, až…" Málem jsem namísto řekla jestli. Nejspíš to poznala. "Až se vrátím."
Sevřela korálky v dlani. "Prosím, Rose. Prosím tě, neopouštěj mě."
"Promiň," řekla jsem. Nic dalšího už nebylo nutné dodávat. "Promiň."
Nechala jsem ji tam brečet a vykročila k bráně. Část mé duše umřela, když padl Dimitrij. A další část právě teď, když jsem se obrátila zády k Lisse. Brzy už ve mně nic nezůstane.
Strážci u brány byli stejně šokováni jako zástupkyně a Kirová, ale nic se mnou nemohli nadělat. Všechno nejlepší k narozeninám, pomyslela jsem si hořce. Konečně osmnáct. Takhle jsem si to ale nepředstavovala.
Otevřeli mi bránu a já vyšla ven, za hranici školního pozemku, za ochranné stěny. Ty byly vytyčeny jen neviditelnými liniemi, ale přesto jsem si náhle připadala strašně zranitelně. Jako bych překonala ohromnou propast. Zároveň jsem si ale připadala svobodná. Vyšla jsem po úzké silnici. Slunce už skoro zapadlo, takže za chvíli mi na cestu bude svítit už jen měsíc.
Jakmile jsem se dostala tak daleko, aby mě strážci u brány neslyšeli, zastavila jsem se a promluvila. "Masone."
Musela jsem čekat dlouho. Když se objevil, sotva jsem ho viděla. Byl skoro úplně průhledný.
"Už nastal čas, co? Jdeš…, konečně jdeš do…"
Neměla jsem tušení, kam jde. Nevím, co je dál. Možná nebeské království, v jaké věří otec Andrew, možná úplně jiný svět, který jsem jednou navštívila. Ať už je tam dál cokoli, Mason mi rozuměl a přikývl.
"Už je to víc než čtyřicet dní," usmála jsem se. "To už máš asi zpoždění. Jsem ráda… Doufám, že najdeš pokoj. I když jsem tak trochu doufala, že bys mě k němu mohl zavést."
Mason zavrtěl hlavou. Nemusel nic říkat a stejně jsem pochopila, co mi chce sdělit. Jsi na to sama, Rose.
"To je dobrý. Zasloužíš si klid. A navíc myslím, že vím, kde začít hledat." Bez přestání jsem o tom uvažovala celý ten poslední týden. Pokud je Dimitrij tam, kde si myslím, čeká mě ještě spousta práce. Masonova pomoc by určitě byla příjemná, ale už jsem ho nechtěla otravovat. Zdálo se, že má sám dost svých starostí.
"Sbohem," rozloučila jsem se s ním. "Díky za pomoc… Budeš… budeš mi chybět."
Vyhledával stále víc, ale než stihl vyblednout docela, uviděla jsem, že se usmál. Byl to ten jeho rozpustilý úsměv, který jsem měla tak ráda. Poprvé od Masonovy smrti mě pomyšlení na něj už neničilo. Bylo mi smutno a věděla jsem, že mi bude chybět, ale zároveň jsem si uvědomovala, že se přesunul na lepší místo. Na mnohem lepší místo. Už jsem necítila vinu.
Otočila jsem se a zadívala se na dlouhou silnici před sebou. Povzdechla jsem. Tenhle výlet nějakou dobu potrvá.
"Tak už běž, Rose," pobídla jsem se.
Vydala jsem

28.kapitola VA 3

8. února 2011 v 12:39
Následujících dvanáct hodin bylo těch nejdelších v mém životě.
Naše skupina se stihla bezpečně vrátit do kampusu, i když jsme většinu cesty běželi. To bylo dost obtížné, protože spousta z nás byla zraněná. Celou tu dobu mi bylo bez přestání na zvracení, nejspíš proto, že Strigojové byli nablízku. Ale kdyby byli, určitě by na nás zaútočili, takže mi nejspíš bylo špatně z toho všeho, co se odehrálo v jeskyních.
Jakmile jsme se ocitli za ochrannými stěnami Akademie, mě i ostatní novice dospělí rázem pustili z hlavy. Byli jsme v bezpečí a strážci teď měli plno jiných věcí na práci. Všichni zajatci byli zachráněni - tedy ti, co ještě žili, když jsme do jeskyně dorazili. Jak jsem se obávala, Strigojům jeden náš člověk posloužil za potravu, než jsme tam stihli vpadnout. Takže jsme zachránili dvanáct zajatců. Přišli jsme o šest strážců - včetně Dimitrije. To nebyla zas tak špatná čísla vzhledem k tomu, kolika Strigojům jsme čelili. Ale když se ty počty porovnají, znamenalo to, že jsme zachránili jen šest životů. Stály ty životy strážců za to?
"Nemůžeš na to pohlížet takhle," řekl mi Eddie cestou na kliniku. Všichni zajatci i jejich osvoboditelé dostali příkazem ukázat se na klinice. "Nejenže jste zachránili tolik lidí. Navíc jste pobili skoro třicet Strigojů a k tomu ještě ty v kampusu. Pomysli na všechny ty lidi, co by mohli zabít. V podstatě jste zachránili život i jim."
Racionálním uvažováním jsem si uvědomovala, že má pravdu. Ale racionalita nemá nic společného s tím, že Dimitrij je možná po smrti. Bylo to malicherné a sobecké, ale v tuto chvíli bych všechny ty životy vyměnila za ten jeho. On by o to nestál. Znala jsem ho.
Pořád ještě existuje nepatrná šance, že je naživu. I když to kousnutí vypadalo dost ošklivě, třeba se na něm ten Strigoj jenom nakrmil a pak utekl. Teď možná Dimitrij leží v jeskyni, umírá a zoufale potřebuje lékařské ošetření. Šílela jsem z toho pomyšlení a z toho, že mu nemůžu nijak pomoct. Nebyla možnost, že bychom se vrátili zpátky. Ne teď v noci. Až se rozední, vyrazí tam jiná parta, která přinese naše padlé, abychom je mohli pochovat. Do té doby musím čekat.
Doktorka Olendzká mě krátce prohlédla, prohlásila, že nemám otřes mozku, a poslala mě, abych si obvázala rány. Teď měla spoustu jiných pacientů, kteří byli v mnohem horším stavu.
Věděla jsem, že nejrozumnější by teď bylo jít na svou kolej nebo za Lissou. Poutem jsem cítila, že mě volá. Bála se o mě. Ale věděla jsem, že novinky k ní dolehnou brzy. Doopravdy mě nepotřebovala a já ji teď vidět nechtěla. Nechtěla jsem vidět nikoho. Radši než na kolej jsem se vydala do kostela. Musela jsem něco dělat, než začnou prohledávat jeskyně. Modlit se bylo v tuto chvíli stejně dobré jako cokoli jiného.
Uprostřed dne býval kostel většinou prázdný, ale dnes ne. Nemělo by mě to překvapovat. Vzhledem k tomu, jaké tragédie se tu odehrály za posledních čtyřiadvacet hodin, bylo jen přirozené, že lidé potřebují nějakou útěchu. Někteří seděli v lavicích sami, jiní ve skupinkách. Plakali. Klečeli. Modlili se. Další zas zírali do prázdna, jako by nemohli uvěřit, co se tady stalo. Otec Andrew popocházel po svatyni a snažil se s každým promluvit.
Vzadu v rohu jsem objevila jednu prázdnou lavici, tak jsem si do ní sedla. Přitáhla jsem si kolena až pod bradu, opřela si o ně hlavu a rukama jsem si objala nohy. Ze zdí na nás všechny shlíželi z ikon svatí a andělé.
Dimitrij nemohl umřít. Určitě ne. Kdyby byl mrtvý, věděla bych to. Nikdo nemůže svět připravit o takový život. Ten, co mě ještě včera v posteli držel v náruči, přece teď nemůže být mrtvý. Byli jsme tak žhaví, tak plní života. Po něčem takovém nemůže následovat smrt.
Kolem zápěstí jsem měla čotky od Lissy a prstem jsem přejela po křížku a korálcích. Zoufale jsem se snažila ze svých myšlenek zformovat nějakou modlitbu, ale nevěděla jsem, jak na to. Pokud Bůh existuje, jistě je natolik mocný, aby věděl, co chci, aniž bych mu to musela říkat.
Hodiny ubíhaly. Lidé přicházeli a odcházeli. Ze sezení už mě všechno bolelo, tak jsem se natáhla po celé délce lavice. Ze zlatě malovaného stropu na mě zírali další světci a andělé. Tolik pomoci shůry, pomyslela jsem si, ale co dobrého ve skutečnosti dělají?
Ani jsem si neuvědomila, že jsem usnula. To mi došlo, až když mě Lissa vzbudila. Sama vypadala jako anděl, když se nade mnou skláněla a obličej jí lemovaly rozpuštěné světlé vlasy. Oči měla stejně něžné a soucitné jako ti svatí.
"Rose," zašeptala. "Všude jsme tě hledali. Tys byla celou dobu tady?"
Vstala jsem a cítila neskutečnou únavu. Oči mě pálily. Vzhledem k tomu, že jsem minulou noc vůbec nespala a hned vyrazila do boje se Strigoji, byla moje únava pochopitelná.
"Většinou," odpověděla jsem.
Zavrtěla hlavou. "Už jsi tady celé hodiny. Měla bys něco sníst."
"Nemám hlad." Celé hodiny. Sevřela jsem jí předloktí. "Kolik je? Už vyšlo slunce?"
"Ne. To až tak za pět hodin."
Pět hodin. Jak bych mohla čekat tak dlouho?
Lissa se dotkla mého obličeje. Poutem jsem ucítila zášleh magie a pak jsem na kůži vnímala teplo a zase chlad. Modřiny i rány zmizely.
"Tos nemusela," řekla jsem jí.
Rty se jí zvlnily do nepatrného úsměvu. "Dělala jsem to celý den. Pomáhala jsem doktorce Olendzké."
"To se ke mně doneslo. Jen mi to přijde divný, když jsme to pořád tak tajily, chápeš?"
"Teď už je jedno, že se to každý dozví," řekla a pokrčila rameny. "Po tom všem, co se stalo, jsem zkrátka musela pomoct. Spousta lidí byla zraněná, takže jsem musela svoje tajemství odhalit… Stejně by k tomu dříve či později došlo tak jako tak. Adrian taky pomáhal, ale tolik toho zase nezvládl."
A vtom mi to došlo. Narovnala jsem se.
"Pane Bože, Liss! Ty ho můžeš zachránit. Ty dokážeš Dimitrijovi pomoct."
Zatvářila se bolestně a lítostivě. Totéž jsem ucítila přes naše pouto. "Rose," řekla tiše. "Oni tvrdí, že Dimitrij je mrtvý."
"Ne," namítla jsem. "Nemůže být. Ty to nechápeš… Myslím, že je jen zraněný. Možná vážně. Ale když tady budeš, až ho přinesou, můžeš ho uzdravit." A pak mě napadla ta nejšílenější myšlenka ze všech. "A jestli… jestli opravdu umřel…" Bolelo mě vyslovit ta slova. "Můžeš ho přivést zpátky k životu! Stejně jako mě. Bude taky stínem políbený."
Posmutněla ještě víc. Vyzařovala z ní neskutečná lítost. "To nemůžu udělat. Kříšení mrtvých vyžaduje spoustu energie… a navíc nemyslím, že bych to zvládla s někým, kdo je po smrti tak dlouho. Nejspíš by musel umřít před chviličkou."
Z vlastního hlasu jsem slyšela šílené zoufalství. "Ale musíš to aspoň zkusit."
"Nemůžu…" Polkla. "Slyšelas, co jsem řekla královně. Na tom trvám. Nemůžu oživit každého, kdo umře. To by vedlo ke zneužívání, jaké chtěl Viktor. Proto je to pořád tajemství."
"Nechala bys ho umřít? Neudělala bys to? Neudělala bys to pro mě?" Nekřičela jsem, ale mluvila o dost hlasitěji, než by se v kostele slušelo. Většina lidí ale už stejně odešla a v celkovém panujícím zármutku mi beztak nikdo nevěnoval přílišnou pozornost. "Udělala bych pro tebe cokoli. To přece víš. A ty pro mě neuděláš tuhle jedinou věc?" Už jsem začínala popotahovat.
Lissa si mě prohlížela a hlavou jí vířily tisíce myšlenek. Uvažovala o mých slovech, výrazu, hlasu. A vtom jí to konečně došlo. Konečně si uvědomila, že to, co cítím k Dimitrijovi, je mnohem víc než jen vztah mezi učitelem a studentkou. Jako by jí to poznání osvítilo mysl. V hlavě jí náhle vše sepnulo dohromady: moje komentáře, jak jsme se k sobě s Dimitrijem vždycky chovali… Ty věci, ke kterým dřív byla slepá, teď náhle dávaly smysl. Vzápětí jí na mysli vytanula spousta otázek, ale žádnou z nich nevyslovila. Dokonce se ani nezmínila o tom, co si právě uvědomila. Namísto toho mě jen vzala za ruce a přitáhla si mě blíž k sobě.
"Je mi to moc líto, Rose. Omlouvám se, ale nemůžu."
Nechala jsem ji, aby mě odtáhla pryč, předpokládala jsem, že na jídlo. Ale když jsem seděla v jídelně u stolu a zírala na tác před sebou, z pomyšlení na jídlo se mi zvedal žaludek víc než ze Strigojů. Lissa to se mnou vzdala. Uvědomila si, že mě k ničemu nedotlačí, dokud se nedozvím, co se stalo s Dimitrijem. Pak jsme zašly do jejího pokoje a já si lehla do postele. Přisedla si ke mně, ale mně se nechtělo mluvit. Brzy jsem znovu usnula.
Když jsem se probudila, seděla u mě máma.
"Rose, jdeme prohledat jeskyně. Nemůžeš tam jít s námi, ale jestli chceš, vezmeme tě aspoň k hranicím školních pozemků."
To bylo to nejlepší, co jsem mohla mít. Pokud to znamená, že zjistím, co se stalo Dimitrijovi, o chvilku dřív, než kdybych zůstala sedět tady, tak to udělám. Lissa šla se mnou a obě jsme se držely kousek za skupinkou strážců. Pořád mě bolelo, že odmítla uzdravit Dimitrije, ale v hloubi duše jsem si říkala, že když ho pak uvidí, určitě neodmítne.
Strážců se vydalo k jeskyním docela dost - pro všechny případy. Ale byli jsme přesvědčení, že Strigojové už odešli. Ztratili svou početní převahu a museli si uvědomovat, že když se vrátíme pro mrtvé, bude nás hodně. Kdo z nich přežil, určitě radši zmizel.
Strážci překročili ochranné linie a my ostatní jsme zůstali čekat u hranice. Nikdo téměř nepromluvil. Strážci se vrátí zpátky nejdřív tak za tři hodiny. Snažila jsem se nepřipouštět si svoje temné a tíživé pocity. Sedla jsem si na zem, opřela si hlavu o Lissino rameno a přála si, aby minuty ubíhaly rychleji. Jeden Moroj, který pracoval s ohněm, rozdělal pořádnou vatru, u níž jsme se všichni ohřívali.
Minuty neplynuly rychle, ale nakonec přece jen nějak uběhly. Někdo zakřičel, že se strážci vracejí. Vyskočila jsem a rozběhla jsem se podívat tím směrem. Když jsem to uviděla, zarazila jsem se na místě.
Nosítka. Na nosítkách nesli těla padlých. Mrtví strážci s bledými obličeji a nevidoucíma očima. Jeden z přihlížejících Morojů se rozběhl do křoví, aby se vyzvracel. Lissa se rozbrečela. Strážci kolem nás nosili jednu mrtvolu za druhou. Dívala jsem se na ně a připadala si vyhořelá a prázdná. Uvažovala jsem, jestli až příště projdu za ochrannou hranici, uvidím i jejich duchy.
Konečně prošla celá skupina. Nesli jen pět těl, ale já měla dojem, jako by jich bylo pět set. Ale jedno tělo jsem neviděla. Toho pohledu jsem se děsila nejvíc. Rozběhla jsem se za matkou. Pomáhala nést nosítka. Ani se na mě nemusela podívat a bezpochyby už věděla, na co se jí zeptám.
"Kde je Dimitrij?" vyhrkla jsem. "Je…" Bylo by příliš troufalé doufat v tolik? "Žije?" Ach Bože! Co když byly moje modlitby vyslyšeny? Co když tam zůstal zraněný a čeká, až za ním pošlou doktorku?
Matka neodpověděla hned. A pak jsem její hlas sotva poznávala.
"Rose, on tam nebyl."
Na hrbolatém terénu jsem zakopla a pak jsem měla co dělat, abych mámu zase dohonila. "Počkej. Co to znamená? Třeba je zraněný a potřebuje pomoc…"
Stále se na mě nedívala. "Molly tam taky nebyla."
Molly byla Morojka, která posloužila Strigojům za potravu. Byla stejně stará jako já, vysoká a krásná. V jeskyni jsem ji viděla mrtvou, vysáli z ní všechnu krev. Ta rozhodně mrtvá byla. V žádném případě nemohla být jen zraněná a vypotácet se z jeskyně. Molly a Dimitrij. Jejich těla zmizela.
"Ne," vydechla jsem. "Nemyslíš…"
Matce z jednoho oka skanula slza. Nic podobného jsem u ní nikdy neviděla. "Nevím, co si myslet, Rose. Pokud přežil, je možné, že… že si ho s sebou vzali na později."
Pomyšlení na to, že Dimitrij by byl "svačinkou", bylo příliš příšerné, než aby to bylo nutné vyslovovat - ale tahle alternativa nebyla to nejhorší. Věděly jsme to obě.
"Ale Molly by si s sebou na později nebrali. Ta už byla nějakou dobu mrtvá."
Máma přikývla. "Je mi líto, Rose. Nic nemůžeme vědět s jistotou. Je celkem pravděpodobné, že oba byli mrtví a Strigojové jejich těla jen někam odtáhli."
Lhala. Poprvé v mém životě mi matka řekla lež, aby mě ochránila. Ona není zrovna utěšovací typ. Nevymýšlí si hezké příběhy, aby se někdo cítil líp. Vždycky říkala pravdu natvrdo.
Tentokrát ale ne.
Zastavila jsem se a celá skupina procházela dál kolem mě. Lissa mě dohnala a tvářila se ustaraně a nechápavě.
"Co se děje?" zeptala se.
Neodpověděla jsem. Jen jsem se otočila a rozběhla se zpátky k hranicím pozemku. Lissa vyběhla za mnou a volala na mě. Nikdo si nás nevšímal, protože kdo by byl tak hloupý, že by po tom všem, co se stalo, lezl za ochrannou linii?
Já ano, i když za denního světla jsem se neměla čeho obávat. Proběhla jsem kolem místa, kde Lissu mučila Jesseova parta, a překročila jsem neviditelné čáry, které ohraničovaly pozemky Akademie. Lissa na okamžik zaváhala, ale pak se vydala za mnou. Sotva popadala dech.
"Rose, co to…"
"Masone!" zakřičela jsem. "Masone, potřebuju tě."
Chvilku mu trvalo, než se zjevil. Tentokrát nejenže byl bledý, ale vypadalo to, že poblikává jako žárovka, která se chystá zhasnout. Stál tam, díval se na mě, a ačkoli se tvářil stejně jako vždycky, měla jsem zvláštní pocit, že ví, na co se ho chci zeptat. Lissa stála vedle mě a dívala se střídavě na mě a na místo, kam jsem směřovala svou řeč.
"Masone, je Dimitrij mrtvý?"
Mason zavrtěl hlavou.
"Žije?"
Opět zavrtěl hlavou.
Ani živý, ani mrtvý. Svět se se mnou zatočil a před očima se mi roztančily barevné tečky. Dlouho jsem nejedla, takže jsem byla zesláblá a točila se mi hlava. Neměla jsem daleko k mdlobám. Ale musela jsem se ovládnout. Musela jsem položit další otázku. Ze všech těch obětí… Ze všech obětí, z nichž si mohli vybírat, by si určitě nevybrali jeho.
Následující slova se mi zadrhla v krku. Klesla jsem na kolena a vyslovila je.
"Je… je z Dimitrije Strigoj?"
Mason na okamžik zaváhal, jako by se bál mi odpovědět. Potom přikývl.
Srdce se mi roztříštilo. Celý můj svět se roztříštil.
Ztratíš to, čeho si ceníš nejvíc…
Rhonda nemluvila o mně. Nemluvila ani o Dimitrijově životě.
Čeho si ceníš nejvíc.
Byla to jeho duše.

27.kapitola VA 3

8. února 2011 v 12:39
Zdálo se, že si nikdo naší nepřítomnosti nevšiml. Dorazili další strážci, jak slíbili, a už nás bylo skoro padesát. Byla to opravdová armáda. Takový počet strážců byl něčím neslýchaným, stejně jako počet Strigojů. O něčem podobném existují zmínky jen ve starých evropských pověstech, popisujících velkolepé bitvy mezi našimi rasami. V kampusu bylo více strážců, ale někteří tu museli zůstat kvůli ochraně školy. Spousta mých spolužáků byla povolána do služby, ale jen asi deset z nás bylo vybráno, abychom se vydali s ostatními do jeskyní.
Hodinu před odchodem jsme se sešli znovu, abychom probrali náš plán. Ve vzdálené části jeskyně je ohromná místnost, v níž se s největší pravděpodobností Strigojové ukrývají, aby mohli hned po západu slunce vyrazit na další cestu. Chystáme se na ně zaútočit z obou stran. Z každé strany tam vpadne patnáct strážců se třemi Moroji. U obou východů zůstane deset strážců, jejichž úkolem bude zadržet Strigoje, kterým by se snad podařilo uniknout. Mně přidělili hlídku u vzdáleného vstupu. Dimitrij a moje máma půjdou dovnitř. Zoufale jsem tam chtěla jít s nimi, ale uvědomovala jsem si, že i tak mám veliké štěstí, že mě vůbec přibrali. Navíc při takové misi je každá práce důležitá.
Naše malá armáda vyrazila na cestu vražedným tempem, abychom co nejrychleji urazili sedm a půl kilometru. Předpokládali jsme, že tam dojdeme za hodinu a něco, takže bude stále ještě dostatek světla na boj i na cestu zpátky. U vchodu do jeskyně žádný Strigoj nehlídkoval, takže jsme tam došli nepozorováni. Ale jakmile naši lidé vstoupí do jeskyní, bude téměř jasné, že Strigojové se svým výborně vyvinutým sluchem je okamžitě uslyší a všechny zburcují.
Jak jsme se blížili, nikomu nebylo moc do řeči. Neměli jsme náladu na povídání, takže jsme se bavili jen k věci. Šla jsem ve skupince s novici, ale každou chvíli jsem se ohlížela a dívala se Dimitrijovi do očí. Připadalo mi, jako by teď mezi námi bylo jakési neviditelné pouto - tak pevné a intenzivní, až jsem se divila, že ho nikdo nevidí. Tvářil se bojovně a vážně, ale očima se na mě usmíval.
Když jsme došli k bližšímu vchodu do jeskyně, naše skupina se rozdělila. Dimitrij a moje matka vešli dovnitř a já jim věnovala poslední pohled. Moje pocity už ale neměly nic společného s předchozími zamilovanými pohledy. Strašlivě jsem se bála, že už je nikdy neuvidím. Musela jsem si připomenout, že ti dva něco vydrží, vždyť jsou to dva nejlepší strážci tady. Jestli tohle někdo přežije, budou to právě oni dva. To já bych měla být opatrná. Vydali jsme se na třičtvrtěkilometrovou cestu podél úpatí hory a já se snažila odsunout svoje pocity kamsi do kouta mysli. Tam zůstanou, dokud tohle neskončí. Teď jsem byla v bitvě a nemohla jsem si dovolit rozptylovat se svými pocity.
Sotva jsme došli skoro až k našemu vchodu, koutkem oka jsem postřehla nějaký stříbřitý záblesk. Odháněla jsem od sebe nejrůznější duchy, kteří žili za hranicemi ochranných stěn, ale tohohle ducha jsem vidět chtěla. Pohlédla jsem na Masona. Jen tam postával, nic neříkal a jako pokaždé se tvářil smutně. Pořád mi připadal neobvykle bledý. Když kolem něj procházela naše skupina, zvedl ruku, jako by nám dával sbohem anebo nám žehnal - netušila jsem, co z toho.
U vchodu do jeskyně jsme se rozdělili. Alberta a Stan vedli skupinku, která šla dovnitř. Stoupli si do vchodu a připravení tam čekali na přesný čas, na němž se dohodli s druhou partou. Šla s nimi i profesorka Carmacková, učitelka magie, která patřila k morojským účastníkům mise. Vypadala nervózně, ale odhodlaně.
Nastala smluvená chvíle a dospělí zmizeli v hloubi jeskyně. My ostatní jsme se vyrovnali do kruhu kolem vchodu a čekali. Na nebi se vznášely šedé mraky. Slunce už začínalo klesat, ale pořád ještě nám nějaký čas zbýval.
"Tohle bude brnkačka," zamumlala Meredith, jedna z dalších tří holek z posledního ročníku. Mluvila spíš sama pro sebe. "Vyřídí ty Strigoje raz dva, než si to vůbec ty potvory stačí uvědomit. Nemusíme dělat vůbec nic."
Doufala jsem, že má pravdu. Byla jsem připravená bojovat, ale kdybych nemusela, znamenalo by to, že všechno vyšlo podle plánu.
Čekali jsme. Nic jiného jsme dělat nemohli. Každá minuta mi připadala jako věčnost. A pak jsme to uslyšeli: zvuky boje. Vzdálený řev a vrčení. Pár výkřiků. Všichni jsme se napjali a strnule vyčkávali. Naši skupinku vedl Emil, který stál u vchodu nejblíž. S kůlem v ruce zíral do tmy a vyhlížel Strigoje. Na čele mu vyvstávaly krůpěje potu.
Po několika minutách jsme zaslechli kroky mířící k nám. Naše kůly byly připravené. Emil s dalším strážcem přistoupili blíž ke vchodu, připravení skočit na prchajícího Strigoje a okamžitě ho zabít.
Ale nepřiběhl Strigoj. Byla to Abby Badicová. Byla celá podrápaná a špinavá, ale byla naživu. V obličeji měla šílený výraz a lesklé cestičky po slzách. Nejprve zaječela, když nás tam všechny uviděla. Pak jí došlo, kdo jsme, a vrhla se do náruče první osobě, na kterou narazila, což byla Meredith.
Ta se zatvářila překvapeně, ale objala Abby, aby ji uklidnila. "Je to dobrý," šeptala jí Meredith. "Všechno už je dobrý. Jsi ve slunečním světle."
Meredith od sebe jemně odtrhla Abby a odvedla ji k nedalekému stromu. Abby se usadila pod stromem a skryla si obličej do dlaní. Meredith se hned vrátila na svou pozici. Chtěla jsem Abby utěšit. To jsme asi chtěli všichni, jenže teď to muselo počkat.
O minutu později vyšel ven další Moroj. Byl to pan Ellsworth, který mě učil v páté třídě. Taky vypadal ztrhaně a na krku měl krvavé kousance. Strigojové z něj pili, ale nezabili ho. Přestože pan Ellsworth tam musel prožít řadu hrůz, působil klidně a jeho pohled byl překvapivě čistý a jasný. Obhlédl situaci a ihned vystoupil z našeho kruhu.
"Co se tam děje?" vyptával se Emil s očima upřenýma do jeskyně. Někteří ze strážců měli sluchátka a mikrofony, ale v bitevní vřavě se jen těžko dá průběžně podávat hlášení.
"Je to zmatek," prohlásil pan Ellsworth. "Ale utíkáme - oběma směry. Těžko říct, kdo s kým vlastně bojuje, ale Strigojové mají co dělat. A někdo…" Zamračil se. "Viděl jsem, jak někdo použil na Strigoje oheň."
Nikdo z nás na to nic neřekl. Situace bylo příliš komplikovaná, než abychom z toho hned mohli vyvozovat nějaké závěry. On si to nejspíš také uvědomil a přisedl si k fňukající Abby.
Brzy se k nim přidali dva další Morojové a dhampýr, kterého jsem neznala. Pokaždé, když někdo ze zajatých vyběhl ven, modlila jsem se, aby to byl Eddie. Zatím jsme tu měli pět zachráněných obětí a předpokládala jsem, že dalším se podařilo uniknout vchodem bližším ke škole.
Uplynulo několik minut a nikdo další z jeskyně nevyšel. Tričko jsem měla už úplně propocené. Každou chvíli jsem přešlápla a sevřela kůl v ruce pevněji. Držela jsem ho tak pevně, až mi z toho bělely klouby. Náhle jsem postřehla, že sebou Emil trhl. Došlo mi, že dostal vzkaz do sluchátka. Zatvářil se soustředěně, načež něco zamumlal do mikrofonu. Podíval se na nás a ukázal na tři novice.
"Vy - odveďte je zpátky do školy." Ukázal na zachráněné zajatce a pak se obrátil na tři dospělé strážce. "Jdeme dovnitř. Většina zajatců se dostala ven, ale naši lidé jsou v pasti. Je to patová situace." Strážci bez váhání vykročili vpřed do jeskyně a po chvilce se vydali na cestu do školy novicové s osvobozenými zajatci.
Zůstali jsme jen čtyři. Dva dospělí - Emil a Stephen, a dva novicové - já a Shane. Napětí by se dalo krájet. Sotva jsme dýchali. Nikdo další z jeskyně nevycházel. Ani žádné další hlášení nepřišlo. Emil vzhlédl a zatvářil se poplašeně. Sledovala jsem jeho pohled. Uběhlo víc času, než jsem si myslela. Slunce bylo na obzoru podstatně níž. Emil sebou opět cukl - přišel další vzkaz.
S ustaraným výrazem nás přejel pohledem. "Potřebujeme víc lidí, aby kryli únikovou cestu na druhé straně. Nevypadá to, že máme velké ztráty. Jenom mají pořád potíže s ústupem."
Řekl, že máme ztráty. To znamená, že jsme přišli přinejmenším o jednoho člověka. Polilo mě horko.
"Stephene, běž dovnitř," houkl Emil. Pak zaváhal a jeho dilema bylo víc než zjevné. Chtěl jít dovnitř taky, ale jakožto velitel téhle skupiny by měl zůstat na své pozici až do poslední chvíle. Uvědomila jsem si, že je na vážkách a chybí mu jen málo, aby neuposlechl rozkaz. Zvažoval, zda by měl jít se Stephenem dovnitř a nechat na stanovišti jen mě a Shanea. Zároveň se mu ale nechtělo nechávat tu samotné dva novice, takže se odhodlal k něčemu nečekanému. Vydechl a znovu nás přejel pohledem. "Rose, běžte s ním."
Nemarnila jsem čas. Za Stephenem jsem se protáhla do jeskyně a okamžitě se mě zmocnila dobře známá nevolnost. Uvnitř bylo chladno, ale jak jsme postupovali hlouběji do jeskyně, zima byla čím dál větší. A taky čím dál větší tma. Naše oči se dokázaly přizpůsobit přítmí, ale tma brzy začala být příliš velká i na nás. Stephen rozsvítil malou baterku, kterou měl připevněnou k bundě.
"Rád bych ti řekl, co dělat, ale netuším, na co tam narazíme," řekl mi. "Buď připravená na cokoli."
Tma před námi začínala postupně blednout. Zvuky zněly hlasitěji. Přidali jsme do kroku a rozhlíželi se všemi směry. Náhle jsme se ocitli ve velké jeskynní místnosti, kterou jsme předtím viděli na mapě. V jednom rohu hořel oheň, který tam rozdělali Strigojové - tudíž žádná magie. Rozhlédla jsem se a okamžitě jsem pochopila, co se stalo.
Část stěny se zřítila dovnitř, takže tam bylo plno napadaných kamenů. Nikoho nezasypaly, ale skoro úplně zablokovaly vchod z druhé strany jeskyně. Netušila jsem, jestli to způsobila magie, nebo rvačky. Možná to byla náhoda. Ať už byl důvod jakýkoli, sedm strážců - včetně Dimitrije a Alberty - tam teď bylo uvězněno s deseti Strigoji. Po zřícení tam nezůstal žádný Moroj, který by bojoval ohněm, ale záblesky světla vycházející odtamtud dírami napovídaly, že tam na druhé straně pořád bojují. Na zemi ležely mrtvoly. Dvě těla patřila Strigojům, ostatní jsem nerozeznávala.
Problém byl zřejmý. Dostat se dírou za zřícenou stěnu znamenalo, že dotyčný by se musel prakticky plazit. Tím by se ocitl ve velmi zranitelné pozici. To znamená, že je třeba nejdřív vyřídit ty Strigoje a teprve pak můžou strážci uniknout. Ačkoli šance byla mizivá, Stephen i já jsme přispěchali na pomoc. Připlížili jsme se ke Strigojům zezadu, ale tři z nich nás nějak vycítili a obrátili se proti nám. Dva skočili na Stephena a ten třetí na mě.
Okamžitě jsem přepnula na bojový modus. Vypustila jsem ze sebe veškerý hněv a roztrpčení. Jeskyně jsou předurčené pro boj zblízka, ale mně se dařilo Strigojovi unikat. Těsná prostora vlastně hrála v můj prospěch, protože Strigojovi vzhledem k jeho velikosti dělalo potíže uhýbat a vyrážet do útoku. Většinou jsem se držela z jeho dosahu, jen jednou mě popadl a mrštil mnou proti zdi. Ani jsem to necítila. Jen jsem dál pokračovala v útoku. Uhnula jsem jeho dalšímu výpadu, uštědřila mu pár ran, a jelikož jsem byla proti němu malá, skrčila jsem se a probodla mu srdce kůlem, než stačil znovu zaútočit. Plynulým pohybem jsem z něj kůl zase vytáhla a šla pomoct Stephenovi. Jednoho Strigoje už vyřídil a společně jsme pak dodělali toho druhého.
Už zbývalo jen sedm Strigojů. Ne, šest. Uvěznění strážci, kteří tam moc prostoru na boj neměli, sejmuli dalšího. Se Stephenem jsme k sobě přilákali jednoho Strigoje z kruhu obklopujícího strážce. Byl silný, moc starý a mocný. A i když jsme na něj byli dva, dal nám pořádně zabrat. Nakonec jsme to zvládli. Když už jsme počty našich nepřátel takhle zredukovali, pro ostatní strážce bylo jednodušší vyřídit ten zbytek. Začali se osvobozovat ze své pozice, takže nás teď bylo na Strigoje víc.
Když už zbyli poslední dva, Alberta na nás křikla, ať se dáme na ústup. Naše rozestavění v jeskyni se změnilo. Teď jsme my obklopovali poslední dva Strigoje. Tím pádem vznikla volná cesta pro tři strážce, kteří se proplížili dírou, kudy jsem tam vnikla. Stephen se mezitím protáhl otvorem na druhé straně. Dimitrij probodl jednoho Strigoje. Zůstal už jen jeden. Stephen vystrčil hlavu zpátky a zakřičel něco na Albertu. Křikla na něj něco zpátky, aniž by se na něj podívala. Ona, Dimitrij a dva další strážci se blížili k poslednímu Strigojovi.
"Rose," zakřičel na mě Stephen a naznačil, abych šla za ním, k východu bližšímu ke škole.
Poslouchej rozkazy. Tím se řídíme. Nechala jsem je tam bojovat a protáhla se otvorem mnohem snadněji než on, protože jsem menší. Ihned mě následoval další strážce. Na téhle straně jeskyně nikdo nebyl. Boje tam buď skončily, nebo se přesunuly jinam. Mrtvá těla ale vypovídala o tom, že to byl mimořádně krutý a krvavý boj. Viděla jsem mezi nimi Strigoje i jednu známou tvář. Jurij. Rychle jsem se odvrátila a podívala se na Stephena, který právě pomáhal dalšímu strážci, aby se protáhl ven. Za ním vylezla Alberta.
"Je po nich," zakřičela. "Ale vypadá to, že pár dalších tam dál ještě blokuje ústupovou cestu. Skončíme to, než vyjde slunce."
Dimitrij se protáhl otvorem jako poslední. Krátce jsme na sebe pohlédli a oběma se nám ulevilo. Rychle jsme se dali do běhu. Byli jsme v dlouhém tunelu, kudy jsme chtěli co nejrychleji vyvést naše zbývající lidi. Nejdřív jsme neviděli vůbec nic, ale po chvíli jsme spatřili záblesky světla, které naznačovaly, že před námi se bojuje. Profesorka Carmacková a moje máma bojovaly se třemi Strigoji. Vložila se do toho naše skupinka a Strigojové byli záhy mrtví.
"Tak tyhle máme z krku," vydechla matka. Byla jsem moc ráda, že je taky naživu. "Ale asi je jich tu víc, než jsme mysleli. Když zaútočili na školu, nejspíš měli v záloze ještě další. Zbytek našich - ti, co přežili - už utekli ven."
"Ta jeskyně je hrozně členitá," vysvětlila Alberta. "Je tu pro Strigoje plno skrýší."
Matka souhlasila. "Je možné, že se tam někde ukrývají. Vědí, že jsme je přemohli, a jenom čekají, až odejdeme, aby mohli utéct potom. Někteří z nich pak můžou vyrazit za námi."
"Co uděláme?" zeptal se Stephen. "Skoncujeme s nimi, nebo ustoupíme?"
Otočili jsme se k Albertě. Ta se rozhodla rychle. "Ustoupíme. Dostali jsme jich tolik, kolik jsme jen mohli, a slunce už zapadá. Musíme se co nejrychleji dostat za ochranné stěny."
Vydali jsme se k východu, ačkoli jsme byli tak blízko vítězství. Ale světla ubývalo. Dimitrij kráčel vedle mě. "Dostal se Eddie ven?" Jeho tělo jsem nikde neviděla, ale pravdou bylo, že jsem si mrtvoly nijak podrobně neprohlížela.
"Ano," odpověděl Dimitrij, který stále sotva popadal dech. Jen Bůh ví, kolik Strigojů dneska přemohl. "Museli jsme ho prakticky vystrkat. Chtěl bojovat." To na Eddieho vypadalo.
"Tuhle zatáčku si pamatuju," prohlásila matka, když jsme zahýbali za roh. "Odtud už to není moc daleko. Za chvíli uvidíme světlo." Dosud jsme se řídili jen baterkami na bundách.
Žaludek se mi zvedl jen zlomek vteřiny předtím, než zaútočili. Na křižovatce ve tvaru téčka se na nás vrhlo sedm Strigojů. Skupinku, která šla před námi o něco dřív, nechali projít, ale na nás tam čekali. Tři se krčili u jedné stěny a čtyři u druhé. Strážce Alan vůbec nezaregistroval, že tam jsou. Jeden Strigoj ho bleskovou rychlostí popadl a zlomil mu vaz tak rychle, až to vypadalo, že ho to nestálo vůbec žádné úsilí. Možná to tak bylo. Tolik se to podobalo Masonově smrti, že jsem při tom pohledu málem zkameněla. Hned jsem se ale vzpamatovala, couvla a připravila se zaútočit.
Jenže jsme byli v úzké části tunelu, takže se ke Strigojům nemohli dostat úplně všichni. Zůstala jsem vzadu. Profesorka Carmacková vedle mě zapálila několik Strigojů vpředu, takže je strážci mohli snadněji probodnout.
Alberta střelila pohledem po mně a dalších strážcích. "Začněte ustupovat!" zakřičela.
Nikdo z nás nechtěl odejít, ale nic moc jsme tady stejně dělat nemohli. Dál v chodbě jsem uviděla slabé načervenalé světlo. Východ. Odtud nás vyhlíželi další strážci. Dokázali jsme to. Ale kde zůstali ostatní?
Rozběhli jsme se k východu a zanedlouho jsme se ocitli na čerstvém vzduchu. Moje skupinka zůstala stát ve vchodu, protože jsme chtěli sledovat, co se děje. Slunce už skoro zapadlo. Nevolnost mě nepřešla, což znamenalo, že Strigojové jsou stále ještě naživu.
O chviličku později jsme uviděli skupinku vedenou mou matkou. Podle počtu Strigojů bylo zřejmé, že jednoho dostali. Ale byli strašně blízko. Všichni jsme se napjali. Ještě kousek, ještě kousek…
Potom se všechno seběhlo tak rychle, že nikdo nedokázal včas zareagovat. Z výklenku u stěny vyskočili tři Strigojové, kteří se tam schovávali a nás nechali projít. Jeden z nich chytil Celestu a tesáky jí šel po tváři. Uslyšela jsem přidušený křik a všude se rozstříkla krev. Jeden ze Strigojů vyjel po profesorce Carmackové, ale moje máma ji odstrčila k nám.
Třetí Strigoj se vrhl na Dimitrije. Za celou tu dobu, co ho znám, jsem ho nikdy neviděla zaváhat. Vždycky byl rychlejší a silnější než kdokoli jiný. Tentokrát ale ne. Tenhle Strigoj ho překvapil a to kratičké Dimitrijovo zaváhání mu úplně stačilo.
Vyvalila jsem oči. Byl to ten blonďatý Strigoj. Ten, který se mnou mluvil při boji.
Strhl Dimitrije k zemi. Zápasili tam spolu a jejich síly byly vyrovnány. Pak jsem uviděla tesáky bořící se do Dimitrijova hrdla. Rudé oči vzhlédly a zadívaly se do mých.
Uslyšela jsem další křik - tentokrát svůj vlastní.
Moje matka se okamžitě vrhla Dimitrijovi na pomoc, ale vtom se objevilo pět dalších Strigojů. Nastal chaos. Už jsem Dimitrije neviděla, neviděla jsem, co se mu stalo. Viděla jsem jen, že se máma nemůže rozhodnout, jestli prchnout, nebo bojovat. Pak se jí v obličeji mihl výraz lítosti a rozběhla se za námi k východu. Já jsem se mezitím snažila dostat dovnitř, ale někdo mi v tom bránil. Byl to Stan.
"Co vyvádíte, Rose? Jdou sem další."
Copak mu to nedocházelo? Dimitrij je uvnitř. Musím mu pomoct.
Vyběhla matka s Albertou, které mezi sebou táhly profesorku Carmackovou. Pronásledovala je skupina Strigojů, ale náhle se zastavila před místem, kam ještě dopadaly poslední paprsky slunce. Já se pořád prala se Stanem. Nepotřeboval pomoc, ale máma mě stejně popadla a spolu s ním mě odtáhla ven.
"Rose, musíme odtud vypadnout!"
"On je uvnitř!" zaječela jsem a vší silou zabrala, abych se jí vykroutila. Jak jsem mohla zabít několik Strigojů, když se nedokážu vykroutit těmhle dvěma? "Dimitrij je uvnitř! Musíme se pro něj vrátit! Nemůžeme ho tam nechat!"
Škubala jsem sebou a hystericky na ně ječela, že musíme jít zachránit Dimitrije. Moje matka se mnou zatřásla a naklonila se ke mně tak blízko, že jsme měly obličeje jen pár centimetrů od sebe.
"Je mrtvý, Rose! Nemůžeme se tam vrátit. Za čtvrt hodiny zapadne slunce a oni na nás čekají. Než se stihneme vrátit za ochrannou linii, bude už tma. Potřebujeme každou vteřinu, a stejně to stačit nebude."
Viděla jsem, jak se Strigojové shromaždují u vchodu a červené oči jim září nedočkavostí. Asi deset jich úplně zaplnilo vchod. Možná jich bylo i víc. Matka měla pravdu. Vzhledem k jejich rychlosti by patnáct minut nestačilo. Přesto jsem nedokázala udělat ani krok. Nedokázala jsem odtrhnout pohled od jeskyně, kde byl Dimitrij, kde byla půlka mé duše. Nemůže být mrtvý. Kdyby byl, pak bych byla určitě mrtvá i já.
Máma mi vrazila facku, což mě vytrhlo z mého běsnění.
"Utíkej!" zakřičela na mě. "Je mrtvý! A ty se k němu nepřidáš!"
Viděla jsem, že panikaří, že se bojí, že by mohla přijít o život i její dcera. Vzpomněla jsem si, jak Dimitrij řekl, že by radši umřel, než abych umřela já. A když tady budu takhle hloupě stát a čekat, až se na mě Strigojové vrhnou, budu taky mrtvá.
"Utíkej!" zakřičela znovu.
S uslzenýma očima jsem se dala

26.kapitola VA 3

8. února 2011 v 12:38
Nemohla jsem tomu skoro ani uvěřit. Strigojové se nacházejí prakticky hned vedle a čekají, až nastane noc, aby mohli pokračovat v cestě. Během těch zmatků při útoku někteří Strigojové evidentně zametli stopy a postarali se, aby to vypadalo, že mohli uniknout z kampusu prakticky kudykoli. My byli příliš zaměstnáni sčítáním škod, než aby někdo uvažoval o tom, kam se Strigojové poděli. Ochrana byla obnovena. Zajímalo nás jen, že jsou Strigojové pryč.
Teď před námi ale vyvstávala zvláštní situace. Za normálních okolností - ne že by tak rozsáhlý útok byl normální - bychom je nikdy nepronásledovali. Ti, které Strigojové unesli, bývali obvykle považováni za mrtvé. A navíc, jak řekla moje matka, strážci jen málokdy vědí, kde Strigoje hledat. Tentokrát jsme to ale věděli. Strigojové byli v podstatě v pasti. To představovalo zajímavé dilema.
Jenže pro mě to žádné dilema nebylo. Upřímně jsem netušila, proč už nejsme v těch jeskyních, proč jsme nepobili Strigoje a nezachránili přeživší. S Dimitrijem jsme se okamžitě rozběhli zpátky. Nemohli jsme se dočkat, až na základě našich nejnovějších poznatků rozjedeme akci. S tím jsme ovšem museli počkat až na shromáždění strážců.
"Nepřerušuj je," upozornil mě Dimitrij, když jsme se chystali na schůzku, která rozhodne o našem dalším počínání. Stáli jsme u dveří a tlumeně se bavili. "Vím, jak ti je. Vím, co chceš dělat. Ale když před nimi začneš řečnit, jak bys na ně hned šla, nepomůže nám to."
"Řečnit?" vykřikla jsem a v tu chvíli jsem zapomněla na to, že mám mluvit tiše.
"Vidím to na tobě," poznamenal. "Už zase máš v sobě ten oheň - chceš někoho roztrhat na kousíčky. Proto jsi v boji tak dobrá. Teď ale nebojujeme. Strážci mají veškeré informace. Rozhodnou se správně. Jenom musíš být trpělivá."
To, co řekl, byla v podstatě pravda. Během příprav na shromáždění jsme předali naše informace a pátrali dál. Naše pátrání odhalilo, že před několika lety jeden morojský profesor, který tu učil geologii, ty jeskyně zmapoval. Poskytl nám o nich veškeré informace. Vchod do jeskynního systému se nachází sedm a půl kilometru od zadních hranic Akademie. Nejdelší podzemní místnost je asi tři čtvrtě kilometru dlouhá a vede z ní chodba na nezpevněnou silnici, kterou jsme viděli na mapě. Mělo se za to, že sesuv půdy zavalil oba vstupy. Teď nám ale bylo jasné, že pro silné Strigoje nebylo nic těžkého vstupy vyklidit.
Nicméně jsem si nebyla tak jistá tím, co řekl Dimitrij - že se strážci rozhodnou správně. Pár minut před začátkem schůze jsem zkusila znovu přesvědčit matku.
"Prosím," zaškemrala jsem. "Musíme to udělat."
Podívala se na mě přezíravým pohledem. "Pokud bude vyslán záchranný tým, nebude to žádné my. Ty nepůjdeš."
"Proč? Protože je nás tolik? Copak spousta strážců nepadla?" Trhla sebou. "Ty přece víš, že můžu pomoct. Víš, co jsem dokázala. Za týden mi bude osmnáct a do maturity mi zbývá jen pár měsíců. Myslíš, že se do té doby stane zázrak? Jasně, musím se ještě pár věcí naučit, ale nemyslím, že je to něco zásadního, bez čeho bych nemohla být užitečná. A vy potřebujete tolik lidí, kolik jen dokážete sehnat. Je tady fůra dalších noviců, co by taky rádi pomohli. Přiber i Christiana a nic nás nezastaví."
"Ne," rychle mě zarazila. "Jeho ne. Nikdy jsi do toho neměla zatáhnout Moroje, a už vůbec ne takhle mladého."
"Ale vidělas, co dokázal."
Na to neměla co namítnout. Viděla jsem na ní, že se nemůže rozhodnout. Podívala se na hodiny, načež povzdechla. "Nejdřív něco ověřím."
Netušila jsem, kam šla, ale na schůzi přišla s patnáctiminutovým zpožděním. Do té doby stihla Alberta všechny přítomné stručně seznámit s tím, co jsme se dozvěděli. Naštěstí vypustila podrobnosti o tom, jak jsme k té informaci přišli, takže jsme nemuseli marnit čas vysvětlováním té duchařské části. Do detailů se probíralo rozvržení jeskyní. Lidé se vyptávali. A pak nastal čas rozhodnutí.
Obrnila jsem se. V boji proti Strigojům jsme vždycky spoléhali na obrannou strategii. Utočili jsme, jen když jsme byli napadeni. Veškeré dřívější návrhy o tom, že bychom měli zaútočit jako první, se pokaždé setkaly s neúspěchem. Teď jsem očekávala totéž.
Ale nestalo se.
Strážci jeden po druhém vstávali a vyjadřovali svůj souhlas, že se zúčastní záchranné mise. Přitom jsem viděla ten oheň, o němž mluvil Dimitrij. Každý byl připraven k boji. Chtěli to. Strigojové zašli příliš daleko. V našem světě je jen hrstka míst, kde je opravdu bezpečno: královský dvůr a několik našich akademií. Rodiče posílají své děti na místa, jako je Akademie svatého Vladimíra, aby měli jistotu, že se jim nic nestane. Jenže tahle jistota se teď otřásla v základech a my se s tím odmítali smířit, obzvlášť když stále ještě můžeme zachránit přeživší. V hrudi mě pálil vítězoslavný pocit a nedočkavost.
"Tak tedy dobrá," shrnula to Alberta a rozhlédla se. Nejspíš byla stejně překvapená jako já, i když i ona zastávala názor, že bychom měli na záchrannou misi vyrazit. "Naplánujeme přesun a vyrazíme. Pořád nám zbývá dobře devět hodin denního světla, abychom je dostihli, než vyrazí na cestu."
"Počkat," vložila se do toho moje máma a zvedla se. Upřely se na ni pohledy všech přítomných, ale ona ani nemrkla. Tvářila se odhodlaně a já na ni byla v tu chvíli neskonale hrdá. "Asi bychom měli zvážit ještě jednu věc. Myslím, že bychom měli dovolit i některým starším novicům, aby šli s námi."
To vyvolalo menší poprask, ale jen od menšiny. Matka předestřela podobné argumenty jako já, když jsem ji přemlouvala. Také trvala na tom, že novicové by neměli být v přední linii, ale že vzadu poslouží jako dobrá bariéra, přes niž se Strigojové nedostanou. Strážci už to skoro odsouhlasili, když vtom přišla s další bombou.
"Taky myslím, že bychom s sebou měli vzít některé Moroje."
Celesta vyskočila. Na tváři měla velkou tržnou ránu. Ve srovnání s tím modřina, kterou jsem na ní viděla nedávno, vypadala jen jako komáří štípnutí. "Co? Zbláznila ses?"
Matka na ni upřela klidný a vyrovnaný pohled. "Ne. Všichni víme, co dokázala Rose s Christianem Ozerou. Jeden z našich největších problémů se Strigoji spočívá v tom, že je těžké předčit jejich sílu a rychlost. Když s sebou vezmeme Moroje, kteří se specializují na oheň, Strigojům to znepříjemní život a my toho můžeme využít. Dostaneme je."
Propukla vášnivá debata. Vyžadovalo hodně sebeovládání, abych se do ní nezapojila. Vybavila jsem si Dimitrijovo upozornění, že bych se do toho neměla míchat. Jak jsem ale poslouchala, nedokázala jsem se ubránit zklamání. Každá uplynulá minuta byla prodlením, které jsme mohli líp využít k tomu, abychom vyrazili za Eddiem a za ostatními. Byla to další minuta, kdy mohl někdo umřít.
Otočila jsem se k Dimitrijovi, který seděl hned vedle. "Chovají se jako idioti," zasyčela jsem.
Upíral oči na Albertu, která zrovna debatovala se strážcem, jenž pracoval většinou v nižším kampusu. "Ne," zašeptal Dimitrij. "Sleduj. Přímo před našima očima se odehrává změna. Tenhle den si budou lidi pamatovat jako průlom."
A měl pravdu. Strážci opět pomalu podpořili i tenhle nápad. Myslím, že částečně ze stejného důvodu - protože chtěli především bojovat. Musíme se Strigojům pomstít. Tohle je víc než jen náš boj, je to i boj Morojů. Když moje matka oznámila, že se jí dobrovolně nabídlo několik profesorů - studentům by účast nepovolili -, padlo rozhodnutí. Strážci půjdou po Strigojích a spolu s nimi i novicové a Morojové.
Byla jsem nadšená a spokojená. Dimitrij měl pravdu. Tohle byla chvíle, kdy se mohl náš svět změnit.
Ale ne dřív než za čtyři hodiny.
"Na cestě jsou další strážci," vysvětlil mi Dimitrij, když jsem dala najevo svoje roztrpčení.
"Za čtyři hodiny můžou Strigojové dostat chuť na sváču!"
"Potřebujeme, aby nás bylo hodně," řekl. "Potřebujeme každého, koho můžeme sehnat. Ano, než se tam dostaneme, Strigojové můžou zabít ještě pár zajatců. Věř mi, že to taky nechci. Ale když tam půjdeme nepřipravení, můžeme ztratit mnohem víc životů."
Krev se mi vařila. Věděla jsem, že má pravdu a že já s tím nic nenadělám. Nesnášela jsem to. Nesnáším být bezmocná.
"Pojď," řekl a ukázal k východu. "Pojďme se projít."
"Kam?"
"To je jedno. Musíš se uklidnit, jinak nebudeš schopná bojovat."
"Jo? Bojíš se, že zase vypluje na povrch moje šílená temná stránka?"
"Ne. Bojím se, že na povrch vypluje normální stránka Rose Hathawayové, která se vrhá do akce po hlavě a bez přemýšlení, když je přesvědčená, že je to správné."
Suše jsem na něj pohlédla. "Je v tom rozdíl?"
"Ano. To druhé mě děsí."
Odolala jsem touze do něj šťouchnout. Na okamžik jsem zatoužila zavřít oči a zapomenout na všechna ta zranění a prolitou krev. Chtěla jsem s ním ležet v posteli a smát se, nestarat se o nic jiného než o něj. Jenže to bylo neuskutečnitelné. Procházka ano.
"Nebudou tě tu postrádat?" ujistila jsem se.
"Ne. Teď vesměs jenom čekají na další strážce. A je tu dost lidí, co můžou pomoct naplánovat útok. Vede to tvoje matka."
Sledovala jsem jeho pohled. Díval se na mou mámu, která stála uprostřed skupinky strážců a rázně ukazovala cosi na mapě. Pořád jsem tak docela nevěděla, co si o ní myslet, ale když jsem ji teď pozorovala, nemohla jsem než obdivovat její obětavost. Dřív mi většinou jen lezla na nervy, ale po tom teď nebylo ani stopy.
"Dobře," řekla jsem. "Jdeme."
Vzal mě na procházku kolem kampusu a cestou jsme obhlíželi následky. Většina škod pochopitelně nebyla na kampusu samotném. Nejhorší byla ztráta našich lidí. Přesto jsme ale viděli památky po útoku: poškozené budovy, krvavé skvrny na nečekaných místech a podobně. Nejnápadnější ale byla všeobecná nálada. Ačkoli byl den, jako by nás obklopovala temnota a těžká bolest, které jste se mohli téměř dotknout. Viděla jsem to ve tváři každého, koho jsme potkali.
Tak napůl jsem čekala, že mě Dimitrij vezme taky za zraněnými. Jenže to neudělal a já se mohla jen dohadovat proč. Pomáhala tam Lissa, která v malých dávkách používala své schopnosti k uzdravení zraněných. Adrian se taky činil, přestože se Lisse v léčení ani zdaleka nevyrovnal. Nakonec se usnesli, že tohle stojí za risk, že se každý dozví o éteru. Tragédie byla až příliš veliká. Navíc při soudu toho bylo o éteru řečeno tolik, že bylo jen otázkou času, kdy se to všichni dozvědí.
Dimitrij nechtěl, abych se přiblížila k Lisse, když používá magii, což mi připadalo zajímavé. Pořád si nebyl jistý, jestli opravdu "chytám" její šílenství, ale zjevně to nechtěl pokoušet.
"Říkalas, že máš teorii, proč byla prolomena ochrana," řekl. Protáhli jsme naši okružní procházku kampusem a teď jsme byli nedaleko místa, kde se včera v noci sešla Jesseova společnost.
Málem jsem na to zapomněla. Jakmile jsem si to poskládala dohromady, ten důvod byl úplně jasný. Zatím se na to nikdo nevyptával. Teď se všichni starali jen o obnovení ochranných linií a o naše lidi. Vyšetřovat se bude až později.
"Jesseova parta dělá iniciační rituály přímo tady, kde byla vztyčena ochranná stěna. Kůly prolomí ochranu, protože jednotlivé živly jdou proti sobě. Tohle je nejspíš totéž. Při zasvěcení používají všechny elementy, takže tu ochranu asi zrušili stejným způsobem."
"Ale v kampusu se magie praktikuje denně," namítl Dimitrij. "Magie všech živlů. Proč by se to teda nestalo už dřív?"
"Protože magie se většinou neprovozuje přímo na ochranných liniích. Ty jsou u hranic pozemků, takže se nic neděje, když se magie provádí uvnitř v kampusu. Taky myslím, že je rozdíl, jakým stylem se jednotlivé živly používají. V magii je život, proto ničí Strigoje a ti nemůžou překročit magickou ochranu. Magie v kůlech se využívá jako zbraň. A stejně tak magie, kterou prováděli při tom mučení. Když se používá takhle negativně, asi to tu dobrou ruší." Otřásla jsem se, když jsem si vybavila, jak Lissa použila éter k mučení Jesse. Bylo to nepřirozené.
Dimitrij se zadíval na zbořený plot, který ohraničoval pozemky Akademie. "Neuvěřitelné. Nikdy bych neřekl, že je to možné, ale zní to logicky. Princip je vážně stejný jako s kůly." Usmál se na mě. "Přišla jsi na hodně věcí."
"To nevím. Jen mi to v hlavě nějak secvaklo dohromady." Při pomyšlení na tu Jesseovu bandu debilů jsem byla zlostí bez sebe. Jako by nestačilo, co provedli Lisse. Už kvůli tomu jsem jim chtěla nakopat zadky (zabít už jsem je nechtěla - včera v noci jsem se naučila trochu se držet zpátky). Ale tohle? Pustit Strigoje do školy? Jak se můžou chovat tak hloupě a nezodpovědně a způsobit katastrofu takových rozměrů? To už by bylo skoro lepší, kdyby se o to pokoušeli schválně. Ale ne, tohle vzešlo z jejich hraní a touhy po slávě. "Debilové," zabrblala jsem.
Zvedl se vítr. Zachvěla jsem se, ale tentokrát zimou. Jaro už se sice blíží, ale zatím ještě nedorazilo.
"Pojďme se vrátit dovnitř," navrhl Dimitrij.
Otočili jsme se a cestou do druhého kampusu jsem to uviděla. Tu chatu. Ani jeden z nás nezpomalil ani na chatku okatě nekoukal, ale věděla jsem, že v Dimitrijovi to vyvolává stejné vzpomínky jako ve mně. Po chvilce mi to jen potvrdil.
"Rose, to, co se stalo…"
Zaúpěla jsem. "Věděla jsem to. Věděla jsem, že k tomu dojde."
Překvapeně na mě pohlédl. "Že dojde k tamtomu?"
"K tomuhle. Že mi začneš vykládat, že to, co jsme udělali, bylo špatný, že jsme to neměli dělat a že už se to víckrát nestane." Dokud jsem to nevyslovila, ani jsem si neuvědomila, jak moc se bojím, že právě s tímhle začne.
Pořád se tvářil šokovaně. "Jak tě to napadlo?"
"Protože jsi takovej," oznámila jsem mu. Asi to znělo trochu hystericky. "Vždycky se chceš zachovat správně. A když uděláš něco špatnýho, tak se to snažíš napravit. A já vím, že mi řekneš, že to, co jsme udělali, se nemělo nikdy stát a že si přeješ…"
Nic dalšího už jsem říct nestačila, protože Dimitrij mě objal kolem pasu a ve stínu stromu si mě přivinul k sobě. Naše rty se setkaly a při líbání jsem zapomněla na všechny svoje obavy, že to, co jsme udělali, označí za chybu. Jakkoli se to zdálo nemožné, dokonce jsem na chvilku zapomněla i na ten masakr, co způsobili Strigojové.
Když jsme se od sebe nakonec odtrhli, pořád si mě přidržoval těsně u sebe. "Nemyslím, že to bylo špatné," řekl tiše. "Jsem rád, že jsme to udělali. A kdybychom mohli vrátit čas, udělal bych to znovu."
Duši mi zaplavila radost. "Vážně? Proč sis to najednou tak rozmyslel?"
"Protože tobě je těžké odolat," prohlásil pobaveně, když viděl můj údiv. "A… pamatuješ, co říkala Rhonda?"
To byl další šok, že se o ní teď zmínil. Ale vzpomněla jsem si, jak se tvářil, když mu vyložila budoucnost, a taky jsem si vybavila, co říkal o své babičce. Pokusila jsem se vydolovat si z paměti přesná Rhondina slova.
"Říkala něco o tom, že něco ztratíš…" Tak dobře jsem si to už nevybavovala.
"Ztratíš to, čeho si ceníš nejvíc, tak to opatruj, dokud to máš."
Přirozeně si to pamatoval slovo od slova. Tehdy jsem to moc nechápala, ale teď jsem se to pokusila rozluštit. Okamžitě jsem pocítila nával radosti: to si nejvíc cení. Pak jsem na něj udiveně pohlédla. "Počkej. Myslíš, že umřu? Proto ses se mnou vyspal?"
"Ne, ne, jistěže ne. Udělal jsem to proto… Věř mi, že kvůli tomuhle to nebylo. Bez ohledu na podrobnosti nebo na to, jestli vůbec má pravdu, v jedné věci měla pravdu určitě. Věci se snadno mění. Snažíme se dělat to, co je správné, nebo spíš to, o čem ostatní tvrdí, že je to správné. Jenže někdy, když to jde proti tvému přesvědčení…, musíš si vybrat. I před tím útokem Strigojů, když jsem viděl, s jakými problémy se potýkáš, uvědomil jsem si, jak moc pro mě znamenáš. Tím se všechno změnilo. Měl jsem o tebe strach, strašně jsem se o tebe bál. Ani netušíš jak. A nemělo už smysl předstírat, že bych život jakéhokoli Moroje upřednostnil před tvým. To se nestane, aťsi všichni říkají, jak moc je to špatné. Takže mi došlo, že se s tím budu muset nějak vypořádat. A jakmile jsem se rozhodl…, už nic nás nemohlo zastavit." Odmlčel se, jako by ho zarazilo, co právě řekl. Odhrnul mi vlasy z obličeje. "Teda nemohlo nic zastavit. Mluvím za sebe. Nechci, aby to vypadalo, že přesně vím, proč jsi to udělala ty."
"Protože tě miluju," řekla jsem, jako by to byla ta nejsamozřejmější věc na světě. A vskutku byla.
Zasmál se. "Ty dokážeš shrnout do jedné věty, na co já potřeboval celý proslov."
"Je to jednoduchý. Miluju tě a nechci dál předstírat, že ne."
"To já taky nechci." Vzal mě za ruku, propletli jsme si prsty a vykročili dál. "Nechci už další lži."
"Tak co se bude dít dál? Myslím s námi. Až vyřídíme ty Strigoje…"
"Nechci nějak posilovat tvoje obavy, ale v jedné věci jsi měla pravdu. Už spolu nemůžeme být - dokud nedokončíš školu. Budeme si muset od sebe udržovat odstup."
To mě sice trochu zklamalo, ale uvědomovala jsem si, že má pravdu. Konečně jsme dospěli k bodu, kdy už svoje city nepopíráme, ale těžko můžeme náš vztah vystavovat na odiv, když jsem pořád jeho studentka.
Šli jsme blátem a ve větvích se rozezpívalo pár ptáků, které zjevně překvapila nezvyklá aktivita v tuto denní dobu. Dimitrij se zahleděl do nebe a tvářil se přitom zamyšleně. "Až odmaturuješ a odejdeš s Lissou…" Nedopověděl to. Chvilku mi trvalo, než mi došlo, co se chystá říct. Srdce se mi málem zastavilo.
"Požádáš o přeřazení? Nebudeš jejím strážcem?"
"To je jediný způsob, jak můžeme být spolu."
"Jenže takhle spolu nebudeme," namítla jsem.
"Ale kdybychom s ní zůstali oba, bude to ten samý problém - na tobě mi bude záležet víc než na ní. Ona potřebuje dva strážce, kteří jí budou dokonale oddáni. Kdybych sehnal přidělení někde u dvora, budeme pořád blízko sebe. A na tak bezpečném místě zas nemají strážci tolik práce."
Tak napůl a zcela sobecky se mi chtělo hned vyskočit a začít se s ním dohadovat, že to bude na houby, jenže jsem to neudělala. Neměli jsme žádnou možnost, která by byla ideální. Každá možnost vyžadovala těžké rozhodování. Věděla jsem, že je pro něj těžké vzdát se Lissy. Záleželo mu na ní a chtěl ji udržet v bezpečí skoro stejně jako já. Na mně mu ale záleželo víc. Musel se takhle obětovat, pokud chtěl stále ctít svůj smysl pro povinnost.
"Dobře," řekla jsem a něco mě napadlo. "Když budeme každý hlídat někoho jinýho, vlastně se můžeme vídat víc. Kdybychom byli oba s Lissou, dělali bychom na střídačku a moc se nevídali."
Stromy cestou pomalu řídly, což byla škoda, protože už jsme se nemohli držet za ruce. Přesto mi bylo, jako by mi v srdci vykvetla naděje a radost. Ve stínu dnešní tragédie to bylo určitě špatné, ale nemohla jsem si pomoct.
Po celé té nervy drásající době jsme s Dimitrijem konečně vymysleli, jak by to mohlo fungovat. Taky je možné, že dostane přidělení mimo královský dvůr, ale i tak bychom si pro sebe občas mohli ukrást chvilku. Když zrovna nebudeme spolu, bude to hrůza, ale nějak to budeme muset vydržet. A rozhodně to bude lepší než dál žít ve lži.
Ano, opravdu se to stane. Deirdre se zbytečně obávala o to, jak se vypořádám se záležitostmi svého života, které jsou v rozporu. Budu mít všechno. Lissu i Dimitrije. Pomyšlení na to, že budu s oběma, mi dávalo sílu. Ta síla by mi mohla pomoct při nadcházejícím útoku na Strigoje. Schovala jsem si ji do kouta své mysli jako kouzlo pro štěstí.
Dimitrij a já už jsme pak moc nemluvili. Jako vždy jsme ani nemuseli. Věděla jsem, že přestože se tváří klidně, uvnitř se raduje stejně jako já. Už jsme skoro vyšli z lesa a byli všem na očích, když promluvil znovu.
"Brzo ti bude osmnáct, ale i tak…" Povzdechl. "Až to vyjde najevo, spousta lidí z toho nebude nadšená."
"Však oni se s tím nějak vyrovnají." Pomluvy a řeči zvládnu.
"Taky mám dojem, že tvoje máma mi asi řekne něco nepěkného."
"Ty se chystáš na Strigoje, a bojíš se mojí mámy?"
Pousmál se. "Má v sobě sílu, se kterou musíme počítat. Odkud si myslíš, že ji máš ty?"
Rozesmála jsem se. "Tak to se divím, že se se mnou vůbec obtěžuješ."
"Ty za to stojíš, to mi věř."
Znovu mě políbil a jako úkryt k tomu využil poslední kus zeleně. V normálním světě by tohle byla šťastná romantická procházka ráno po sexu. Nepřipravovali bychom se na bitvu a nebáli se o své milované. Smáli bychom se a škádlili a plánovali další utajené rande.
Samozřejmě ale nežijeme v normálním světě. Při líbání bylo lehké představovat si, že ano.
Neochotně jsme se od sebe odtrhli, vyšli z lesa a zamířili zpátky k budově strážců. Čekají nás temné časy, ale když jsem teď na rtech pořád cítila jeho polibek, připadalo mi, že dokážu úplně všechno.
I postavit se bandě Strigojů

25.kapitola VA 3

8. února 2011 v 12:37
Mrtví nebo unesení.
Jako by nestačilo, že Strigojové přišli až sem a zaútočili na nás, zabili Moroje a dhampýry. Navíc ještě některé odnesli. To Strigojové dělají běžně. Dokonce i oni mají jistá omezení, kolik krve dokážou vypít najednou. Takže si často berou zajatce, kteří jim poslouží jako svačinka na později. Mocní Strigojové, kteří nechtějí sami dělat špinavou práci, posílají svoje nohsledy, aby jim přinesli kořist. Někdy taky berou zajatce proto, aby je proměnili ve Strigoje. Ať už byly jejich záměry jakékoli, znamená to, že někteří z našich lidí můžou stále ještě být naživu.
Jakmile byly jednotlivé budovy prohlášeny za čisté, shromáždili se v nich studenti, Morojové i dhampýři. Dospělí Morojové tam byli s námi a strážci začali sčítat ztráty. Zoufale jsem chtěla jít s nimi a pomáhat jim, ale bylo mi jasně řečeno, že svou práci už jsem odvedla. Teď už jsem nemohla dělat nic než čekat a dělat si starosti spolu s ostatními. Pořád mi to připadalo neskutečné. Strigojové napadli naši školu. Jak se to mohlo stát? Akademie byla bezpečná. Vždycky nám to tvrdili. Musela být bezpečná. Proto se tady studuje tak dlouho a proto jsou morojské rodiny zvyklé, že svoje ratolesti po většinu roku nevidí. To stojí za to, aby děti byly na bezpečném místě.
Jenže tohle už neplatí.
Trvalo jen pár hodin, než strážci spočítali padlé, ale čekání na jejich hlášení se protáhlo a připadalo mi, že to trvá celé dny. A ty počty… Počty byly děsivé. Patnáct Morojů bylo zabito. Dvanáct strážců bylo zabito. Třináctičlennou skupinu jak Morojů, tak dhampýrů unesli. Strážci odhadli, že sem vtrhlo asi padesát Strigojů, což bylo něco nepředstavitelného. Našli těla osmadvaceti. Zbytek zřejmě utekl a vzal si s sebou některé z našich řad.
Na tak ohromnou bandu Strigojů byly ale naše ztráty mnohem menší, než by se dalo očekávat. Zachránilo nás několik věcí. Jednou z nich bylo včasné varování. Strigojové sotva stačili překročit hranice školních pozemků, když jsem varovala Stana. Rychle se zavedl zákaz vycházení a hodně pomohlo i to, že skoro všichni už byli po večerce na svých kolejích. Většina obětí z řad Morojů - mrtví nebo unesení - byli ti, co se zrovna nacházeli venku.
Strigojové se vůbec nedostali do kolejí v nižším kampusu, za což dával Dimitrij zásluhy mně a Christianovi. Nicméně se jim podařilo proniknout do jedné z morojských kolejí - do té, kde bydlí Lissa. Když jsem to uslyšela, zhoupl se mi žaludek. A přestože jsem poutem cítila, že je v pořádku, pořád jsem měla před očima toho nafoukaného blonďatého Strigoje, jak mi říká, že jde skoncovat s Dragomiry. Nevěděla jsem, co se s ním stalo. Skupina útočících Strigojů se naštěstí na koleji moc daleko nedostala, ale přesto i tam byly oběti. Jednou z nich byl Eddie.
"Co?" vykřikla jsem, když mi to Adrian oznámil.
Zrovna jsme seděli v jídelně. Netušila jsem, jestli to má být snídaně, nebo večeře, jelikož v kampusu teď bylo všechno vzhůru nohama. V jídelně panovalo ticho, všichni si jen šeptali. Jídlo bylo jediným důvodem, proč směli studenti opustit své koleje. Na pozdější dobu bylo svoláno shromáždění strážců, kam mě taky pozvali. Teď jsem ale spolu se svými kamarády musela zůstat tady.
"Vždyť byl s vámi," podivila jsem se. Upřela jsem na Lissu skoro až obviňující pohled. "Viděla jsem ho s tebou. Tvýma očima."
Vzhlédla od tácu s jídlem, které neměla zájem jíst. V obličeji byla bledá a tvářila se žalostně. "Když Strigojové pronikli do přízemí, on a další novicové seběhli dolů na pomoc."
"Jeho tělo nenašli," dodal Adrian. Tentokrát žádné jeho typické samolibé úšklebky ani vtípky. "Je jedním z těch, co je unesli."
Christian povzdechl a zaklonil se na židli. "To je totéž, jako by byl mrtvý."
Jídelna zmizela. Nic ze svého okolí už jsem neviděla. V tu chvíli jsem se ocitla ve vzpomínkách v té sklepní místnosti, kde nás drželi ve Spokane. Eddieho mučili a málem ho zabili. Ta zkušenost ho navždy změnila a ovlivnila jeho přístup k práci strážce. Výsledkem bylo, že začal být své práci extrémně oddaný a ztratil svou bezstarostnost, už se nesmál tak často jako dřív.
A teď se to stalo znovu. Eddieho zajali. Ze všech sil se snažil ochránit Lissu a ostatní, při útoku riskoval vlastní život. Já nebyla nikde poblíž morojské koleje, když k tomu došlo, ale přesto jsem se za to cítila zodpovědná - jako bych na něj měla dávat pozor. Dlužila jsem to Masonovi. Mason. Mason, který mi umřel před očima a jehož ducha jsem neviděla od toho jeho varování. Nedokázala jsem ho zachránit, a teď jsem ztratila i jeho nejlepšího kamaráda.
Vyskočila jsem ze židle a odstrčila svůj tác. Zachvátil mě zlověstný hněv. Kdyby tu byl nějaký Strigoj, nejspíš bych ho jen tím hněvem zapálila, aniž bych k tomu potřebovala Christianovu magii.
"Co se děje?" dotázala se Lissa.
Nevěřícně jsem se na ni zadívala. "Co se děje? Vážně se na to musíš ptát?" V tiché jídelně se zvučně rozlehl můj hlas. Lidé se ohlíželi.
"Rose, víš přece, jak to myslí," snažil se mě uklidnit Christian. "Všichni jsme rozrušení. Sedni si. Bude to zase dobrý."
Na okamžik jsem myslela, že ho poslechnu. Pak jsem se z jeho vlivu vymanila. Pokoušel se na mě použít nátlak, aby mě zklidnil. Upřela jsem na něj oči.
"Nebude to dobrý - ne, pokud s tím něco neuděláme."
"Nemůžeme nic udělat," řekl Christian. Vedle něj seděla Lissa a zarytě mlčela. Pořád ještě byla uražená, jak jsem na ni zařvala.
"To uvidíme," řekla jsem.
"Rose, počkej!" vykřikla. Bála se o mě, ale i o sebe. Bylo od ní trochu sobecké, že nechtěla, abych ji teď opustila. Byla zvyklá, že jsem tu vždycky pro ni. Se mnou se cítila v bezpečí. Jenže já jsem nemohla zůstat, teď ne.
Vyběhla jsem z jídelny ven do jasného denního světla. Setkání strážců se bude konat až za pár hodin, ale na tom teď nezáleželo. Musela jsem s někým mluvit hned. Běžela jsem do budovy strážců. Někdo tam zrovna taky vcházel a ve spěchu jsem do něj vrazila.
"Rose?"
Moje zuřivost se rázem změnila v údiv. "Mami?"
Ve dveřích stála moje matka, slavná strážkyně Janine Hathawayová. Vypadala stejně, jako když jsem ji na Nový rok viděla naposled. Kudrnaté zrzavé vlasy měla pořád ostříhané nakrátko a obličej opálený od sluníčka. Její hnědé oči působily zachmuřeněji než posledně, což mluvilo samo za sebe.
"Co tady děláš?" podivila jsem se.
Jak jsem říkala Deirdre, po většinu svého života jsem měla s matkou dost problematický vztah, což bylo z valné části způsobeno tím, že jsme od sebe tak daleko. To je bohužel nepříjemnou součástí toho, když je váš rodič strážcem. Celá léta jsem o matku nestála a ani teď si nejsme nějak extra blízké, ale po Masonově smrti mě dost podržela. Myslím, že obě jsme tak trochu doufaly, že se v následujících letech bude náš vztah zlepšovat. Po Novém roce odjela a poslední informace, kterou jsem o ní slyšela, byla, že se vrátila do Evropy s lordem Szelskym, kterého chránila.
Otevřela dveře a já ji následovala dovnitř. Chovala se odměřeně a profesionálně jako vždycky. "Povolali posily, aby se doplnil počet strážců v kampusu."
Doplnit počet. Nahradit strážce, kteří padli. Všechna těla už byla odklizena - Strigojové, Morojové i dhampýři, - ale zela tu po nich díra. Když jsem zavřela oči, pořád jsem je viděla. Když jsem tady ale potkala mámu, došlo mi, že je to perfektní příležitost. Chytila jsem ji za paži, což ji překvapilo.
"Musíme se vydat za nimi," řekla jsem. "Zachránit ty, které unesli."
Pozorně se na mě zadívala a zamračila se. To bylo jediné, co prozrazovalo její pocity. "Takové věci neděláme, to přece víš. Musíme chránit ty, co zůstali tady."
"A co těch třináct? Neměli bychom chránit i je? Vždyť jsi jednou taky byla na záchranný misi."
Zavrtěla hlavou. "To bylo něco jiného. Měli jsme stopu. Kdybychom chtěli vyrazit za touhle skupinou, museli bychom vědět, kam šla."
Uvědomila jsem si, že má pravdu. Strigoje není zrovna jednoduché sledovat. Ale… najednou jsem dostala nápad.
"Ochranu zase obnovili, že jo?" ujistila jsem se.
"Ano, skoro okamžitě. Pořád ještě nevíme jistě, jak ochranu vůbec prolomili. Nebyly tam žádné kůly, kterými by to mohli probodnout."
Začala jsem jí vykládat svou teorii, jak se to mohlo stát, ale ona nebyla zrovna nakloněná poslouchat duchařské nesmysly. "Nevíš, kde je Dimitrij?"
Mávla rukou směrem ke strážcům, kteří pobíhali všude kolem. "Určitě má tady někde práci. Jako každý. Teď se musím jít nahlásit. Vím, že tě taky pozvali na tu schůzi, ale ta se hned tak konat nebude - měla by ses držet z cesty."
"Budu…, ale nejdřív musím mluvit s Dimitrijem. Je to důležitý - může to ovlivnit to, co se bude probírat na tom setkání."
"O co jde?" zeptala se podezíravě.
"To zatím nemůžu vysvětlit… Je to složitý. Zabralo by to fůru času. Pomoz mi ho najít a pak ti to povíme."
Matka se na to netvářila zrovna nadšeně. Koneckonců Janine Hathawayová nebyla zrovna někdo, komu lidé říkají ne. Přesto se se mnou vydala hledat Dimitrije. Po tom, co se stalo o zimních prázdninách, už ve mně asi taky viděla něco víc než bláznivou puberťačku. Dimitrije jsme objevily spolu s dalšími strážci nad mapou kampusu. Plánovali, kam poslat nově příchozí strážce. Kolem mapy postávalo tolik lidí, že se mohl bez problémů vzdálit.
"Co se děje?" zeptal se, když jsme spolu poodešli stranou. I uprostřed takové krize, uprostřed obav o ostatní jsem mu viděla na očích, že se pořád bojí i o mě. "Jsi v pořádku?"
"Myslím, že bychom měli spustit záchrannou misi," řekla jsem.
"Víš, že…"
"…to obvykle neděláme. Jo, jo. A taky vím, že netušíme, kde jsou…, ale možná bych to věděla."
Zamračil se. "Jak?"
Řekla jsem mu, že v noci nás varoval Mason. Od té doby jsme s Dimitrijem neměli příležitost promluvit si o samotě, takže jsme ještě nerozebírali ten útok. Neměli jsme ani šanci mluvit o tom, co se stalo v chatce. Bylo mi z toho divně, protože bych nejradši myslela jenom na to, jenže to jsem pochopitelně nemohla. Ne, když se toho tady děje tolik. Snažila jsem se potlačit vzpomínky na naše milování, ale čas od času se stejně vynořily.
Dál jsem mu to vysvětlovala a doufala, že působím dostatečně klidně a kompetentně. "Mason sem teď nemůže, protože ochrana byla znovu obnovena, ale… jsem přesvědčená, že ví, kde jsou Strigojové." Dimitrijův výraz mi napověděl, že o tom má své pochybnosti. "No tak! Po tom, co se stalo, mi přece musíš věřit."
"Pořád s tím mám problém," přiznal. "Ale dobře. Předpokládejme, že je to pravda. Ty myslíš, že by nás tam mohl prostě dovést? Požádáš ho o to a on to udělá?"
"Jo," odpověděla jsem. "Myslím, že jo. Celou tu dobu jsem se mu bránila, ale myslím, že když se pokusím s ním spolupracovat, pomůže nám. Tohle asi vždycky chtěl. Věděl, že ochrana je slabá, a věděl, že Strigojové čekají na vhodný okamžik. Nemůžou být zas tak daleko od nás… Přes den se museli zastavit a někde se schovat. Můžeme je dohonit dřív, než jejich zajatci umřou. A jakmile se dostatečně přiblížíme, je dokážu najít." Pak jsem mu vysvětlila, že když jsou poblíž Strigojové, vždycky je mi na zvracení. Dimitrij se nad tím ani nepozastavil. Asi se tu dělo příliš podivných věcí, než aby každou z nich zpochybňoval.
"Ale Mason tady není. Říkalas, že nemůže projít přes ochrannou linii. Jak ho teda seženeš, aby nám pomohl?" otázal se.
O tom už jsem přemýšlela. "Vezmi mě k přední bráně."
Dimitrij krátce promluvil s Albertou o tom, že "něco prošetřujeme", a vyšli jsme ven. Vydali jsme se na dlouhou cestu k bráně školy. Ani jeden z nás cestou nemluvil. I uprostřed tohohle blázince jsem pořád myslela na to, co se stalo v chatce, jak mě objímal. Tohle mi vlastně hodně pomohlo překonat ty hrůzy, které pak následovaly. Měla jsem dojem, že na to myslí taky.
Vstup do školy sestával z dlouhého železného plotu a brány, která stála hned nad položenou ochrannou linií. K bráně, která byla skoro pořád zavřená, vedla silnice odbočující z pětatřicet kilometrů vzdálené dálnice. Strážci měli u brány malou budku a celý prostor byl neustále monitorován.
Strážce náš požadavek překvapil, ale Dimitrij jim řekl, že potřebujeme ven jen na chviličku. Otevřeli těžkou bránu jen natolik, aby mezi oběma křídly proklouzl jeden člověk. Dimitrij i já jsme vyšli ven. Téměř okamžitě mě rozbolela hlava. Bolest jsem vnímala i za očima. Zase jsem uviděla ty obličeje a postavy. Bylo to přesně jako na letišti. Jakmile jsem se ocitla za ochrannou hranicí, viděla jsem všemožné duchy. Teď už jsem tomu ale rozuměla a nebála se. Musela jsem to ovládnout.
"Zmizte," křikla jsem na šedivé postavy tyčící se kolem mě. "Nemám na vás čas. Běžte!" Dala jsem do těch slov veškerou svou vůli a k mému ohromení se duchové opravdu začali vytrácet. Slyšela jsem tlumené zvuky jejich hlasů, takže jsem věděla, že jsou tady stále. Kdybych jen na okamžik povolila ve svém soustředění, objevili by se zas. Dimitrij mě zaujatě pozoroval.
"Jsi v pořádku?"
Kývla jsem a rozhlédla se kolem. Jednoho ducha jsem vidět chtěla.
"Masone," řekla jsem. "Potřebuju tě." Nic. Soustředila jsem se na to volání stejně intenzivně jako před chvilkou, když jsem přikázala duchům, aby odešli. "Masone! Prosím. Přijď sem."
Neviděla jsem nic než silnici před sebou, která se stáčela mezi zasněženými kopci. Dimitrij se na mě díval jako v noci, když měl vážné pochybnosti o mém duševním zdraví. V tu chvíli jsem o něm pochybovala i já. To noční varování pro mě bylo důkazem, že Mason je skutečný. Zatímco teď…
O minutu později se přede mnou zjevil a vypadal ještě bledší než dřív. Poprvé od doby, co tohle všechno začalo, jsem byla šťastná, že ho vidím. On se samozřejmě tvářil smutně. Všechno při starém.
"Konečně. Jinak bych vypadala jako magor." Jenom na mě zíral a já ihned zalitovala, že jsem takhle zavtipkovala. "Promiň. Zase potřebuju tvou pomoc. Musíme je najít. Musíme zachránit Eddieho."
Přikývl.
"Můžeš mi ukázat, kde jsou?"
Opět přikývl, otočil se a ukázal do dálky kamsi za mě.
"Pronikli do kampusu zadem?"
Zase kývl a vtom mi došlo, jak se to stalo. Věděla jsem, jak se Strigojové dostali do kampusu, ale teď nebyl čas se tím zabývat. Obrátila jsem se na Dimitrije. "Potřebujeme mapu."
Prošel bránou zpátky a prohodil pár slov se strážcem ve službě. Po chvilce se vrátil s mapou, kterou ihned rozložil. Zobrazovala okolí kampusu i přilehlé silnice a území. Vzala jsem ji od něj a ukázala ji Masonovi. Ve větru jsem se snažila držet mapu rovně, ale pořád se prohýbala.
Jediná opravdová silnice ze školy byla přímo před námi. Zbytek kampusu byl obklopen lesy a strmými skalními útesy. Ukázala jsem na mapě na místo vzadu u školních pozemků. "Tudy sem pronikli, že jo? Tam prolomili ochranu nejdřív."
Mason kývl. Natáhl prst, a aniž by se dotýkal mapy, naznačil cestu po hřebenu malé hory. Po delším úseku tudy bylo možno dojít na úzkou nezpevněnou cestu, která se pak napojovala na mezistátní dálnici, vzdálenou mnoho kilometrů.
Sledovala jsem pohyb Masonova prstu, ale najednou jsem začala pochybovat, jestli je zrovna on tím správným průvodcem.
"Ne, tudy to nejde," prohlásila jsem. "Tudy nemohli jít. V tyhle oblasti jsou jenom lesy a hory, žádný silnice. Museli by jít pěšky, takže by jim trvalo hrozně dlouho, než by se ze školy dostali na tu druhou silnici. Neměli dost času. Zastihlo by je denní světlo."
Mason zavrtěl hlavou - zjevně se mnou nesouhlasil - a znovu ukázal na mapě cestu tam a zpět. Neustále při tom ukazoval na místo nepříliš vzdálené od pozemků Akademie. Přinejmenším na mapě to vypadalo, že to není daleko. Mapa nebyla příliš podrobná, ale odhadovala jsem, že to místo může být jen pár kilometrů odtud. Podržel tam prst, podíval se na mě a pak zase na to místo.
"Tam teď nemůžou být," namítla jsem. "Je to venku. Do Akademie mohli proniknout zadem, ale odejít museli předem. Nasedli do nějakýho auta a odjeli."
Mason zavrtěl hlavou.
Zklamaně jsem pohlédla na Dimitrije. Připadalo mi, že nám odtikávají hodiny, a rozzuřovalo mě, že Mason neustále tvrdí, že Strigojové jsou teď za dne venku, jen pár kilometrů odtud. Upřímně jsem pochybovala, že si s sebou vzali stany a kempují tam.
"Je tam nějaká budova nebo něco?" zeptala jsem se a ukázala na místo, které Mason označil. "Říká, že se vydali po téhle cestě. Jenže tam se nemohli dostat před východem slunce. Mason ale pořád tvrdí, že tam jsou."
Dimitrij zamyšleně přimhouřil oči. "O ničem podobném nevím." Vzal si ode mě mapu a došel s ní za strážci, aby to s nimi prodiskutoval. Zatímco se bavili, podívala jsem se na Masona.
"Doufám, že máš pravdu," řekla jsem.
Přikývl.
"Viděl… Viděl jsi je? Strigoje a jejich zajatce?"
Přikývl.
"Je Eddie ještě naživu?"
Opět kývl. Dimitrij se vrátil.
"Rose…" Když ke mně Dimitrij přistoupil s mapou v ruce, zněl jeho hlas zvláštně. Jako by nemohl uvěřit vlastním slovům. "Stephen říká, že jsou tam jeskyně, hned na úpatí tady té hory."
Zadívala jsem se Dimitrijovi do očí, stejně překvapená jako on. "Jsou dost velký…"
"Dost velké, aby se v nich Strigojové schovali, než přijde noc?" Dimitrij kývl. "Jsou. Je to jen

24.kapitola VA 3

8. února 2011 v 12:37
Celý svět strnul. Touhle noční dobou byli ptáci zticha, ale i tak byl les náhle tišší než obvykle. Dokonce ani vítr nefoukal. Mason na mě prosebně koukal. Moje nevolnost se zhoršila.
Vtom jsem to pochopila.
"Dimitriji," oslovila jsem ho naléhavým hlasem. "Jsou tu Strigo -"
Příliš pozdě. Dimitrij i já jsme ho uviděli současně, ale Dimitrij byl blíž. Bledý obličej. Rudé oči. Strigoj se na nás vrhl a vypadalo to skoro, jako by létal - přesně jako v příbězích o vampýrech. Ale Dimitrij byl stejně rychlý a téměř stejně silný. Měl v ruce kůl - opravdický, ne jenom cvičný - a odrazil útok. Strigoj nejspíš doufal v moment překvapení. Pustili se s Dimitrijem do sebe a na okamžik to vypadalo, jako by se zastavil čas. Ani jeden z nich nesrazil toho druhého k zemi. Potom Dimitrij udělal výpad a zarazil kůl Strigojovi přímo do srdce. Ten překvapeně vyvalil červené oči, načež s žuchnutím dopadl na zem.
Dimitrij se otočil ke mně, aby se ujistil, že jsem v pořádku. Tím pohledem jsme si sdělili mnohé. Začal se rozhlížet po okolí a v temném lese hledal další. Nechápala jsem jak, ale vycítila jsem, že je jich kolem víc. Z toho mi bylo tak zle. Dimitrij na mě znovu pohlédl. Takový výraz jsem u něj nikdy dřív neviděla.
"Rose. Poslouchej. Utíkej. Utíkej na kolej, jak nejrychleji můžeš. Řekni to strážcům."
Kývla jsem. Nebyl čas na otázky.
Natáhl ke mně ruku, sevřel mě za paži a zadíval se mi do očí, aby se ujistil, že poslouchám. "Nezastavuj se," řekl. "Ať už uslyšíš nebo uvidíš cokoli, nezastavuj se. Ne, dokud to nepovíš ostatním. Nezastavuj se, pokud nebudeš přímo napadena. Rozumíš?"
Znovu jsem přikývla. Pustil mě.
"Řekni jim burja."
Opět jsem kývla.
"Utíkej."
Rozběhla jsem se. Neohlížela jsem se. Nevyptávala jsem se Dimitrije, co bude dělat, protože už jsem to věděla. Zastaví tolik Strigojů, kolik jen zvládne, abych stihla doběhnout pro pomoc. Po chvilce jsem uslyšela chroptění a zvuky zápasu, což mi napovědělo, že objevil dalšího. Na okamžik jsem si dovolila mít o Dimitrije strach. Kdyby umřel, jistě bych umřela taky. Pak jsem na to ale radši přestala myslet. Nemůžu myslet jen na jednoho člověka, když na mně závisí stovky dalších životů. V naší škole jsou Strigojové. To není možné. Tohle se nemohlo stát.
Běžela jsem, až kolem mě cákalo bláto. Zdálo se mi, že slyším hlasy a vidím postavy - ne duchy jako na letišti, ale stvůry, kterých se děsím tak dlouho. Ale nic mě nezastavilo. Když se mnou Dimitrij začal trénovat, nutil mě každý den běhat kolečka. Měla jsem kecy, ale on mi pořád dokola opakoval, že je to zásadní věc. Říkal, že mě to posílí. A taky říkal, že může nastat den, kdy místo boje budu muset utíkat. A bylo to tady.
Konečně jsem před sebou spatřila dhampýří kolej. Svítila asi polovina oken. Blížila se večerka a všichni se chystali ke spánku. Rozrazila jsem dveře a připadalo mi, že mi z té námahy snad praskne srdce. První, koho jsem uviděla, byl Stan. Málem jsem ho převálcovala, jak jsem byla rozběhnutá. Chytil mě za zápěstí, aby mě zastavil.
"Rose, co se…"
"Strigojové," vydechla jsem. "V kampusu jsou Strigojové."
Zadíval se na mě a poprvé jsem u něj viděla, jak mu poklesla čelist. Rychle se ale vzpamatoval a mně bylo ihned jasné, co si myslí. Další duchařské historky. "Rose, nevím, o čem to…"
"Nejsem blázen!" zaječela jsem. Všichni v hale na nás koukali. "Jsou tady! Jsou tady a Dimitrij s nimi bojuje sám. Musíte mu pomoct." Co mi to Dimitrij říkal? Jak bylo to slovo? "Burja. Povídal, že vám mám říct burja."
Stan okamžitě zmizel.
Nikdy jsem neviděla žádný nácvik pro případ útoku Strigojů, ale strážci to zjevně nacvičovat museli. Jinak by nebylo možné, aby vše zvládali tak rychle. Během několika minut dorazili do haly všichni strážci, ať už byli vzhůru, nebo je někdo právě vytáhl z postele. Telefonovali na všechny strany. Postávala jsem tam v hloučku spolu s ostatními novici a sledovali jsme, jak dospělí neuvěřitelně efektivně organizují. Rozhlédla jsem se kolem a uvědomila si, že tady kromě mě nejsou žádní starší studenti. Jelikož byla nedělní noc, všichni už se museli vrátit k terénnímu cvičení a chránit své Moroje. To bylo dobře. Morojská kolej má ochranu navíc.
Aspoň kolej pro morojské teenagery. V nižším kampusu nic takového není. Hlídají to tam strážci a v podstatě je tam stejná ochrana jako na naší koleji, to znamená mříže na oknech v prvním patře. Takové věci Strigojům nezabrání vniknout dovnitř, ale mohly by je zpomalit. Nikdo se tu zabezpečením příliš nezabýval, protože nebylo potřeba, když byla položena ochranná linie kolem celé Akademie.
Ke skupině se přidala Alberta, která vysílala menší skupinky strážců po celém kampusu. Někteří zabezpečovali budovy. Jiní se vydali za Strigoji, aby zjistili, kolik jich tady vlastně je. Jak řady strážců prořídly, přistoupila jsem k Albertě.
"Co máme dělat?" zeptala jsem se.
Alberta se ke mně otočila a pohledem přejela i všechny shromážděné studenty. Bylo jim tak mezi čtrnácti a sedmnácti. Tváří se jí mihl zvláštní výraz. Patrně smutek.
"Vy zůstaňte tady na koleji," prohlásila. "Nikdo nesmí odejít - v celém kampusu teď platí zákaz vycházení. Běžte všichni do pater, kde máte pokoje. Strážci vás pak rozdělí do skupin. Je nepravděpodobné, že by se Strigojové zvenčí dostali do vyšších pater. A jestli se sem dostanou tudy…" Zkontrolovala pohledem dveře i okna, která už byla střežena. Zavrtěla hlavou. "Tak si s nimi poradíme."
"Můžu pomoct," řekla jsem jí. "Víte, že to umím."
Vypadala, že to za žádnou cenu nepřipustí, ale pak si to zjevně rozmyslela. K mému údivu přikývla. "Odveďte je nahoru. Dávejte na ně pozor."
Nadechla jsem se k protestu, že nejsem žádná chůva na hlídání dětí, ale vtom Alberta udělala něco, co mě naprosto ohromilo. Sáhla si do vnitřní kapsy u kabátu a podala mi stříbrný kůl. Opravdový.
"Běžte," řekla. "Potřebujeme je odklidit z cesty."
Obrátila jsem se k odchodu, ale pak jsem se zarazila. "Co znamená burja?"
"Bouře," řekla tiše. "Je to rusky."
Odvedla jsem ostatní novice nahoru a nasměrovala je do jejich poschodí. Většina z nich byla parádně vyděšená, což bylo jen pochopitelné. Ale pár z nich - ti starší - se tvářilo, že by rádi něco dělali a pomáhali. Věděla jsem, že ačkoli jim do maturity zbývá ještě rok, jsou dost schopní. Pár jsem si jich vzala stranou.
"Uklidněte je, ať nepanikaří," řekla jsem jim tiše. "A hlídkujte. Jestli se něco stane starším strážcům, bude to na vás."
Tvářili se zaujatě a přikyvovali. Dokonale pochopili. Několika novicům, jako třeba Deanovi, plně nedocházela vážnost celé situace. Většina to ale chápala. Rychle jsme dospěli.
Vyšla jsem do druhého patra, protože mi bylo jasné, že tam můžu být nejužitečnější. Kdyby se nějaký Strigoj dostal přes první patro, tohle by byl jeho další logický cíl. Ukázala jsem svůj kůl strážcům, kteří tam hlídali, a pověděla jim, co mi řekla Alberta. Její rozkazy respektovali, ale tvářili se, že nejsou příliš nadšeni, že se do toho tolik zapojuju. Poslali mě dál do křídla budovy, které končilo jediným malým okýnkem. Protáhl by se jím jen někdo mé velikosti nebo menší. Stejně jsem věděla, že dostat se k okýnku v téhle části budovy je díky jejímu tvaru téměř nemožné.
Ale přesto jsem ho hlídala a zoufale chtěla vědět, co se tam venku děje. Kolik je tu Strigojů? Kde jsou? Došlo mi, že to můžu zjistit vcelku snadno. S očima upřenýma na okýnko jsem si vyčistila mysl a vklouzla Lisse do hlavy.
Byla spolu s dalšími Moroji v horním patře morojské koleje. Bezpochyby tam už taky zavedli zákaz vycházení, stejně jako v celém kampusu. Panovalo tam ale mnohem větší napětí než u nás, nejspíš proto, že i když byli novicové nezkušení, alespoň tušili, jak se Strigoji bojovat. O tom Morojové neměli ani ponětí, tedy až na ty neústupné politické skupinky, které se snažily podnítit výcvik.
Eddie se držel u Lissy. Tvářil se odhodlaně a statečně - jako by jednou rukou dokázal přemoct všechny Strigoje v kampusu. Byla jsem strašně ráda, že ze všech mých spolužáků jí přidělili právě jeho.
Jelikož jsem byla zcela v její hlavě, její pocity mě zasáhly plnou silou. Ve srovnání s útokem Strigojů jí teď Jesseovo mučení připadalo jako nic. Byla vyděšená, což nebylo nic překvapivého. Nestrachovala se ale jen sama o sebe, bála se i o mě a o Christiana.
"Rose je v pořádku," oznámil hlas poblíž ní. Lissa se podívala na Adriana. Zjevně se raději zdržoval na koleji než v domě pro hosty. Tvářil se netečně jako obvykle, ale za jeho zelenýma očima se skrýval strach. "Ta to nandá každýmu Strigojovi. Navíc Christian ti říkal, že je teď s Belikovem. Nejspíš je v mnohem větším bezpečí než my."
Lissa přikývla, zoufale tomu chtěla věřit. "Ale Christian…"
Adrian, který se vždycky snažil působit neohroženě, náhle sklopil zrak. Nepodíval se jí do očí ani jí nenabídl další slova útěchy. Nepotřebovala jsem slyšet vysvětlení, protože jsem ho vyčetla z Lissiny mysli. Měla v plánu sejít se s Christianem a promluvit si s ním o tom, co se jí stalo v lese. Chtěli se vyplížit ven a setkat se v jejich "doupěti" na půdě kostela. Jenže Lissa nebyla dost rychlá a musela zůstat na koleji, protože už ji zastihl čas večerky. To bylo těsně před útokem. A Christian zůstal venku.
Eddie se ji snažil utěšit. "Pokud je v kostele, nemůže se mu nic stát. Tam je ve větším bezpečí než my." Strigojové nemůžou vstoupit na posvátnou půdu.
"Jen jestli kostel nevypálí," povzdechla Lissa. "Tohle někdy dělají."
"Před čtyřmi sty lety," poznamenal Adrian. "Myslím, že tady mají snadnou kořist, a nemusejí se proto uchylovat ke středověkým metodám."
Lissa sebou trhla při slovech snadná kořist. Věděla, že Eddie má s tím kostelem pravdu, ale nemohla se zbavit myšlenky, že Christian už byl možná na cestě zpátky na kolej, když došlo k útoku, a ocitl se v tom nejhorším. Ten strach ji úplně požíral. Připadala si bezmocná, když nemohla nic udělat ani nic vymyslet.
Vrátila jsem se do svého těla, do chodby v druhém patře. Konečně jsem pochopila, jak to Dimitrij myslel, když mluvil o hlídání někoho, s kým nejsem psychicky propojená. Nechápejte mě špatně - pořád jsem se strachovala o Lissu, mnohem víc než o jakéhokoli jiného Moroje v kampusu. Nebála bych se o ni snad jedině, kdyby byla na míle daleko, za silnou ochrannou stěnou a hlídaná strážci. Přinejmenším jsem ale věděla, že je v maximálním možném bezpečí. To bylo dobré.
Ale Christian… Neměla jsem tušení. Neměla jsem s ním spojení, které by mi řeklo, kde je, co dělá, nebo jestli je vůbec ještě naživu. Tohle myslel Dimitrij. Když nemáte pouto, jedná se o něco úplně jiného, a to dost děsivého.
Zadívala jsem se na okno, aniž bych ho opravdu viděla. Christian je tam někde venku. Je to můj svěřenec. A i když je terénní cvičení jenom jako…, nic to nemění. On je Moroj. Může být v ohrožení. To já bych ho měla chránit. Oni mají přednost.
Zhluboka jsem se nadechla a zvažovala své možnosti. Dostala jsem rozkazy a strážci se musejí rozkazy řídit. V tomhle zmatku a nebezpečí se dá účinně fungovat jen tak, že se řídíme rozkazy. Hrát si na rebela může klidně skončit něčí smrtí. To ostatně dokázal Mason, když vystartoval po Strigojovi ve Spokane.
Ale já tady nejsem jediná v nebezpečí. Ohroženi jsou všichni. Nikde není bezpečno, když jsou v kampusu Strigojové. A já neměla ponětí, kolik jich tu vlastně je. Hlídat tohle okno je teda sakra práce. Vymysleli to jen proto, aby mě odklidili z cesty. Pravdou je, že kdyby Strigojové vnikli do druhého patra, mohla bych tady být užitečná, jenže to se mi zdálo dost nepravděpodobné. Bylo by obtížné, aby se Strigoj vyškrábal po stěně až k tomuhle oknu. Navíc, jak Adrian trefně poznamenal, tady mají snadnější způsob, jak ulovit kořist.
Ale já bych se tím oknem protáhnout mohla.
Uvědomovala jsem si, že to není správné, už když jsem ho otvírala. Každý mě tam mohl uvidět, jenže mnou zmítaly protichůdné instinkty. Poslechnout rozkaz. Ochránit Moroje.
Musela jsem se ujistit, že je Christian v pořádku.
Dovnitř pronikl mrazivý vzduch. Zvenčí se neozývaly žádné zvuky, které by prozrazovaly, co se děje. Z okna svého pokoje jsem lezla už hodněkrát, takže jsem s tím měla jisté zkušenosti. Tady byl ale problém, protože stěna pod oknem byla dokonale hladká. Nebylo čeho se chytit. Dole v úrovni prvního poschodí byla malá římsa, jenže vzdálenost mezi ní a tímhle oknem byla mnohem větší, než kam jsem mohla dosáhnout, takže nebylo možné prostě se spustit dolů. Kdybych se nějak dokázala dostat na tu římsu, mohla bych po ní přejít k rohu budovy a tam po zdobeném okraji snadno sešplhat dolů.
Zadívala jsem se na římsu pod sebou. Chystala jsem se na ni spustit. Jestli spadnu, s největší pravděpodobností si zlámu vaz. Snadná kořist pro Strigoje, jak by řekl Adrian. Rychle jsem se pomodlila ke komukoli, kdo je ochoten mou modlitbu vyslechnout, a vylezla jsem z okna. Pevně jsem se držela oběma rukama na nejnižším možném místě parapetu a jen tak visela. Mezi mýma nohama a římsou zbývala vzdálenost dobře šedesáti centimetrů. Napočítala jsem do tří a pustila se. Jak jsem padala, sjížděla jsem při tom dlaněmi po stěně. Nohama jsem dopadla na římsu a okamžitě jsem začala ztrácet rovnováhu, ale naštěstí se probudily moje dhampýří reflexy. Vybalancovala jsem to a zůstala stát na římse s rukama na zdi. Dokázala jsem to. Odtud už jsem se snadno dostala k rohu budovy a slezla dolů.
Doskočila jsem na zem a sotva jsem si všimla, že jsem si při sestupu šeredně odřela ruce. Nádvoří bylo tiché, jen v dálce se mi zdálo, že slyším nějaký křik. Kdybych byla Strigoj, na tuhle kolej bych vůbec nelezla. Museli by tady bojovat, protože novicové by se jim postavili, takže venku to měli určitě lehčí. Morojové se tolik bránit neumějí, a navíc Strigojové mají jejich krev mnohem radši.
Přesto jsem se směrem ke kostelu pohybovala opatrně. Kryla mě sice tma, jenže Strigojové vidí potmě líp než já. Pohybovala jsem se mezi stromy, abych byla schovaná, a dívala jsem se všemi směry. V tu chvíli jsem toužila mít oči i vzadu. Nikde nic, až na výkřiky v dálce. Vtom jsem si uvědomila, že už mi není na zvracení jako předtím. Tyhle pocity mi nějakým způsobem signalizovaly přítomnost Strigojů. Nevěřila jsem jim natolik, abych si vykračovala jakoby nic, nicméně byla jsem ráda, že mám jakýs takýs varovný vnitřní systém.
V půli cesty ke kostelu jsem uviděla, že se za stromem někdo pohnul. S kůlem v ruce jsem se prudce otočila a málem jsem ho vrazila Christianovi do srdce.
"Bože, co to vyvádíš?" zasyčela jsem.
"Snažím se dostat zpátky na kolej," odpověděl. "Co se děje? Slyšel jsem nějakej řev."
"V kampusu jsou Strigojové," objasnila jsem mu situaci.
"Cože? Jak to?"
"Nevím. Musíš se vrátit do kostela. Tam je bezpečno." Teď už jsem viděla, že se tam můžeme dostat bez problémů.
Christian byl občas stejně nezodpovědný jako já, takže jsem tak napůl očekávala, že se se mnou začne hádat. Ale neudělal to. "Dobře. Jdeš se mnou?"
Nadechla jsem se, abych přisvědčila, ale vtom se mi znovu udělalo zle. "K zemi!" zařvala jsem. Bez váhání sebou sekl o zem.
Řítili se na nás dva Strigojové. Oba mířili ke mně, protože si zjevně mysleli, že mě společně vyřídí raz dva a pak můžou jít po Christianovi. Strigojka mě odhodila, až jsem narazila do stromu. Zlomek vteřiny jsem viděla rozmazaně, ale hned jsem se vzpamatovala. Vyřítila jsem se proti ní a s uspokojením zjistila, jak se po nárazu zakymácela. Ten druhý - chlap - se po mně natáhl, ale já mu ucukla.
Ta dvojice mi připomněla Izajáše a Elenu ze Spokane, ale teď jsem se nemohla zabývat vzpomínáním. Oba byli vyšší než já, ale ta žena se mi svou výškou dost blížila. Předstírala jsem, že chci zaútočit na něj, ale na poslední chvíli jsem se co nejrychleji vrhla proti ní. Můj kůl se jí zaryl do srdce. Překvapilo nás to obě. Poprvé jsem zabila Strigoje kůlem.
Sotva jsem ho stačila vytáhnout, když se na mě s vrčením vrhl druhý Strigoj. Zavrávorala jsem, ale nakonec jsem udržela rovnováhu. Přelétla jsem ho pohledem a zvažovala taktiku. Byl vyšší. Silnější. Nejspíš i rychlejší. Jako když jsem bojovala s Dimitrijem. Kroužili jsme kolem sebe a pak jsem zaútočila a nakopla ho. Sotva to zaregistroval. Hrábl po mně, ale opět se mi podařilo uhnout a dál jsem hledala nejvhodnější příležitost, jak mu probodnout srdce. Neodradilo ho, že jsem mu o vlásek unikla, a okamžitě zaútočil znova. Srazil mě k zemi a držel mi ruce. Snažila jsem se ho setřást, ale ani se nepohnul. Skláněl se ke mně a já viděla, jak mu z tesáků odkapávají sliny. Tenhle Strigoj nebyl jako Izajáš, který marnil čas přitroublými proslovy. Tenhle přišel zabíjet, nejdřív vysát krev mně a potom Christianovi. Na krku jsem ucítila jeho zuby a v tu chvíli jsem věděla, že umřu. Bylo to příšerné. Chtěla jsem žít, tak strašně jsem chtěla žít…, ale takhle to skončí. Na poslední chvíli jsem začala řvát na Christiana, aby utíkal, ale vtom Strigoj nade mnou vzplanul jako pochodeň. Odskočil a začal se zběsile válet po zemi.
Celé tělo měl v plamenech, takže ani nebylo vidět, jak se tváří. Prostě vatra ve tvaru mužské postavy. Vydal ze sebe několik přidušených skřeků a pak zmlkl docela. Ještě chvilku sebou škubal na zemi a potom znehybněl. Z míst, kde se oheň dotkl sněhu, stoupala pára. Plameny brzy uhasly a nezbylo po nich nic víc než popel.
Zírala jsem na ty spálené ostatky. Ještě před chvilkou jsem myslela, že umřu. A teď byl mrtvý můj protivník. Nemohla jsem se vzpamatovat z toho, jak blízko jsem se ocitla smrti. Život i smrt jsou nepředvídatelné. Mají k sobě tak blízko. Žijeme z okamžiku na okamžik a nikdy nevíme, kdo další bude na řadě, aby opustil tenhle svět. Já z toho vyvázla, i když jen tak tak. Zvedla jsem hlavu a všechno kolem mi najednou připadalo nesmírně krásné. Stromy. Hvězdy. Měsíc. Byla jsem živá a byla jsem tomu neskutečně ráda.
Obrátila jsem se k Christianovi, který se krčil u země.
"To bylo dobrý," uznala jsem a pomohla mu vstát. Tentokrát zachránil on mě.
"Páni," houkl. "Netušil jsem, že mám takovou sílu." Celý napjatý se rozhlížel kolem. "Jsou tu další?"
"Ne," řekla jsem.
"Říkáš to, jako bys to věděla jistě."
"No…, asi to bude znít divně, ale nějak je dokážu vycítit. Neptej se jak," řekla jsem a jemu poklesla čelist. "Prostě to tak ber. Asi je to jako s těmi duchy, prostě vedlejší účinek toho, že jsem stínem políbená. To je teď ale fuk. Jdeme do kostela."
Ani se nepohnul. Sledoval mě zvláštním, zadumaným pohledem. "Rose…, vážně se chceš schovávat v kostele?"
"Jak to myslíš?"
"Právě jsme sejmuli dva Strigoje," pravil a ukázal na mrtvé tělo a popel.
Podívala jsem se mu do očí a ihned mi naplno došlo, co se mi snaží naznačit. Já dokážu vycítit Strigoje. On na ně umí použít svůj oheň. Já je umím probodnout. Pokud bychom zrovna nenarazili na desetičlennou skupinku, mohli bychom jim způsobit citelnou ztrátu. Pak jsem si ale uvědomila, jak se věci mají.
"Nemůžu," vypravila jsem ze sebe pomalu. "Nemůžu riskovat tvůj život…"
"Rose. Víš, co dokážeme. Vidím ti to na očích. Dostat bandu Strigojů - to přece stojí za to risknout život jednoho Moroje a tvůj."
Zatáhnout Moroje do nebezpečí. Vzít ho do boje proti Strigojům. To bylo v rozporu se vším, co jsem se učila. Zničehonic jsem si najednou vybavila ten kratičký okamžik prozření, kdy jsem pociťovala neskonalou radost z toho, že jsem naživu. Mohla bych zachránit spoustu dalších. Musím je zachránit. Budu bojovat ze všech sil.
"Nervi to do nich plnou silou," řekla jsem nakonec. "Není třeba je zpopelnit během deseti sekund. Jenom je zapal natolik, aby se lekli, a já s nimi pak skoncuju. Musíš si šetřit síly."
Obličejem se mu rozlil úsměv. "Jdeme na lov?"
No nazdar. Dostanu se do maléru. Jenže ten nápad byl tak lákavý, tak vzrušující. Chtěla jsem se jim postavit na odpor. Chtěla jsem chránit lidi, které mám ráda. Nejradši bych šla za Lissou na kolej a chránila ji, ale to by nebylo zrovna nejúčinnější. Lissa má u sebe moje spolužáky. Ostatní takové štěstí neměli. Pomyslela jsem na studenty, jako je třeba Jill.
"Pojďme do nižšího kampusu," zavelela jsem.
Zvolna jsme se rozběhli cestou, o níž jsme doufali, že tam nepotkáme žádné Strigoje. Pořád jsem neměla tušení, kolik jich tu vlastně je, a to mě děsilo. Když už jsme doběhli skoro až k druhému kampusu, opět se mě zmocnila nevolnost. Křikla jsem na Christiana, ale to už se po něm sápal Strigoj. Christian byl naštěstí rychlý. Strigojova hlava rázem vzplanula. Zaječel, pustil ho a zběsile se snažil udusit plameny. Ani si nevšiml, že se k němu blížím s kůlem. Celá záležitost byla vyřízená ani ne za minutu. Vyměnili jsme si s Christianem pohledy.
Jo. Jsme machři.
Ukázalo se, že nižší kampus je středem všeho dění. U vchodu do jedné z kolejí bojovali strážci se Strigoji. Na okamžik jsem strnula. Bylo tam skoro dvacet Strigojů, zatímco strážců sotva deset. Tolik Strigojů pohromadě… Až donedávna jsme neslyšeli, že by se jich sdružovalo takové množství. Měli jsme za to, že zabitím Izajáše jsme je rozprášili, jenže tomu tak evidentně nebylo. Trvalo mi asi vteřinu, než jsem se vzpamatovala z toho šoku, a pak jsme se vrhli do bitevní vřavy.
U bočního vchodu bojoval Emil se třemi Strigoji. Byl zraněný a samý šrám. U nohou se mu válelo tělo čtvrtého Strigoje. Vystartovala jsem proti jedné Strigojce. Neviděla mě, jak se blížím, takže se téměř ani nebránila, když jsem jí probodla srdce. Měla jsem štěstí. Mezitím Christian zapálil ty zbývající dva. Emil se zatvářil překvapeně, ale údiv mu nezabránil probodnout jednoho z nich. Já probodla druhého.
"Neměla jste ho sem vodit," houkl Emil, když jsme se vydali přispěchat na pomoc dalšímu strážci. "Do tohohle bychom neměli zatahovat Moroje."
"Morojové se do toho měli zapojit už dávno," procedil Christian skrz zaťaté zuby.
Pak už jsme mluvili jen sporadicky. Všechno se odehrálo tak rychle. Christian a já jsme postupovali od bitky k bitce a kombinovali jeho magii s mým kůlem. Ne všechna zabití byla tak rychlá a snadná jako ze začátku. Některé boje byly dlouhé a vyčerpávající. Emil se držel u nás a já po nějaké době přestala počítat, kolik Strigojů jsme dostali.
"Tebe znám."
Ta slova mě překvapila. V té krvavé vřavě nikdo moc nemluvil, ať už se jednalo o přítele nebo nepřítele. Teď promluvil Strigoj, který vypadal, že je asi stejně starý jako já, ale ve skutečnosti byl jistě přinejmenším desetkrát starší. Měl blond vlasy po ramena a barvu jeho očí jsem nedokázala určit. Měl je rudě orámované a to bylo jediné, na čem záleželo.
Mou jedinou odpovědí bylo, že jsem se rozmáchla kůlem, ale on uhnul. Christian zrovna zapaloval jiné Strigoje, takže s tímhle jsem si musela poradit sama.
"Teď jsi nějaká divná, ale pamatuju si na tebe. Viděl jsem tě před lety, ještě než jsem byl probuzen." Dobře, tak tedy nebyl desetkrát starší, když mě viděl, když ještě býval Morojem. Doufala jsem, že tohle žvanění odláká jeho pozornost. Na mladého Strigoje byl dost rychlý. "Vždycky jsi byla s tou Dragomirovic holkou, s tou blonďatou." Nakopla jsem ho a tak tak stačila ucuknout, když se mě pokusil chytit za nohu. Ani nezavrávoral. "Její rodiče chtěli, abys byla její strážkyní, že jo? Než umřeli."
"Já jsem její strážkyně," zavrčela jsem. Můj kůl se mihl nebezpečně blízko něho.
"Takže pořád žije… Slyšel jsem, že loni umřela…" Z jeho hlasu zazníval údiv, což bylo v kombinaci s jeho zlomyslností dost zvláštní. "Netušíš, jakou bych získal odměnu, kdybych zabil poslední žijící Drago… Aáá!"
Znovu ucukl, když jsem se mu snažila zasáhnout kůlem hrudník, ale tentokrát se mi povedlo udeřit výš, takže jsem mu hrotem kůlu škrábla obličej. Nezabilo ho to, ale kůl nabitý životem je pro nemrtvé jako kyselina. Zaječel, ale jeho obranné manévry to nijak nezpomalilo.
"Až s ní skoncuju, vrátím se pro tebe," zavrčel.
"Ani se k ní nepřiblížíš," zakřičela jsem na něj.
Ze strany do mě někdo vrazil. Byl to Strigoj, se kterým právě bojoval Jurij. Klopýtla jsem, ale dokázala mu vrazit kůl do srdce dřív, než získal zpět ztracenou rovnováhu. Jurij vydechl své díky, načež jsme se oba otočili k dalšímu na řadě. Jenže ten blonďatý Strigoj už byl pryč. Nikde jsem ho neviděla. Jeho místo nyní zaujal jiný. Vykročila jsem k němu a vtom vzplál, takže se stal snadným terčem mého kůlu. Christian byl zpátky.
"Christiane, tamten Strigoj…"
"Slyšel jsem."
"Musíme za ní!"
"Jen tě provokoval. K Lisse je to přes celej kampus a je tam s ní plno noviců a strážců. Bude v pořádku."
"Ale…"
"Potřebujou nás tady."
Věděla jsem, že má pravdu - a věděla jsem, jak těžké je pro něj tohle říct. Stejně jako já by se i on nejraději rozběhl za Lissou. Přestože tady odváděl vynikající práci, myslela jsem, že by mnohem radši všechnu svou magickou sílu vložil do ochrany Lissy a držel ji za ohnivými stěnami, přes které by žádný Strigoj nepronikl. Neměla jsem čas pořádně zkoumat skrz pouto, co se s ní děje, ale důležité věci jsem cítila: je naživu a nic ji nebolí.
Tak jsem zůstala a bojovala spolu s Christianem a Jurijem. Lissu jsem vnímala jen koutkem mysli a pouto mi napovídalo, že je v pořádku. Navíc mě úplně pohltila bitevní vřava. Měla jsem jeden jediný cíl - zabíjet Strigoje. Nemohla jsem jim dovolit vstoupit na tuhle kolej ani opustit tenhle prostor, aby pak mohli klidně odejít za Lissou. Ztratila jsem pojem o čase. Myslela jsem jen na Strigoje, s nímž jsem se zrovna potýkala, a na ničem jiném nezáleželo. A jakmile jsem vyřídila jednoho, zaměřila jsem se na dalšího.
Do té doby, dokud už žádný další nezbyl.
Všechno mě bolelo a byla jsem ukrutně vyčerpaná, adrenalin mi spaloval celé tělo. Christian stál vedle mě a funěl. Nezapojoval se do fyzického boje jako já, ale dnes v noci ze sebe vydal spoustu magických sil, což se projevovalo i fyzickou únavou. Rozhlédla jsem se kolem.
"Musíme najít další," řekla jsem.
"Další už tu nejsou," ozval se známý hlas.
Otočila jsem se a uviděla Dimitrije. Byl živý. Všechen strach o něj, který jsem schválně potlačovala, teď vyplul na povrch a rozprskl se jako bublina. Chtěla jsem mu padnout kolem krku a pevně ho obejmout. Je naživu - sice poraněný a zakrvácený -, ale žije.
Na okamžik se mi zadíval do očí a já si hned vybavila, co se stalo v chatce. Připadalo mi, že od té doby uplynulo sto let. V jeho letmém pohledu jsem ale viděla lásku a účast a úlevu. Taky se o mě bál. Potom se otočil a ukázal k východnímu nebi.
Podívala jsem se tím směrem. Obzor se barvil do odstínů růžové a purpurové. Začínalo svítat.
"Buď je po nich, nebo museli utéct," oznámil mi. Díval se střídavě na Christiana a na mě. "To, co jste vy dva udělali…"
"Byla hloupost?" navrhla jsem.
Zavrtěl hlavou. "Jedna z nejúžasnějších věcí, jaké jsem kdy viděl. Půlku z nich jste vyřídili jen vy dva."
Ohlédla jsem se ke koleji a pohled na množství mrtvol, které se tam válely, mě šokoval. Zabili jsme Strigoje. Zabili jsme jich spoustu. Smrt a zabíjení je hrozné…, ale mně se líbilo, co jsem udělala. Porazila jsem stvůry, které šly po mně a po těch, na kterých mi záleží.
Pak jsem si něčeho všimla. Zvedl se mi žaludek, ale nedalo se to srovnat s pocitem ze Strigojů nablízku. Tenhle pocit vyvolalo něco docela jiného. Znovu jsem se otočila k Dimitrijovi.
"Tady nejsou jen těla Strigojů," pípla jsem přiškrceně.
"Já vím," řekl. "Hodně lidí jsme ztratili - v obojím smyslu."
Christian se zamračil. "Jak to myslíte?"
Dimitrij se tvářil tvrdě i smutně. "Strigojové některé Moroje a dhampýry zabili. A některé… unesli."


23.kapitola VA 3

8. února 2011 v 12:35
Ostatní v hale se zarazili a jenom na mě zírali. Připadala jsem si, jako bych právě schytala ránu kamenem do obličeje. Až na to, že to nebyl můj obličej, ale Lissin. Vklouzla jsem jí do hlavy a okamžitě jsem všechno uviděla jejíma očima a cítila jsem to, co ona. Ze země se vznesly ostré kamínky a samy od sebe jí udeřily do tváře. Bandu shromážděných děcek vedl prvák, o kterém jsem toho moc nevěděla, jen že je Drozdov. Zásahy kameny nás bolely obě, ale já tentokrát zadržela křik a se zaťatými zuby se vrátila zpátky do chodby ke kamarádům.
"Severozápadní část kampusu, mezi tím rybníkem, co má divnej tvar, a plotem," oznámila jsem jim.
S tím jsem vystřelila ke dveřím. Co nejrychleji jsem se rozběhla do části kampusu, kde drželi Lissu. Jejíma očima jsem neviděla všechny lidi, co se tam shromáždili, nicméně pár jsem jich poznala. Byli tam Jesse a Ralf. Brandon. Brett. Ten Drozdov. Několik dalších. Kameny jí pořád dopadaly na obličej. Neječela ani nebrečela, jenom jim dokola opakovala, aby přestali. Ale dva kluci ji mezi sebou drželi pevně.
Jesse do ní celou dobu hučel, aby je sama přiměla přestat. Skrz její mysl jsem ho ale poslouchala jen tak napůl. Na důvodu teď nezáleželo, ale stejně už mi to bylo jasné. Chtěli ji mučit tak dlouho, dokud se nepřidá k jejich partě. Brandona a ostatní k tomu určitě přinutili taky tak.
Náhle jsem se začala dusit. Nemohla jsem dýchat, na obličeji jsem měla plno vody. S velikým vypětím jsem se odpojila od Lissy. Tohle se děje jí, ne mně. Tentokrát ji mučili vodou a snažili se ji odříznout od přívodu vzduchu. Ať už to prováděl kdokoli, dával si načas. Postupně jí zaléval obličej vodou, kterou pak nechal zmizet, a zase dokola. Lapala po dechu a prskala, a když zrovna mohla, prosila je, aby s tím přestali.
Jesse na ni hleděl vypočítavým pohledem. "Nepros je. Přinuť je."
Rozběhla jsem se ještě rychleji. Nacházeli se na jednom z nejvzdálenějších míst kampusu, až u hranic pozemků. Bylo to hrozně daleko a já s každým dalším krokem vnímala jen Lissinu bolest a zuřila čím dál víc. Co to budu za strážkyni, když ji ani v kampusu nedokážu udržet v bezpečí?
Jako další nastoupil vzduchař a bylo to, jako by ji znovu mučil ten Viktorův poskok. Bral jí vzduch, takže nemohla dýchat, a pak jí ho zase prudce foukl do obličeje. Byla to agónie. Vyvolalo to v nás vzpomínky na její únos a na všechny ty hrůzy, na které se snažila zapomenout. Vzduchař přestal, ale už bylo příliš pozdě.
Když pak nastoupil Ralf, aby použil oheň, byla jsem už tak blízko, že jsem viděla, jak mu vyšlehl z ruky. On mě ale neviděl.
Nikdo z nich nevěnoval pozornost okolí a navíc byli příliš hluční, než aby mě slyšeli přicházet. Vrazila jsem do Ralfa dřív, než stačil vypustit plamen z ruky. Povalila jsem ho na zem a zkušeným pohybem mu dala pořádnou ránu pěstí do obličeje. Několik dalších včetně Jesse se mu rozběhlo na pomoc a snažili se mě od něj odtrhnout. Alespoň do té doby, než mě poznali.
Ti, kteří už uviděli můj obličej, urychleně vycouvali. Někteří ale ještě nevěděli, čeho jsem schopná. Dneska jsem přemohla tři vytrénované strážce. Skupinku rozmazlených Morojů vyřídím levou zadní. Ironií bylo, že Morojům se moc nechtělo pozvednout ruku na svou obranu. Tahle skupinka klidně použila magii, aby mučila Lissu, ale nikoho z nich ani nenapadlo, že by mohl magii použít proti mně.
Většina z nich se rozprchla, než jsem se jich vůbec stačila dotknout. Nestálo mi to za to úsilí, abych je pronásledovala. Jen jsem je chtěla dostat od Lissy. Ale Ralfovi jsem uštědřila ještě pár ran navíc, i když už ležel na zemi. Byla jsem přesvědčená, že tohle rozpoutal právě on. Nakonec jsem ho pustila a nechala ho ležet na zemi a skučet. Narovnala jsem se a hledala Jesse - dalšího pachatele. Objevila jsem ho okamžitě. Byl jediný, kdo tu zůstal.
Rozběhla jsem se k němu, ale najednou jsem se zmateně zastavila. Jenom tam stál s pusou dokořán a zíral kamsi do dáli. Podívala jsem se, kam se kouká, a pak zase na něj.
"Pavouci," řekla Lissa. Z tónu jejího hlasu jsem nadskočila. Stála stranou s mokrými vlasy a poškrábaným a pomláceným obličejem, ale jinak vypadala, že je v pořádku. Byla tak bledá, že v měsíčním světle vypadala stejně přízračně jako Mason. Nespouštěla oči z Jesse, když promluvila. "Myslí si, že vidí pavouky. A lezou po něm. Co říkáš? Mám na něj poslat i hady?"
Znovu jsem pohlédla na Jesse. Z jeho výrazu mi přeběhl mráz po zádech. Jako by byl uvězněn ve své soukromé noční můře. Ale ještě děsivější bylo to, co jsem cítila skrz pouto. Když Lissa používala magii, obvykle to bylo zlaté, hřejivé a nádherné. Tentokrát to bylo jiné. Bylo to černé, slizké a husté.
"Asi bys měla přestat," prohlásila jsem. Z dálky jsem slyšela, že se k nám sbíhají lidé. "Už je po všem."
"To byl iniciační rituál," objasnila. "Nebo něco na ten způsob. Před pár dny se mě ptali, jestli se k nim nepřidám, a já odmítla. Ale dneska mě otravovali zas a pořád povídali, že něco vědí o Christianovi a Adrianovi. Začínalo mě to zajímat, tak… Nakonec jsem jim řekla, že přijdu na jejich setkání, ale že o nátlaku nic nevím. Jen jsem to hrála. Chtěla jsem se dozvědět, co vlastně vědí." Sotva přitom pohnula hlavou, ale Jesseovi se evidentně něco stalo. Vyvalil oči ještě víc a dál němě křičel. "Přestože jsem vlastně technicky vzato ještě nesouhlasila, provedli na mně iniciační rituál. Chtěli se dovědět, co vlastně umím. Tohle je způsob, jak vyzkoušet, jak je kdo silný v nátlaku. Mučí je, až už to oběť nevydrží a vyměkne a použije na útočníky nátlak, aby přestali. Pokud se dotyčný zmůže na jakýkoli nátlak, přijmou ho do party." Pozorně si prohlížela Jesse. Vypadalo to, že je uzavřen ve vlastním světě, který rozhodně nebyl nijak příjemný. "Za tohle si nejspíš vysloužím funkci jejich prezidentky, co?"
"Zastav to," řekla jsem. To, co jsem cítila z téhle ujeté magie, ve mně vyvolávalo nevolnost. Lissa i Adrian se o něčem takovém zmiňovali už dřív - že lidi vidí věci, které ve skutečnosti nejsou. Ze srandy tomu říkali supernátlak - a bylo to dost otřesné. "Takhle by se éter neměl používat. Tohle nejsi ty. Je to špatný."
Těžce dýchala a na čele měla krůpěje potu. "Nemůžu se toho zbavit," namítla.
"Ale můžeš," řekla jsem a dotkla se její ruky. "Přesuň to na mě."
Na okamžik se odvrátila od Jesse a podívala se na mě. Zatvářila se udiveně, ale pak se rychle zase zadívala na něj.
"Cože? Ty přece neumíš používat magii."
Pořádně jsem se zaměřila na naše pouto a potažmo na její mysl. Nedokázala jsem přesně uchopit tu magii, ale zato tu temnotu, kterou obsahovala, ano. Došlo mi, že tohle vlastně dělám už pěkně dlouho. Pokaždé, když jsem se o Lissu strachovala a chtěla, aby se uklidnila a zbavila těch temných pocitů, brala jsem je z ní. Absorbovala jsem je stejně, jako to dělala Anna se svatým Vladimírem. Tohle viděl Adrian, když říkal, že ta temnota přeskočila z její aury do mojí. A tohle - tohle zneužívání éteru se zlým úmyslem někomu ublížit, a ne v sebeobraně - mělo na Lissu ty nejhorší možné vedlejší účinky. Bylo to zlé a zkažené a já nemohla dovolit, aby to v ní zůstalo. V tuto chvíli jsem odsunula veškerý svůj vztek stranou.
"Ne," připustila jsem. "To neumím. Ale můžeš mě použít, abys to zastavila. Zaměř se na mě. Všechno to ze sebe vypusť. Je to špatný. Ty to nechceš."
Znovu se na mě podívala se zoufalýma očima dokořán. Dokázala dál mučit Jesse i bez očního kontaktu. Viděla jsem i cítila vnitřní boj, který svádí. Hodně jí ublížil a ona mu to chtěla oplatit. Musel za to pykat. Zároveň si ale uvědomovala, že mám pravdu. Jenže to bylo těžké. Bylo pro ni neskutečně těžké s tím přestat…
Náhle se z pouta vytratila ta černá magie a spolu s ní i hnusné pocity na zvracení. Něco mě zasáhlo do obličeje jako silný vítr a já klopýtla dozadu. Otřásla jsem se a žaludek se mi podivně sevřel. Bylo to jako jiskry, jako by mě pálil elektrický proud. Pak i tohle přešlo. Jesse padl na kolena a evidentně se vysvobodil ze své noční můry.
Lisse se viditelně ulevilo. Pořád byla vyděšená z toho, co se stalo, ale už ji nepohlcoval ten strašlivý ničivý hněv, který ji přiměl ztrestat Jesse. Naléhavá potřeba pomsty zmizela.
Jediným problémem bylo, že teď jsem to měla v sobě já.
Otočila jsem se k Jesseovi a připadalo mi, že v tu chvíli v celém vesmíru neexistuje nic než on. Už dřív se mě pokoušel zničit. Mučil Lissu a ubližoval i tolika dalším. To bylo nepřijatelné. Vrhla jsem se na něj. Během toho okamžiku, než jsem mu zasadila ránu pěstí do obličeje, stačil jen vykulit oči. Hlava mu prudce odletěla do záklonu a z nosu se mu spustila krev. Slyšela jsem Lissu, jak na mě křičí, abych přestala, ale já nemohla. Musel zaplatit za to, co jí udělal. Popadla jsem ho za ramena a tvrdě s ním smýkla o zem. Teď už taky ječel - škemral, abych toho nechala. Zmlkl, až když jsem mu dala další ránu.
Na ramenou jsem ucítila Lissiny ruce, jak se mě snažila od něj odtrhnout, ale na to měla moc malou sílu. Dál jsem do něj bušila. Nebylo v tom ani stopy po strategickém vymakaném boji, jaký jsem předvedla s ním a jeho kamarády nebo s Dimitrijem. Tohle bylo nesoustředěné a primitivní. Ovládalo mě šílenství, které jsem přejala od Lissy.
Vzápětí mě popadly další ruce a odtrhly mě od něj. Tohle byly mnohem silnější dhampýří paže se svaly vypracovanými léty trénování. Byl to Eddie. Snažila jsem se mu vykroutit. Sílu jsme měli skoro stejnou, ale přece jen měl navrch díky své váze.
"Pusť mě!" ječela jsem na něj.
Ke svému zděšení jsem zaregistrovala, že Lissa klečí u Jesse a starostlivě si ho prohlíží. Nedávalo to smysl. Jak to může dělat? Po tom všem, co jí provedl? Tvářila se soucitně. O chvilku později se naše pouto prozářilo výbojem její léčivé magie a ona mu uzdravila nejhorší zranění.
"Ne!" křičela jsem a pokoušela se vymanit z Eddieho sevření. "To nemůžeš!"
V tu chvíli se objevili strážci v čele s Dimitrijem a Celestou. Christian s Adrianem nebyli nikde v dohledu; nejspíš s ostatními neudrželi krok.
Následoval organizovaný chaos. Všichni se shromáždili a začali se vyptávat. Lissu odvedli, aby jí ošetřili zranění. Ve svých krvežíznivých pocitech bych se nejraději vydala za ní, ale mou pozornost přitáhlo něco jiného: Jesse také odváděli na ošetřovnu. Eddie mě pořád držel železným stiskem, přestože jsem se bránila a říkala mu, aby mě pustil. Většina dospělých byla příliš zaneprázdněna ostatními, než aby si mě všímali. Všimli si mě, až když jsem zase začala křičet.
"Nemůžete ho pustit! Nemůžete ho pustit!"
"Rose, uklidněte se," řekla mi klidným hlasem Alberta. Jak to, že jí nedocházelo, co se tady děje? "Je po všem."
"Není po všem! Ne, dokud ho nezaškrtím!"
Zdálo se, že Alberta i ostatní si začínají uvědomovat, že se tu děje něco vážného - ale nevypadalo, že si to nějak spojují s Jessem. Všichni na mě koukali, jako bych zešílela. Ty pohledy jsem znala až příliš dobře.
"Odveď ji odtud," rozkázala Alberta. "Ošetři ji - a ať se uklidní." Další instrukce nevydala, ale pochopila jsem, že plnění tohoto úkolu se ujme Dimitrij.
Došel ke mně a převzal mě od Eddieho. Během toho krátkého vystřídání jsem se pokusila osvobodit, ale Dimitrij byl příliš rychlý a silný. Popadl mě za paži a táhl mě pryč.
"Půjde to po dobrém, nebo po zlém," zavrčel Dimitrij, když mě odváděl lesem. "V žádném případě tě ale na Jesse nepustím. Navíc je teď na klinice, takže nemáš šanci se k němu dostat. Pokud se s tím smíříš, tak tě pustím. Když se budeš bránit, víš, že tě zase zkrotím."
Zvážila jsem své možnosti. V žilách mi pořád tepala touha ublížit Jesseovi, ale Dimitrij měl pravdu. Prozatím.
"Dobře," řekla jsem. Na chviličku zaváhal, zřejmě zvažoval, jestli to myslím upřímně, a potom mě pustil. Když jsem se nedala na úprk, viditelně se mu ulevilo.
"Alberta ti řekla, abys mě ošetřil," prohlásila jsem vyrovnaně. "Takže jdeme na kliniku?"
Dimitrij se zamračil. "Hezký pokus. Ale nedovolím, aby ses k němu přiblížila. Ošetříme tě někde jinde."
Vedl mě oklikou, oblastí na okraji kampusu. Rychle mi došlo, kam míříme. Do chatky. Dříve, když bylo v kampusu více strážců, někteří se zdržovali v těchhle chatičkách, odkud hlídali hranice školy. Ty chatky byly už dlouho opuštěné, ale tahle jedna byla částečně v provozu od té doby, co sem přijela Christianova teta. Radši se zdržovala tam než ve školním domě pro hosty, protože ostatní Morojové na ni pohlíželi jako na potenciální Strigojku.
Otevřel dveře. Uvnitř byla tma, ale viděla jsem dost na to, abych zaznamenala, že Dimitrij hledá sirky, aby zapálil petrolejku. Nevydávala příliš světla, ale našim očím to postačovalo. Rozhlédla jsem se kolem a uviděla, že Taša to tady dost pozvedla. Bylo tu čisto a skoro až útulno. Na posteli ležela srovnaná měkká deka a u krbu stály dvě židle. Dokonce tam v kuchyňském koutu bylo i nějaké trvanlivé jídlo.
"Sedni si," řekl Dimitrij a ukázal na postel. Poslechla jsem a on během chviličky rozdělal oheň, aby tu nebyla taková zima. Jakmile oheň začal praskat, vzal Dimitrij z kuchyně lékárničku a láhev vody. Přitáhl si ke mně židli.
"Musíš mě pustit," zaškemrala jsem. "Copak to nechápeš? Nechápeš, že Jesse za to musí zaplatit? Mučil ji! Dělal jí příšerný věci."
Dimitrij navlhčil gázu a otřel mi ze strany čelo. Zabolelo to, takže mi došlo, že tam asi mám tržnou ránu. "Věř mi, že bude potrestán. A ostatní taky."
"Jak?" zeptala jsem se trpce. "Zůstane po škole? To je stejně blbý jako s Viktorem Daškovem. Tady nikdo nic nenadělá! Lidi se tu dopouštějí zločinů a klidně z toho vyváznou. On si zaslouží pykat. I ti další."
Dimitrij mi přestal otírat čelo a zaujatě se na mě zadíval. "Rose, chápu, že jsi naštvaná, ale takhle přece lidi netrestáme. Nejsme… barbaři."
"Ne? A co by na tom bylo špatnýho? Vsadím se, že by je to odradilo od toho, aby to udělali znovu." Sotva jsem dokázala sedět na místě. Pořád jsem se celá třásla zlostí. "Musejí trpět za to, co udělali! A chci to vykonat já! Chci jim všem šeredně ublížit. Chci je všechny zabít." Začala jsem se zvedat, protože v tu chvíli mi připadalo, že snad vybuchnu. Okamžitě mi položil ruce na ramena a usadil mě zase zpátky. První pomoc už byla zapomenuta. Jak mě tak držel, tvářil se odhodlaně i ustaraně. Bránila jsem se mu, ale on mě svíral o to pevněji.
"Rose! Nech už toho!" Už na mě taky křičel. "Nic z toho nemyslíš vážně. Byla jsi vystresovaná a pod velkým tlakem - to tu hroznou událost ještě zhoršuje."
"Přestaň!" zařvala jsem na něj. "Chováš se jako vždycky. Všechno bereš tak rozumně, ať už jde o sebehnusnější věci. Kampak se podělo to, že jsi v base chtěl zabít Viktora? Proč to bylo v pořádku, a tohle ne?"
"Protože jsem přeháněl a ty to dobře víš. Ale tohle…, tohle je něco úplně jiného. Zrovna teď se s tebou děje něco divného."
"Ne, vůbec nic se se mnou neděje." Měřila jsem si ho pohledem a doufala, že ho moje slova rozptýlila. Kdybych byla dost rychlá, možná - jenom možná - bych se přes něj dokázala dostat. "Jsem zřejmě jediná, kdo tady chce něco napravit, a jestli je to špatný, tak je mi to líto. Ty pořád chceš, abych byla strašně hodná a dobrá, jenže já taková nejsem! Nejsem svatá jako ty."
"Nikdo z nás není svatý," prohlásil suše. "Věř mi, já ne…"
Vyskočila jsem a odstrčila ho. Moc daleko jsem se ale nedostala. Sotva šedesát centimetrů od postele mě chytil a přišpendlil mě k zemi. Tentokrát využil plnou váhu svého těla, aby mě znehybnil. V koutku mysli jsem si uvědomovala, že tenhle plán útěku byl úplně nemožný, ale nedokázala jsem jasně uvažovat.
"Pusť mě!" zařvala jsem dnes večer asi už posté a pokusila se uvolnit ruce z jeho sevření.
"Ne," řekl tvrdě a skoro až zoufale. "Ne, dokud se z toho nedostaneš. Tohle nejsi ty!"
V očích mě pálily slzy. "Jsem to já! Pusť mě!"
"Nejsi. To nejsi ty! To nejsi ty!" Z jeho hlasu čišela bolest.
"Pleteš se. Jsem to…"
Najednou jsem zmlkla. To nejsi ty. Bylo to totéž, co jsem řekla Lisse, když jsem ji zděšeně sledovala, jak magií mučí Jesse. Stála jsem tam a nemohla uvěřit, co to dělá. Neuvědomovala si, že se neovládá a stává se z ní stvůra. A teď, když jsem se dívala do Dimitrijových očí, v nichž jsem viděla paniku a lásku, došlo mi, že se to děje i mně. Bylo to stejné jako u Lissy, úplně mě to pohltilo a zaslepily mě iracionální emoce, takže jsem ani nevěděla, co dělám. Jako by mě ovládalo něco jiného.
Pokusila jsem se tomu vzepřít a setřást ze sebe ty spalující pocity. Ale byly příliš silné. Nedokázala jsem to. Nedokázala jsem se od toho oprostit. Nicméně mě nepřemohly úplně jako Annu a profesorku Karpovou.
"Rose," oslovil mě Dimitrij. Bylo to jen moje jméno, ale byla v něm obrovská síla. Dimitrij měl ve mě absolutní důvěru, věřil v mou sílu a dobrotu. On byl taky silný a viděla jsem, že se nebojí mi svou sílu půjčit, kdyby bylo potřeba. Deirdre se možná strefila do černého ohledně mého vztahu k Lisse, ale s Dimitrijem byla úplně vedle. Mezi námi je jenom láska. Jsme jako dvě poloviny jednoho celku, vždycky připraveni se vzájemně podpořit. Ani jeden z nás není dokonalý, ale to je jedno. S ním bych dokázala ovládnout tu zuřivost, která mnou zmítala. Věřil, že jsem silnější. A já jsem.
Pomalu, pomaličku jsem cítila, že ta temnota ustupuje. Přestala jsem s ním zápasit. Celá jsem se třásla, ale už to nebylo vzteky. Tohle byl strach. Dimitrij okamžitě zaznamenal tu změnu a pustil mě.
"Panebože," vypravila jsem ze sebe roztřeseným hlasem.
Lehce mě pohladil po tváři. "Rose," vydechl. "Jsi v pořádku?"
Polkla jsem slzy. "Asi… asi jo. Prozatím."
"Už to skončilo," řekl. Nepřestával se mě dotýkat, tentokrát mi odhrnul vlasy z obličeje. "Je po všem. Všechno už je zase v pořádku."
Zavrtěla jsem hlavou. "Ne. Není. Ty… ty to nechápeš. Všechno, čeho jsem se bála, je pravda. To s Annou. Že Lisse odebírám šílenství éteru. Děje se to, Dimitriji. Lisse se to s Jessem vymklo z rukou. Neovládala se, ale já ji zastavila, protože jsem vcucla její vztek do sebe. A to je… to je strašlivý. Je to, jako bych byla nějaká loutka. Nedokážu se ovládat."
"Ty jsi silná," prohlásil. "Už se to víckrát nestane."
"Ne," řekla jsem ochraptělým hlasem a pokusila se posadit. "Stane se to znovu. Dopadnu jako Anna. A budu na tom hůř a hůř. Tentokrát to byla touha po krvi a nenávist. Chtěla jsem je zničit. Potřebovala jsem je zničit. A příště? Netuším. Možná se jenom zblázním jako profesorka Karpová. Možná už blázen jsem, a proto vídám Masona. Možná budu mít depky, jako měla dřív Lissa. Budu padat hlouběji a hlouběji na dno a nakonec budu jako Anna a zabi…"
"Ne," přerušil mě jemně Dimitrij. Naklonil ke mně hlavu, až se naše čela téměř dotýkala. "To se ti nestane. Jsi na to příliš silná. Budeš s tím bojovat, stejně jako teď."
"To jsem dokázala jenom proto, že jsi byl u mě." Objal mě a já zabořila obličej do jeho hrudi. "Sama to nedokážu," zašeptala jsem.
"Ale dokážeš," ujistil mě. Trochu se mu chvěl hlas. "Jsi silná, strašně moc silná. Proto tě miluju."
Zavřela jsem oči. "To bys neměl. Stane se ze mě něco hroznýho. Možná už jsem něco hroznýho." Na mysli mi vytanulo, jak se poslední dobou chovám a na všechny jsem nepříjemná. Jak jsem se pokusila vyděsit Ryana a Camillu.
Dimitrij se ode mě odtáhl a podíval se mi do očí. Vzal mi obličej do dlaní. "Nejsi. Nebudeš," zašeptal. "Nenechám tě. Ať se stane cokoli, tohle nedopustím."
Znovu mě zaplavila vlna emocí, ale tentokrát to nebyla ani nenávist, ani vztek. Bylo to hřejivé a krásné a tak hezky mě z toho bolelo u srdce. Objala jsem ho kolem krku a naše rty se setkaly. V tom polibku byla čistá láska, bylo to sladké a blažené, beze stopy zoufalství nebo temnoty. Intenzita toho polibku vzrůstala. Pořád v něm bylo plno lásky, ale vloudilo se do něj i něco víc - něco naléhavého a silného. Elektrické jiskření, které mezi námi před chvíli probíhalo, když jsem s ním zápasila, se teď vrátilo a sevřelo nás.
Připomnělo mi to tu noc, kdy na nás Viktor uvrhl kouzlo chtíče a oba nás ovládaly síly, které jsme nemohli kontrolovat. Bylo to, jako bychom umírali hlady nebo se topili a jenom ten druhý nás mohl zachránit. Přivinula jsem se k němu s jednou rukou kolem jeho krku, zatímco druhou jsem si ho k sobě tiskla tak pevně, až jsem mu zarývala nehty do zad. Položil mě na postel. Chytil mě kolem pasu a pak mi jednou rukou sjel po zadní straně stehna a nadzvedl mi nohu, takže jsem ho objímala i nohama.
Pak jsme se oba současně zarazili, pořád těsně u sebe. Na téhle chvíli záviselo všechno na světě.
"Nemůžeme…," vydechl.
"Já vím," souhlasila jsem.
Potom mě znovu políbil a já tentokrát věděla, že už nebude cesty zpět. Už žádné zábrany. Svíjeli jsme se v objetí a on se mi snažil svléknout kabát, potom sobě košili, pak moji košili… Vážně se to hodně podobalo naší bitce na nádvoří - stejná vášeň a žár. Nakonec bych řekla, že instinkty pro boj a sex až nejsou tak odlišné. Obojí vychází ze zvířete v nás.
Jak jsme si ale svlékali čím dál víc oblečení, bylo v tom mnohem víc než živočišná vášeň. Bylo to sladké a nádherné. Když jsem se mu dívala do očí, bez nejmenších pochybností jsem věděla, že mě miluje víc než kohokoli jiného na světě, že jsem jeho spásou, stejně jako on mou. Nikdy bych nečekala, že poprvé k tomu dojde v chatce v lese, ale na místě nakonec stejně nezáleželo. Záleželo jen na tom, s kým. Když jste s někým, koho milujete, můžete být kdekoli a stejně je to nádherné. Kdybyste byli v té nejluxusnější posteli na světě s někým, koho nemilujete, nic by se tím nespravilo.
A já ho miluju. Miluju ho tolik, že to až bolí. Veškeré naše oblečení skončilo na hromadě na zemi, ale jak se ke mně Dimitrij tiskl nahým tělem, zima mi rozhodně nebyla. Nedokázala jsem určit, kde končí on a kde začínám já. Takhle jsem to vždycky chtěla. Abychom se nikdy nerozdělili.
Přála bych si umět najít vhodná slova, abych popsala sex, ale nic na světě by nedokázalo popsat, jak úchvatné to bylo. Byla jsem nervózní, vzrušená a tisíce dalších věcí. Dimitrij byl moudrý a zkušený a nekonečně trpělivý - stejně jako když jsme spolu trénovali. Připadalo mi zcela přirozené nechat se jím vést, ale on byl taky víc než ochotný občas mi předat vedení. Nakonec jsme byli rovnocenní. Každý dotek měl v sobě ohromnou sílu, dokonce i sebenepatrnější pohlazení konečky prstů.
Když bylo po všem, lehla jsem si na něj. Celé tělo mě bolelo, ale zároveň mi bylo překrásně. Byla jsem šťastná a spokojená. Trochu jsem litovala, že jsme to neudělali už dávno, jenže jsem si dobře uvědomovala, že až teď na to nastal ten vhodný čas.
Opřela jsem si mu hlavu o hrudník a vychutnávala si teplo sálající z jeho těla. Políbil mě na čelo a prsty mi projel vlasy.
"Miluju tě, Rozo." Znovu mě políbil. "Vždycky tady pro tebe budu. Nedovolím, aby se ti něco stalo."
Ta slova byla nádherná a nebezpečná. Neměl by mi říkat něco takového. Neměl by mi slibovat, že mě bude ochraňovat, když přece zasvětí život ochraně Morojů, jako je Lissa. Neměla bych být v jeho srdci první, stejně jako on by neměl být první v tom mém. Proto jsem neměla říkat to, co jsem řekla vzápětí.
"A já nedovolím, aby se něco stalo tobě," slíbila jsem mu. "Miluju tě." Opět mě políbil, takže jsem neměla šanci k tomu ještě něco dodat.
Potom jsme tam ještě chvíli leželi v objetí a moc nemluvili. Takhle bych vydržela věčně, jenže jsme oba dobře věděli, že musíme jít. Ostatní nás co nevidět začnou hledat a budou chtít, abych jim řekla, co se vlastně stalo. A kdyby nás našli takhle, určitě by to nebylo nic příjemného.
Tak jsme se oblékli, což nebylo nic jednoduchého, protože jsme se nedokázali přestat líbat. A nakonec jsme neochotně opustili chatu. Drželi jsme se za ruce a věděli, že takhle můžeme jít už jenom chviličku. Jakmile se přiblížíme k centru kampusu, budeme se muset chovat jako obvykle. Teď ale celý svět zářil a byl krásný. Každý krok by prosycen radostí.
Samozřejmě mi hlavou vířila spousta otázek. Co se to stalo? Kam se podělo naše takzvané sebeovládání? Teď mi to ale bylo úplně jedno. Pořád jsem byla celá rozpálená a chtěla ho a… Najednou jsem se zastavila. Čím dál intenzivněji jsem vnímala další pocit - dost nepříjemný. Bylo to zvláštní, jako sílící a zase slábnoucí vlny nevolnosti, až mi z toho naskakovala husí kůže. Dimitrij se okamžitě taky zastavil a zmateně se na mě zadíval.
Přímo před námi se materializovala bledá, lehce světélkující postava. Mason. Vypadal stejně jako vždycky. Ačkoli… Tvářil se smutně jako pokaždé, ale tentokrát v tom bylo ještě něco dalšího, co jsem nedokázala identifikovat. Panika? Zděšení? Skoro bych přísahala, že je to strach, jenže čeho by se asi tak mohl bát duch?
"Co se děje?" zeptal se Dimitrij.
"Vidíš ho?" zašeptala jsem.
Dimitrij se podíval směrem, jakým jsem se dívala. "Koho mám vidět?"
"Masona."
Masonův výraz byl čím dál zachmuřenější. Nedokázala jsem to přesně rozpoznat, ale věděla jsem, že to nevěstí nic dobrého. Žaludek se mi zvedl ještě víc, ale nějakým záhadným způsobem jsem si uvědomovala, že ta nevolnost nemá s Masonem nic společného.
"Rose… Měli bychom se vrátit…," řekl opatrně Dimitrij. Pořád mi moc nevěřil, že vidím duchy.
Ale já se ani nehnula. Mason mi něco říkal - nebo se o to aspoň pokoušel. Jednalo se určitě o něco důležitého, co jsem se musela dozvědět. Jenže mi to nedokázal sdělit.
"Co?" dotázala jsem se. "O co jde?"
Zatvářil se zklamaně. Ukázal kamsi za mě a pak nechal ruku zase klesnout.
"Řekni mi to," naléhala jsem a byla už skoro stejně zklamaná jako on. Dimitrij se koukal střídavě na mě a na Masona, přestože ho pravděpodobně vůbec neviděl.
Byla jsem příliš soustředěná na Masona, než abych si lámala hlavu s tím, co si o mně Dimitrij pomyslí. Něco se tu dělo. Něco zásadního. Mason otevřel pusu a pokusil se promluvit jako už dřív několikrát, ale nedokázal ze sebe dostat žádná slova. Po několika napjatých vteřinách se mu to ale konečně podařilo. Jeho slova byla téměř neslyšitelná.
"Oni…

22.kapitola VA 3

8. února 2011 v 12:35
Psycholožka Deirdre asi nemá bůhvíjaký soukromý život, když si mě pozvala na neděli. Moc nadšená jsem tím nebyla, jelikož to nebyl jen můj den volna - volno měli i kamarádi. Příkazy jsou ale příkazy, takže jsem tam neochotně zašla.
"Pletete se," oznámila jsem jí, sotva jsem dosedla. Otázky z našeho prvního sezení jsme zatím ještě neprobíraly. Posledních pár schůzek jsme se bavily o mojí matce a o tom, co si myslím o terénním cvičení.
"V čem?" dotázala se. Měla na sobě květované šaty bez rukávů, ve kterých jí asi musela být parádní zima. Taky působily dost nudně, když všude kolem visely na zdech fotky kytek.
"O tom klukovi. Nemám ho ráda jen proto, že ho nemůžu mít. Mám ho ráda, protože…, no protože je to on. Už jsem si to ověřila."
"Jak jste si to ověřila?"
"To je dlouhý příběh," odpověděla jsem vyhýbavě. Nechtělo se mi zabíhat do podrobností ohledně svého experimentu s Adrianem a nátlakem. "Prostě mi musíte věřit."
"A co ta další věc, o které jsme si povídaly?" vyptávala se. "Co vaše pocity ohledně Lissy?"
"To byl taky omyl."
"Taky jste si to ověřila?"
"Ne, ale to není zrovna něco, co by se dalo takhle vyzkoušet."
"Jak si pak můžete být tak jistá?" dotázala se.
"Protože jsem." To byla jediná odpověď, kterou jsem jí byla ochotná dát.
"Jak to mezi vámi poslední dobou probíhá?"
"Jak to myslíte?"
"Trávíte spolu hodně času? Souhlasíte s tím, co dělá?"
"Jistě, víceméně. Moc se teď sice nevídáme, ale dělá totéž co vždycky. Chodí s Christianem. Boduje ve všech písemkách. Jo, a skoro se naučila nazpaměť webovky univerzity v Lehighu."
"V Lehighu?"
Pověděla jsem Deirdre o královnině nabídce. "Půjde tam až na podzim, ale už teď si hledá předměty a snaží se srovnat si v hlavě, co by chtěla studovat nejradši."
"A co vy?"
"Já?"
"Co budete dělat, až bude Lissa chodit na přednášky?"
"Budu chodit s ní. Tak se to obvykle dělá, když má Moroj zhruba stejně starýho strážce. Nejspíš mě tam přijmou taky."
"Budete studovat stejné předměty jako ona?"
"Jo."
"A nejsou tam předměty, které byste studovala raději?"
"Jak to mám vědět? Vždyť si ještě ani sama nevybrala, na co chce chodit, tak nemůžu vědět, jestli tam budu chtít chodit taky, nebo ne. Ale stejně je to jedno. Budu muset chodit s ní."
"A vy s tím nemáte problém?"
Tak tak jsem se držela, abych nevypěnila. O tomhle jsem se ani v nejmenším nechtěla bavit. "Ne," odpověděla jsem přiškrceně.
Věděla jsem, že Deirdre chce, abych to víc rozvedla, ale to jsem odmítala. Dlouho jsme se dívaly jedna druhé do očí, jako bychom zkoušely, která ten upřený pohled vydrží déle. Nebo mi to tak aspoň připadalo. Podívala se do svého tajemného zápisníku, který pořád držela v ruce, a prolistovala několik stran. Všimla jsem si, že má perfektně upravené rudé nehty. Lak na mých už se začínal odlupovat.
"Dneska se vám nechce bavit se o Lisse?" zeptala se nakonec.
"Můžeme mluvit o čemkoli, co vám připadá prospěšný."
"Co si myslíte vy, že je prospěšné?"
Ksakru! Už zase ty její otázky. Uvažovala jsem, jestli jeden z těch jejích certifikátů na zdi nedokazuje, že má nějakou speciální kvalifikaci na vyptávání.
"Myslím, že by bylo prospěšný, kdybyste se mnou přestala mluvit, jako bych byla Morojka. Děláte, jako bych měla na vybranou - jako bych měla právo, aby mě štvalo, že si nemůžu vybrat předměty, který chci studovat. Řekněme, že bych si je vybrat mohla. K čemu by to bylo? Vystudovala bych a byla by ze mě právnička nebo mořská bioložka? Nemá smysl, abych si chtěla prosadit svou. Pro mě už je všechno rozhodnuto."
"A jste s tím smířená." Mohla to být otázka, ale vyznělo to spíš jako konstatování faktu.
Pokrčila jsem rameny. "Mně vůbec nevadí chránit Lissu, což vy zjevně nedokážete pochopit. Každá práce má svoje stinný stránky. Chci sedět na jejích hodinách matiky? Ne. Ale budu muset, protože to ostatní je mnohem důležitější. Chcete vy poslouchat rozzuřený teenagery, co se snaží zmařit vaše snahy? Ne. Ale musíte, protože zbytek vaší práce je důležitější."
"Tohle," prohlásila nečekaně, "je vlastně moje nejoblíbenější součást práce."
Nedokázala jsem rozpoznat, jestli si dělá srandu, nebo ne, ale rozhodla jsem se, že to radši nebudu zjišťovat, částečně proto, že tentokrát neodpověděla otázkou. Povzdechla jsem si.
"Jenom nesnáším, když všichni vyvádějí, jako by mě někdo nutil, abych se stala strážkyní."
"Kdo jsou ti všichni?"
"No…, vy a ten kluk, co jsem ho potkala u dvora…, dhampýr jménem Ambrose. On je…, no, krvavá děvka. Krvavá děvka v mužském vydání." Jako by to nebylo jasné. Čekala jsem, jestli na to označení nějak zareaguje, ale ona nic. "V jeho podání to vyznělo, jako bych byla ve svým životě chycená v pasti. To ale nejsem. Tohle je práce, kterou chci dělat. Jsem v ní dobrá. Umím bojovat a vím, jak bránit ostatní. Viděla jste někdy Strigoje?"
Zavrtěla hlavou.
"Já ano. A když říkám, že chci strávit svůj život tím, že budu chránit Moroje a zabíjet Strigoje, myslím to vážně. Strigojové jsou ztělesněný zlo a je potřeba s nimi zatočit. Budu šťastná, když to budu moct dělat, a pokud při tom ještě navíc budu moct být se svou nejlepší kámoškou, tím líp."
"Já tomu rozumím, ale co se stane, když zatoužíte i po jiných věcech - po něčem, co při tomhle životním stylu prostě mít nemůžete?"
Překřížila jsem si ruce přes prsa. "Stejná odpověď jako předtím. Všechno má svý dobrý i špatný stránky. A my je musíme umět vybalancovat, jak nejlíp to svedeme. Nebo se mi snažíte naznačit, že v životě to takhle nechodí? Že když nemůžu mít všechno dokonalý, jsem nějaká divná?"
"Ne, samozřejmě, že ne," ujistila mě a opřela se ve svém křesle. "Chci, abyste měla krásný život, ale nečekám, že bude dokonalý. Takový ho nemá nikdo. Na tom všem mi ale připadá zajímavé, jak odpovídáte a jak jste smířená s těmi protichůdnými částmi svého života. Když máte jednu věc, znamená to, že nemůžete mít druhou."
"Tím si projde každý." Měla jsem dojem, že už se opakuju.
"Ano, ale ne každý při tom vidí duchy."
Trvalo mi několik tíživých vteřin, než mi konečně došlo, na co naráží. "Počkat. Vy tvrdíte, že Masona vídám proto, že v skrytu duše tajně zazlívám Lisse, že kvůli ní nemůžu žít život, jaký bych chtěla? Co se stalo s těmi traumatizujícími zážitky, kvůli kterým jsem sem přišla? Myslela jsem, že to byl důvod, proč vídám Masona."
"Myslím, že je mnoho důvodů, proč vídáte Masona," řekla. "A to právě zkoumáme."
"A přitom jsme zatím o Masonovi vůbec nemluvily."
Deirdre se klidně usmála. "Opravdu ne?"
Naše sezení skončilo.
"Taky ti vždycky na otázku odpovídá otázkou?" zeptala jsem se pak Lissy. Šly jsme spolu přes nádvoří do jídelny na večeři. Potom jsme měly domluvený sraz s ostatními a bylo v plánu pustit si film. Už to bylo docela dlouho, co jsme byly s Lissou jen samy dvě, a já si uvědomila, jak moc mi to chybí.
"Nechodíme ke stejné psycholožce," zasmála se. "Byl by to střet zájmů."
"No tak dělá to ta tvoje?"
"Jo…, celkem mě baví to sledovat."
"Koho by napadlo, že jednou nastane den, kdy budeme srovnávat svoje psychoterapie?"
Obě jsme se tomu zasmály. Po chvíli začala mluvit. Chtěla mi povědět, co se stalo s Jessem a Ralfem. Netušila, že už o tom vím. Než ale stačila cokoli povědět, někdo nás dohnal. Dean Barnes.
"Ahoj, Rose. Pár se nás snaží přijít na to, proč děláš jen na půl úvazku."
Výborně. Věděla jsem, že dříve či později se na to někdo zeptá. A upřímně mě překvapilo, že jim to trvalo tak dlouho. Každý byl až příliš zaneprázdněn svým plněním terénní praxe, že tomu až dosud nikdo nevěnoval pozornost. Výmluvu už jsem měla přichystanou.
"Bylo mi blbě. Doktorka Olendzká nechtěla, abych byla neustále v pohotovosti."
"Fakt?" podivil se a trochu klopýtl. "Myslel jsem, že pořád mluvili o tom, jak jsi tam venku nikdy nebyla marod. Něco takovýho."
"Tady ale nejsme venku ve skutečným světě a doktorka Olendzká na tom trvá."
"Taky jsem slyšel, že to udělali proto, že ohrožuješ Christiana."
"Ne, věř mi, že to fakt ne." Ucítila jsem z něj alkohol, což mi poskytlo výbornou záminku ke změně tématu. "Tys chlastal?"
"Jo. Shane něco sehnal a pár se nás slezlo v jeho pokoji. Hej!"
"Hej co?" dotázala jsem se.
"Nekoukej na mě tak."
"Jak?"
"Jako že proti tomu něco máš."
"Nemám," namítla jsem.
Dean se zatvářil uraženě. "Hele, mám den volna, a i když je neděle, neznamená to, že nemůžu…"
Vedle nás jsem postřehla pohyb.
Nezaváhala jsem. Bylo to příliš rychlé, než aby to bylo něco přátelského. A celé to bylo černé. Vrhla jsem se mezi vetřelce a Lissu a zaútočila na něj. I v té zběsilosti jsem mlhavě poznávala, že je to strážkyně, která učí novice na nižším stupni. Jmenuje se Jane nebo Joan nebo tak nějak. Ne, Jean. Byla sice vyšší než já, ale i tak jsem jí dala ránu pěstí do obličeje. Klopýtla dozadu a vtom jsem vedle ní zaznamenala další postavu. Jurij. Vrhla jsem se vpřed a Jean se ocitla mezi ním a mnou. Kopla jsem ji do břicha. Spadla na Jurije a oba zavrávorali. V okamžiku jsem vytáhla svůj cvičný kůl a namířila ho na její srdce. Dotkla jsem se její hrudi a ona ihned ustoupila stranou, protože technicky vzato už byla "mrtvá".
Pak jsem se zaměřila na Jurije. Za sebou jsem slyšela tlumené zvuky zápasu, takže jsem předpokládala, že i Dean teď čelí svému útočníkovi či útočníkům. Ale neměla jsem čas to zjišťovat. Musela jsem vyřídit Jurije, což bylo o něco obtížnější, jelikož byl silnější než Jean. Kroužili jsme kolem sebe a střídavě zasazovali a schytávali rány. Zkusil nasadit rozhodující chvat, ale já byla rychlejší a vykroutila jsem se z jeho sevření. Držela jsem se z jeho dosahu tak dlouho, dokud se mi nepodařilo probodnout kůlem i jeho.
Sotva poražený vycouval, otočila jsem se k Deanovi. Lissa stála stranou a pozorovala Deana, jak zápasí se svým útočníkem. Byl to dost ubohý boj. Ryana jsem těžce zkritizovala, ale ve srovnání s tímhle nebyly jeho chyby ničím. Deanův cvičný kůl se válel na zemi a on sám se pohyboval trhaně a nestabilně. Bylo mi jasné, že když bude takhle pokračovat, dopadne špatně. Vyskočila jsem vpřed a odstrčila Deana k Lisse. Vrazila jsem do něj takovou silou, že upadl, ale to mi bylo jedno. Potřebovala jsem ho odklidit z cesty.
Postavila jsem se proti svému soupeři a uviděla, že je to Dimitrij.
To bylo nečekané. Malý hlásek v hlavě mi našeptával, že s Dimitrijem nemůžu bojovat. Připomněla jsem tomu hlásku, že s Dimitrijem zápasíme už dobře půl roku. A navíc to teď není Dimitrij. Je to můj nepřítel.
S kůlem v ruce jsem se vyřítila proti němu a doufala, že ho překvapím. Jenže Dimitrije je těžké překvapit. A navíc byl rychlý. Tak strašně rychlý. Bylo to, jako by věděl, co chci udělat, ještě dřív než já. Můj útok odrazil lehkou ránou ze strany do hlavy. Věděla jsem, že později to začne pěkně bolet, ale teď jsem byla tak nabuzená adrenalinem, že jsem tomu nevěnovala pozornost.
Vzdáleně jsem si uvědomovala, že se sem seběhli další lidé, aby se na nás podívali. Dimitrij i já jsme tady byli za celebrity a navíc celé situaci dodávalo na dramatičnosti, že je můj učitel. Tohle byla prvotřídní zábava.
Nespouštěla jsem z Dimitrije oči. Jak jsme se tak provokovali, útočili a odráželi útoky toho druhého, snažila jsem se vybavit si všechno, co mě učil. Taky jsem se snažila vzpomenout si na všechno, co o něm vím. Trénovala jsem s ním měsíce. Znám ho, znám jeho pohyby, stejně jako on ty moje. Dokážu předvídat, co udělá. Jakmile jsem začala tyhle svoje vědomosti využívat, náš boj se stal záludnějším. Byli jsme až příliš vyrovnaní, oba hrozně rychlí. Srdce mi zběsile bušilo v hrudi a na kůži mě studil pot.
Pak po mně Dimitrij konečně vystartoval. Vrhl se na mě celou svou vahou. To nejhorší jsem odrazila, ale byl příliš silný. Po tom střetu jsem zavrávorala. Nepromeškal příležitost, strhl mě k zemi a pokoušel se mě znehybnit. Kdybych takhle dopadla se Strigojem, nejspíš bych skončila s prokousnutým hrdlem nebo zlomeným vazem. Tohle jsem nemohla dopustit.
Přestože jsme spolu zápasili už na zemi a já byla pod ním, podařilo se mi vystrčit loket a udeřit ho do obličeje. Ucukl a to bylo přesně to, co jsem potřebovala. Převalila jsem ho a zalehla pod sebou. Snažil se mě setřást, ale já se nenechala a ještě k tomu jsem manévrovala se svým kůlem. Jenže Dimitrij měl velikou sílu. Naprosto jistě jsem věděla, že ho na zemi neudržím. Přesně jak jsem čekala, můj stisk zeslábl. Ale druhou rukou jsem popadla kůl, namířila mu ho na srdce a dotkla se jím jeho hrudi. A bylo hotovo.
Lidi za mnou začali tleskat, ale já měla oči jen pro Dimitrije. Dívali jsme se jeden druhému do očí. Pořád jsem na něm seděla a rukama se mu opírala o hrudník. Oba jsme byli zpocení a těžce jsme oddechovali. V jeho očích jsem viděla, jak je na mě pyšný, ale v jeho pohledu bylo mnohem víc. Byl tak blízko a já po něm prahla. Opět mi připadalo, že je mou součástí, kterou potřebuju, abych byla celá. Vzduch mezi námi se náhle zdál horký a těžký. V tu chvíli bych dala všechno za to, abych si k němu mohla lehnout a nechat se obejmout. Jeho výraz napovídal, že myslí na totéž. Boj sice skončil, ale zůstaly zbytky adrenalinu a živočišné divokosti.
Pak ke mně někdo natáhl ruku a já uviděla, že je to Jean, která mi chce pomoct vstát. Ona i Jurij zářili nadšením, stejně jako ostatní přihlížející. Dokonce i Lissa se tvářila, že to na ni udělalo dojem. Dean pochopitelně vypadal bídně. Doufala jsem, že zvěsti o mém omračujícím vítězství se rozšíří po kampusu stejně rychle jako ty nedávné špatné. Pravděpodobně ale ne.
"Dobrá práce," pochválil mě Jurij. "Všechny tři jste nás porazila. To bylo ukázkové."
Dimitrij už taky stál na nohou. Schválně jsem koukala jen na ty druhé dva strážce, protože mi bylo jasné, že jakmile bych se na něj podívala, můj výraz by vše prozradil. Pořád jsem těžce dýchala. "Doufám…, doufám, že jsem nikoho z vás nezranila," řekla jsem.
To všechny tři rozesmálo. "To je naše práce," prohlásila Jean. "O nás se neboj, my něco vydržíme." Střelila pohledem po Dimitrijovi. "Tím loktem ti ale dala pořádnou ránu."
Dimitrij si třel místo u oka a já jenom doufala, že jsem mu moc neublížila. "Studentka překonala učitele," utahoval si ze mě. "Nebo ho spíš probodla."
Jurij zpražil Deana přísným pohledem. "V kampusu není dovolen alkohol."
"Je neděle!" vykřikl. "Neměli bychom mít povinnosti."
"Ve skutečném světě nejsou žádná pravidla," prohlásila Jean učitelským tónem. "Berte to, jako že jsme na vás ušili boudu. Vy jste prošla, Rose. Moc hezká práce."
"Díky. Kéž bych tak mohla říct totéž o svým oblečení." Byla jsem celá zmáchaná a zablácená. "Musím se jít převlíknout, Liss. Sejdeme se u večeře."
"Dobře." Celá zářila. Byla na mě tak strašně hrdá, že se to do ní snad ani nevešlo. Taky jsem vycítila, že se přede mnou snaží něco utajit, a tak mě napadlo, jestli mi třeba nepřichystá překvápko na oslavu vítězství. Radši jsem do toho moc nevrtala, abych jí nezkazila radost.
"A vy," oznámil Jurij a chytil Deana za rukáv, "vy se s námi půjdete projít."
Setkala jsem se s Dimitrijovým pohledem. Přála jsem si, aby tady chvilku zůstal a mohli jsme si promluvit. Pořád jsem byla nabuzená adrenalinem a chtěla jsem oslavovat. Dokázala jsem to. Konečně. Po všem tom ponížení a mojí údajné neschopnosti jsem konečně dokázala, co všechno umím. Nejradši bych se dala do tance. Jenže Dimitrij musel odejít s ostatními a jenom nepatrným kývnutím hlavy mi naznačil, že by byl taky rád, kdyby mohl odejít se mnou. S povzdechem jsem je sledovala, jak se vzdalují, a pak jsem se sama vydala na kolej.
Ve svém pokoji jsem zjistila, že vypadám hůř, než jsem si myslela. Sotva jsem ze sebe svlékla zablácené hadry, bylo mi jasné, že se musím pořádně vydrhnout, abych vůbec mohla mezi lidi. Než jsem se dala dohromady, uplynula skoro hodina. Většinu večeře jsem zmeškala.
Rozběhla jsem se zpátky k jídelně a uvažovala, proč mi Lissa neposlala ani jednu rýpavou myšlenku. Dělala to téměř pokaždé, když jsem měla zpoždění. Tentokrát se ale pravděpodobně usnesla, že si po svém triumfu zasloužím oddech. Jak jsem si na to zase vzpomněla, po obličeji se mi rozlil široký úsměv. Ten mi ale zmrzl na rtech, sotva jsem vešla do chodby vedoucí k jídelně.
Kolem čehosi se tam shromáždila celkem velká skupinka a já zaregistrovala neklamné známky rvačky. Vzhledem k tomu, že Jesseova parta ráda mlátí lidi tajně, došlo mi, že tohle s nimi asi nemá nic společného. Protáhla jsem se mezi lidmi a zvědavě vyhlížela mezi jejich hlavami, kdo sem přitáhl takový dav.
Byli to Adrian s Christianem.
A Eddie. Ale Eddie tu zjevně byl ve smírčí roli. Stál mezi nimi a snažil se je udržet od sebe. Dobré způsoby stranou, odstrčila jsem těch pár lidí, co byli ještě přede mnou, a přiběhla jsem k Eddiemu.
"Co se tady sakra děje?" vyhrkla jsem.
Vypadal, že se mu ulevilo, když mě uviděl. S přehledem dokázal v boji zneškodnit naše instruktory, ale z téhle situace byl evidentně zmatený.
"Netuším."
Podívala jsem se na ty dva zápasící. Naštěstí to vypadalo, že nikdo nikoho nezasáhl… zatím. Taky se zdálo, že to vyprovokoval Christian.
"Jak dlouho myslíš, že ti to bude procházet?" vykřikl. Oči měl jako modré plameny. "Vážně myslíš, že ti to všichni budou dál žrát?"
Adrian se tvářil jako obvykle lakonicky, ale jeho líný úsměv v sobě skrýval i jistou dávku úzkosti. Nejspíš se taky nechtěl ocitnout v téhle situaci a stejně jako Eddie ani on netušil, jak k tomu vůbec došlo.
"Upřímně," prohlásil Adrian unaveným hlasem. "Nemám ponětí, o čem to mluvíš. Prosím tě, nemůžeme si sednout a v klidu to probrat?"
"Jasně. Jasně, že to tak chceš. Ty se totiž bojíš, že bych mohl udělat tohle." Christian zvedl ruku a na dlani se mu roztančila koule z plamenů. I ve světle zářivek hořela jasně oranžovou barvou a jádro koule tvořil modrý oheň. Z davu se ozvaly zděšené výkřiky. Já už si zvykla na myšlenku, že by Morojové bojovali za pomoci magie - a konkrétně Christian -, ale pro většinu studentů to bylo pořád tabu. Christian se ušklíbl. "Čímpak budeš bojovat ty? Rostlinama?"
"Když už chceš bezdůvodně vyprovokovat rvačku, měl bys to aspoň udělat staromódním stylem a jednu mi vrazit," poradil mu Adrian. Mluvil lehce, ale bylo znát, že mu to není příjemné. Asi mu došlo, že bitka za použití pěstí bude lepší než bojovat éterem proti ohni.
"Ne," vložil se do toho Eddie. "Nikdo tu nikoho zapalovat nebude. A nikdo nebude nikoho mlátit. Tohle je obrovský nedorozumění."
"O co jde?" vyptávala jsem se. "Co se stalo?"
"Tady tvůj kámoš si myslí, že plánuju oženit se s Lissou a unést ji," objasnil Adrian. Říkal to sice mně, ale nespouštěl přitom z očí Christiana.
"Nedělej, že to není pravda," zavrčel Christian. "Vím, že to tak je. Je to součást tvýho plánu - a královnina taky. Celou tu dobu tě podporovala. A ty jsi sem přišel… Ta záležitost se studiem… A přitom to byl jenom fígl, jak mi Lissu přebrat a připoutat ji k tvojí rodině."
"Máš vůbec ponětí, jak to zní paranoidně?" dotázal se Adrian. "Moje prateta má na starosti celou morojskou vládu. A ty vážně myslíš, že se stará o to, kdo s kým chodí na střední? Hele, omlouvám se ti za ten čas, co jsem s ní strávil… Najdeme ji a tohle vyřešíme. Opravdu jsem se nesnažil nějak mezi vás dva vstoupit. Žádný spiknutí se nekoná."
"Ale jo," trval na svém Christian. Podíval se na mě a zamračil se. "Nebo snad ne? Rose o tom ví už nějakou dobu. Dokonce o tom mluvila s královnou."
"To je směšný," poznamenal Adrian, kterého to překvapilo natolik, že po mně střelil pohledem. "Že jo?"
"No…," začala jsem. Uvědomila jsem si, že tohle bude dost ošklivé. "Ano i ne."
"Vidíš?" dotázal se triumfálně Christian.
Z ruky mu vyšlehl oheň, ale já i Eddie jsme se naráz vyřítili vpřed. Lidi ječeli. Eddie popadl Christiana a snažil se jeho oheň udržet vysoko. Já mezitím chytila Adriana a praštila jím o zem. Naštěstí jsme si práci rozdělili. Raději nepomyslet na to, co by se stalo, kdybychom s Eddiem vystartovali po stejné osobě.
"Těší mě, že máš o mě takovej zájem," zamumlal Adrian a zvedl hlavu z podlahy.
"Přesvědč ho," opáčila jsem a pomohla mu na nohy. "Tohle musíme vyřešit, aniž by při tom někdo uhořel."
Eddie se snažil zabránit Christianovi, aby se vrhl kupředu. Chytila jsem Christiana za jednu paži, abych ho pomohla udržet na místě. Adrian se netvářil nadšeně, že by se k němu měl přiblížit, ale přesto mě poslechl. Christian sebou škubal, aby se osvobodil, ale Eddieho a mě nepřepral. Adrian se nejspíš bál, že by mu mohly shořet vlasy, a tak se naklonil k Christianovi a podíval se mu do očí.
"Christiane, nech toho. Promluvíme si."
Christian ještě trochu vzdoroval, ale jeho výraz pomalu povoloval a pohled se mu začínal zamlžovat.
"Promluvme si o tom," zopakoval Adrian.
"Dobře," souhlasil Christian.
Z davu se ozval svorný zklamaný povzdech. Adrian použil nátlak tak hladce, že nikdo neměl sebemenší podezření. Vypadalo to, jako by se Christian prostě jenom umoudřil. Dav se pomalu rozcházel a já s Eddiem jsme Christiana pustili a odvedli do vzdáleného rohu, kde si můžeme promluvit v soukromí. Sotva Adrian přerušil oční kontakt, Christian se rozlítil nanovo a pokusil se na něj znovu vrhnout. Ale už jsme ho s Eddiem drželi. Ani se nehnul.
"Cos to teď udělal?" vykřikl Christian. Pár lidí na chodbě se ohlédlo, bezpochyby doufali, že se nakonec přece jen dočkají rvačky. Hlasitě jsem mu zasyčela do ucha. Trhl sebou. "Au."
"Buď zticha. Něco se tu děje a musíme to vyřešit, než uděláš nějakou blbost."
"Děje se to," rozohnil se Christian a zuřivě pohlédl na Adriana, "že se nás snaží s Lissou rozdělit. A tys o tom věděla, Rose."
Adrian se na mě podíval. "Fakt?"
"Jo, ale to je dlouhá historka." Obrátila jsem se zase na Christiana. "Hele, Adrian s tím nemá nic společnýho. Ne záměrně. Byl to nápad Taťány - a ani ona zatím nic neudělala. Je to její plán do budoucna - jen její, ne jeho."
"Tak jak ses o tom dozvěděla?" vyptával se Christian.
"Řekla mi to. Bála se, že chci Adriana."
"Vážně? A bránila jsi naši lásku?" dotázal se Adrian.
"Sklapni," řekla jsem. "Teď by mě zajímalo, kdo ti to řekl, Christiane."
"Ralf," odpověděl a vůbec poprvé se zatvářil nejistě.
"Považoval jsem tě za chytřejšího, než abys poslouchal zrovna jeho," poznamenal Eddie, který se zachmuřil, už když padlo Ralfovo jméno.
"Až na to, že tentokrát Ralf mluvil pravdu - teda kromě toho, že se v tom Adrian nějak angažuje. Ralf je příbuzný s královninou nejlepší kamarádkou," objasnila jsem.
"Nádhera," povzdechl Christian. Už se zdál klidný, tak jsme ho s Eddiem pustili. "Všichni v tom máme svou roli."
Rozhlédla jsem se kolem a náhle mi to došlo. "Kde je Lissa? Proč tohle nezarazila?"
Adrian na mě tázavě povytáhl obočí. "To nám pověz ty. Kde je? Ani nepřišla na večeři."
"Nemůžu…" Zamračila jsem se. Když jsem chtěla, už jsem se od ní dokázala odstínit na delší dobu, takže jsem nevnímala její pocity ani myšlenky. Tentokrát jsem ale necítila nic, protože z ní nic nevycházelo. "Nemůžu se do ní vcítit."
Upřely se na mě tři páry očí.
"Spí?" zeptal se Eddie.
"Neřekla bych, že spí… Tohle je něco jinýho…" Pomaličku jsem začala vnímat, kde se nachází. Blokovala mě záměrně, snažila se přede mnou schovat, ale já ji našla jako ostatně pokaždé. "Tady je. Ona je… Panebože!"
Můj křik se rozlehl chodbou a znělo to jako ozvěna Lissiných vzdálených

21.kapitola VA 3

8. února 2011 v 12:34
Nemohla jsem se dočkat, až ten den skončí. Slíbila jsem Lisse, že s ní a s ostatními po vyučování něco podnikneme. Měla to být zábava, ale minuty se vlekly nekonečně pomalu. Byla jsem hrozně neklidná. Když se blížila večerka, rychle jsem se s nimi rozloučila a běžela na svou kolej. Paní na vrátnici jsem poprosila, jestli by mohla zavolat Dimitrijovi do pokoje - kam studenti samozřejmě nesmějí - a říct mu, že se ho na něco "naléhavě" potřebuju zeptat. Zrovna když zvedla telefon, prošla kolem Celesta.
"Není tam," oznámila mi. Na tváři měla velikou modřinu. Nějací novicové jí asi dali zabrat - ale já to nebyla. "Myslím, že šel do kostela. Uvidíš se s ním až zítra. Nemůžeš do večerky stihnout zaběhnout tam a vrátit se."
Pokorně jsem přikývla a dělala, jako že jdu do studentského křídla. Jakmile jsem jim ale zmizela z dohledu, vyšla jsem ven a rozběhla se ke kostelu. Měla pravdu. Do večerky jsem se opravdu nemohla stihnout vrátit, ale doufala jsem, že Dimitrij nějak zařídí, abych se vrátila bez potíží.
Když jsem došla ke dveřím kostela, byly odemčené. Vešla jsem dovnitř a uviděla, že všechny svíčky jsou zapálené, což způsobilo, že veškerá zlatá výzdoba se leskla. Kněz nejspíš pořád pracoval. Jenže když do kostelní lodi, nebyl tam. Ovšem Dimitrij ano.
Seděl v poslední lavici. Nemodlil se ani neklečel. Jenom tam seděl a vypadal uvolněně. Přestože se k církvi nijak oficiálně nehlásil, říkal mi, že často hledá v kostele klid. Přemýšlel tam o svém životě a o všem, co udělal.
Vždycky jsem si myslela, že vypadá dobře, ale teď vypadal tak, že jsem úplně ztuhla. Možná to způsobilo to prostředí - všechno to lakované dřevo a barevné ikony světců. Možná to bylo světlem svíček, které dodávaly jeho tmavým vlasům zvláštní lesk. Nebo možná proto, že působil zamyšleně a skoro až zranitelně. Obvykle byl vždycky ve střehu, připraven vystartovat…, ale i on si občas potřeboval na chvilku odpočinout. Teď se mi zdálo, že celý září, tak jako Lissa. Jakmile mě uslyšel vejít, jeho obvyklé napětí se vrátilo.
"Rose, je všechno v pořádku?" Začal vstávat, ale já jen mávla rukou, aby zůstal sedět, a sama jsem usedla vedle něj. Ve vzduchu se vznášela slabá vůně kadidla.
"Jo… v podstatě jo. Žádný zhroucení, jestli se ptáš na tohle. Jenom mám otázku. Nebo spíš teorii."
Pověděla jsem mu, o čem jsme se bavili s Alicí a co jsem z toho vydedukovala. Trpělivě naslouchal a tvářil se zamyšleně.
"Alici znám. Jen nevím, jestli je natolik důvěryhodná," prohlásil, když jsem skončila. Něco podobného ostatně říkal i o Viktorovi.
"Já vím. Taky si to myslím. Jenže spousta z toho, co řekla, zní docela rozumně."
"Ani ne. Proč tady máš ty vize v tak nepravidelných intervalech? To na tu teorii s ochranou nesedí. Měla bys mít stejné stavy jako v tom letadle."
"Co když je ochrana jenom oslabená?" zeptala jsem se.
Zavrtěl hlavou. "To není možné. Trvá celé měsíce, než se energie ochranné stěny vyčerpá. A nová ochrana se dělá každé dva týdny."
"Tak často?" podivila jsem se a nedokázala skrýt své zklamání. Věděla jsem, že ji udržují často, ale ne takhle často. Alicina teorie mi zněla logicky, a hlavně jsem podle ní nebyla šílená.
"Možná ale ochranu něco prolomilo kůlem," uvažovala jsem nahlas. "Třeba lidi - to jsme už viděli."
"Strážci chodí na obchůzky několikrát za den. Kdyby na hranicích kampusu někdo porušil ochranu, všimli bychom si toho."
Povzdechla jsem.
Dimitrij položil ruku na mou a já sebou škubla. Ale nesundal ji. Jako častokrát odhadl, na co myslím. "Myslíš, že kdyby měla Alice pravdu, vysvětlovalo by se tím vše."
Kývla jsem. "Nechci být blázen."
"Nejsi blázen."
"Ale nevěříš, že opravdu vidím duchy."
Podíval se jinam a v očích se mu odrážely plamínky svíček. "Já nevím. Pořád se snažím mít otevřenou mysl. A být vystresovaná není totéž jako být blázen."
"Jasně," přitakala jsem a pořád si uvědomovala jeho teplou ruku na své. O takových věcech bych asi neměla uvažovat v kostele. "Ale… Je tu ještě něco."
Pověděla jsem mu o tom, jak Anna pravděpodobně "chytila" Vladimírovo šílenství. Taky jsem se zmínila o tom, co Adrian vypozoroval z aury. Znovu se na mě hloubavě zadíval.
"Řekla jsi o tom ještě někomu? Lisse? Svojí psycholožce?"
"Ne," vypravila jsem ze sebe přiškrceně a nedokázala jsem se mu podívat do očí. "Bála jsem se, co by si pomysleli."
Stiskl mi ruku. "S tímhle musíš přestat. Nebojíš se vrhnout do nebezpečí, ale děsíš se, že by se v nebezpečí mohl ocitnout někdo jiný."
"Nevím," povzdechla jsem a pohlédla na něj. "Asi."
"Tak proč to říkáš mně?"
Usmála jsem se. "Protože jsi mi říkal, že bych měla lidem věřit. A tobě věřím."
"Ty nevěříš Lisse?"
Můj úsměv poněkud ochabl. "Věřím jí, bezvýhradně. Ale nechci jí vykládat něco, co by ji trápilo. Nejspíš je to taky způsob, jak ji chránit, stejně jako držet od ní dál Strigoje."
"Ona je silnější, než si myslíš," řekl. "A udělala by všechno pro to, aby ti pomohla."
"Takže co? Chceš, abych se svěřovala jí, a ne tobě?"
"Ne, chci, aby ses svěřovala nám oběma. Myslím, že by to tak pro tebe bylo lepší. Trápí tě to, co se stalo Anně?"
"Ne." Opět jsem sklopila zrak. "Děsí mě to."
To přiznání nás nejspíš ohromilo oba. Ani jsem nečekala, že něco takového řeknu. Oba jsme na okamžik strnuli a potom mě Dimitrij objal a přitiskl si mě na hruď. Bylo mi do breku, když jsem se tiskla tváří k jeho koženému kabátu a naslouchala pravidelnému tlukotu jeho srdce.
"Nechci tak taky skončit," povzdechla jsem. "Chci být jako všichni ostatní. Chci být… normální. Teda normální podle svých měřítek. Nechci se přestat ovládat. Nechci být jako Anna a zabít se. Mám ráda život. Pro kamarády bych klidně umřela, ale doufám, že se to nestane. Doufám, že všichni prožijeme dlouhý a šťastný život. Jak řekla Lissa - jedna velká šťastná rodinka. Je toho tolik, co bych chtěla ještě udělat, ale strašně se bojím… Bojím se, že dopadnu jako ona a nedokážu tomu zabránit…"
Objal mě pevněji. "To se nestane," zašeptal. "Jsi nezkrotná a impulzivní, ale rozhodně patříš k nejsilnějším osobnostem, jaké znám. I kdybys byla stejná jako Anna, což si nemyslím, neznamená to přece, že vás dvě musí potkat stejný osud."
Bylo to směšné. Totéž jsem říkala Lisse o ní a Vladimírovi. Moc se jí nechtělo tomu věřit a já až teď chápala proč. Radit někomu je jednodušší než se radami řídit.
"Ještě na něco jsi zapomněla," pokračoval a jednou rukou mě začal hladit po vlasech. "Pokud ti hrozí nebezpečí od Lissiny magie, pak aspoň znáš důvod. Může s magií přestat a tím to všechno skončí."
Trochu jsem se od něj odtáhla, abych na něj viděla. Rychle jsem si otřela rukou oči pro případ, že mi z nich unikla nějaká ta slza.
"Ale můžu po ní tohle chtít?" dotázala jsem se. "Na vlastní kůži jsem cítila, jak jí bylo, když nemohla magii používat. Nevím, jestli bych ji o to mohla připravit."
Obdařil mě udiveným pohledem. "I kdyby tě to mělo stát život?"
"Vladimír dokázal velkolepý věci - stejně jako ona. A navíc - oni mají přednost, ne?"
"Ne vždycky."
Vykulila jsem oči. Odmalička mi vtloukali do hlavy, že oni mají přednost. Věřili tomu všichni strážci. Nedrželi se toho jen ti dhampýři, kteří utekli od svých povinností. To, co teď Dimitrij řekl, mi znělo jako rouhání.
"Rose, musíš vědět, kdy je třeba, abys upřednostnila sebe."
Zavrtěla jsem hlavou. "S Lissou nikdy." Připomnělo mi to rozhovor s Deirdre nebo s Ambrosem. Proč najednou všichni zpochybňují to, co po celý život považuju za nezpochybnitelnou pravdu?
"Je tvoje kamarádka. Ona to pochopí." Na zdůraznění svých slov natáhl ruku a zatahal mě za čotky, které mi vykukovaly zpod rukávu. Prsty se mi přitom otřel o zápěstí.
"Tady ale jde o mnohem víc," prohlásila jsem a ukázala na křížek. "I kdyby nic jinýho, tak tohle to dokazuje. Jsem k ní připoutaná. Musím chránit Dragomiry, ať to stojí, co to stojí."
"Já vím, ale…" Nedopověděl to - a co by taky mohl říct? O tomhle jsme se už bavili a žádné řešení neexistovalo.
"Musím se vrátit," řekla jsem najednou. "Už je po večerce."
Dimitrij se ušklíbl. "A potřebuješ, abych ti pomohl dostat se na kolej, aniž bys z toho měla průšvih."
"No…, vlastně jsem v to tak trochu doufala…"
U dveří jsme zaslechli nějaké zvuky a vzápětí se vynořil otec Andrew, což definitivně ukončilo náš rozhovor. Kněz už se chystal zavřít kostel. Dimitrij mu poděkoval a pak jsme my dva zamířili na dhampýří kolej. Celou cestu jsme mlčeli, ale bylo to takové to příjemné mlčení. Jakkoli to bylo zvláštní, připadalo mi, že od toho jeho plamenného výbuchu před klinikou náš vztah zesílil.
Dimitrij mě protáhl přes vrátnou, a zrovna když jsem se chystala do svého křídla budovy, prošel kolem strážce jménem Jurij. Dimitrij na něj zavolal.
"Tys pracoval s bezpečností, že jo? Kdy naposledy pokládali novou ochrannou stěnu?"
Jurij se zamyslel. "Před pár dny. Proč?"
Dimitrij mě obdařil významným pohledem. "Jen ze zvědavosti."
Kývla jsem na Dimitrije, jako že jsem pochopila, a vydala se do postele.
Následující týden nebo ještě déle to byla rutina. Tři dny v týdnu jsem chodila za Christianem, taky jsem docházela na psychoterapii a trénovala s Dimitrijem. Pokaždé se mě zeptal, jak se mám, ale nenaléhal, abych mluvila o něčem, o čem se mi nechtělo. Většinou jsme jen trénovali, což mě bavilo, a taky jsem byla ráda, že u toho nemusím moc přemýšlet.
A co bylo nejlepší - celou tu dobu jsem neviděla Masona.
Ani jsem nebyla svědkem žádných útoků - ať už od Mână nebo od strážců.
Terénní praxe byla v plném proudu a všichni moji spolužáci už měli za sebou normální boj. Zkoušky byly čím dál komplikovanější a náročnější. Zdálo se, že Eddie musí bránit Lissu před strážci, co hráli Strigoje, každý den - ale nedošlo k tomu nikdy, když jsem u toho byla. Vlastně nedocházelo k vůbec žádným útokům, které bych viděla. Po nějaké době mi to došlo. Šetří mě. Bojí se, že bych to nezvládla.
"To už mě teda klidně mohli z terénního cvičení vyškrtnout úplně," zavrčela jsem jednoho večera směrem k Christianovi. "Nic nedělám."
"Jo, ale jestli i tak prolezeš, tak proč to řešíš? Vážně bys chtěla každej den nějakou bitku?" Obrátil oči v sloup. "No jo, já zapomněl. Jasně, že ty bys chtěla."
"Ty to nechápeš," pověděla jsem mu. "Tahle práce není o tom, že najdeš snadnej způsob, jak tomu uniknout. Chci dokázat, že něco umím - jim i sama sobě. Nikdy nemůžeš mít dost praxe, když je v sázce Lissin život." A taky moje budoucnost s ní. Už dřív jsem se obávala, že by mě mohli chtít nahradit, a to bylo ještě předtím, než si mysleli, že jsem magor.
Už byl skoro čas večerky a já zrovna od Christiana odcházela, abych se vyspala. Zavrtěl hlavou. "Rose, nevím, jestli jsi blázen, nebo ne, ale začínám si myslet, že můžeš bejt tou nejlepší strážkyní široko daleko."
"To byl opravdu kompliment?" užasla jsem.
Otočil se ke mně zády a zamířil do budovy svojí koleje. "Dobrou."
Můj život je pořád zmatek nad zmatek, ale přesto jsem se cestou na svou kolej usmívala. Venku jsem pokaždé byla hrozně nervózní, protože jsem žila v neustálé hrůze, že zase uvidím Masona. Ale venku byli i další studenti, kteří honem běželi na kolej, aby se stihli vrátit do večerky, a Mason se většinou zjevoval, když jsem byla sama. Buď měl radši soukromí, anebo byl vážně jen výplodem mojí představivosti.
Povídání o Lisse mi připomnělo, že jsem ji dneska skoro neviděla. Spokojeně jsem nechala svou mysl vklouznout do její, zatímco moje tělo dál pokračovalo v chůzi.
Byla v knihovně a spěšně se snažila dočmárat nějaké poznámky. Eddie stál u ní a rozhlížel se kolem. "Dělej," popoháněl ji. "Obcházejí to tady znova."
"Už to skoro mám," odpověděla Lissa a naškrábala pár dalších slov.
Zavřela knihu právě v momentě, kdy k nim došla knihovnice a upozornila je, že už musejí odejít. Lissa vydechla úlevou, nacpala svoje papíry do báglu a následovala Eddieho ven. Vzal jí batoh a přehodil si ho přes rameno.
"To nemusíš," řekla mu. "Nejsi můj sluha."
"Dám ti ho hned, jak si spravíš tohle." Ukázal na její kabát, který si navlékla naruby. To se jí přihodilo, jak se snažila co nejrychleji vypadnout z knihovny. Rozesmála se vlastnímu zmatkářství a kabát si obrátila.
"Dík," řekla, když jí vracel její bágl.
"Žádnej problém."
Lissa měla Eddieho ráda - i když samozřejmě jen jako kamaráda. Pomyslela si, že je hodný. Pořád byl takhle pozorný a pomáhal jí, při čemž stíhal bravurně vykonávat svoje povinnosti. A ani ji nechtěl sbalit. Patřil prostě k tomu málu kluků, co dokážou být jak gentlemani, tak tvrďáci. Lissa s ním měla svoje záměry.
"Napadlo tě někdy, že bys mohl pozvat Rose na rande?"
"Co?" podivil se.
Co? Pomyslela jsem si.
"Vy dva toho máte tolik společnýho," řekla a snažila se, aby to vyznělo jakoby nic. Uvnitř ale celá hořela nadšením. Domnívala se, že tohle je nejlepší nápad na světě. Pro mě to byl jeden z těch momentů, kdy jsem si v její hlavě připadala, že jsem jí až moc blízko. Mnohem radši bych teď stála vedle ní a mohla s ní zatřást, aby se probrala.
"Je jenom kámoška," zasmál se a zatvářil se roztomile plaše. "A nemyslím, že bychom se k sobě nějak extra hodili. A navíc…" Zvážněl. "Nikdy bych nemohl chodit s Masonovou holkou."
Lissa už se nadechovala, aby mu řekla, co jsem jí vždycky povídala - že jsem vlastně s Masonem doopravdy nechodila. Nakonec se ale moudře rozhodla nechat Eddieho věřit tomu lepšímu. "Každý se musí časem pohnout dál."
"Není to zas tak dlouhá doba. Jen něco přes měsíc. A taky to není něco, co by se dalo rychle překonat." Jeho pohled působil smutně a vzdáleně, což bolelo mě i Lissu.
"Promiň," řekla. "Nechtěla jsem, aby to vyznělo, jako že je to prkotina. Vím, žes prožil hrozný věci."
"Víš, co je zvláštní? Vlastně si z toho moc nepamatuju. A to je hrozný. Byl jsem tak sjetej, že jsem neměl ponětí, co se kolem mě děje. Nesnáším to, ani nevíš jak. Bejt takhle bezmocnej…, to je ta nejhorší věc na světě."
Vnímala jsem to stejně. Nejspíš jako každý strážce. Ale s Eddiem jsme se o tom nikdy nebavili. Vlastně jsme se vůbec o Spokane moc nebavili.
"Nemohl jsi za to," pověděla mu Lissa. "Strigojí endorfiny jsou silný. Nemohl jsi s tím nic dělat."
"Měl jsem se víc snažit," trval na svém. Přidržel jí dveře do budovy koleje. "Kdybych se aspoň trochu udržel při vědomí… Nevím… Třeba mohl Mason ještě žít."
Uvědomila jsem si, že já i Eddie jsme měli jít na psychoterapii hned po návratu ze zimních prázdnin. Konečně jsem pochopila, proč mi všichni říkají, že je iracionální, když si vyčítám Masonovu smrt. Eddie i já se oba cítíme zodpovědní za věci, které jsme nemohli nijak ovlivnit. Mučí nás pocity viny, a přitom jsme za to nemohli.
"Hej, Lisso, pojď sem."
To závažné téma jsem odsunula stranou, když jsem uviděla, jak na ni přes celou kolejní halu mávají Jesse a Ralf. Okamžitě jsem se naježila a připravila k obraně. Stejně jako Lissa. Neměla je ráda o nic víc než já.
"Co to má znamenat?" dotázal se Eddie obezřetně.
"Netuším," zašeptala a vykročila k nim. "Doufám, že to bude rychlé."
Jesse ji obdařil oslnivým úsměvem, který mi kdysi připadal fakt sexy. Teď jsem viděla, že je to jen faleš a přetvářka. "Tak jak to jde?" prohodil.
"Jsem utahaná," odpověděla. "Jdu si lehnout. Co se děje?"
Jesse pohlédl na Eddieho. "Dopřál bys nám trošku soukromí?" Eddie se podíval na Lissu. Ta přikývla, a tak se vzdálil natolik, aby byl z doslechu, ale aby ji stále sledoval. Jakmile byl pryč, Jesse spustil. "Mám pro tebe pozvánku."
"Na co? Na večírek?"
"Tak trochu. Je to parta…" Ralf zrovna neoplýval vyjadřovacími schopnostmi, takže se slova ujal opět Jesse.
"Mnohem víc než parta. Je to jen pro elitu." Ukázal kolem sebe. "Ty a já a Ralf… nejsme jako většina ostatních Morojů. Dokonce nejsme ani jako ostatní královští. Máme svoje zájmy a záležitosti, o který se musíme postarat." Připadalo mi legrační, že do toho zahrnul i Ralfa. Ten byl královský jen po matce z rodu Vodů, takže ani neměl královské příjmení, i když technicky vzato pokrevně ke královským patřil.
"Zní to jako nějaká… snobárna," prohlásila. "Bez urážky. Ale dík za nabídku." Taková byla Lissa. Za všech okolností zdvořilá, dokonce i na tyhle blbce.
"Ty to nechápeš. My nesedíme jen tak na zadku. Pracujeme na různých věcech. Třeba…," zaváhal, načež ztišil hlas, "… na různých způsobech, jak se prosadit a ukázat lidem, že naše cesta je správná."
Lissa se nervózně zasmála. "To mi připadá spíš jako nátlak."
"No a?"
Neviděla jsem jí do obličeje, ale cítila jsem, že se snaží svou odpověď zformulovat co nejjasněji. "Zbláznili jste se? Nátlak je zakázaný. Je to špatný."
"Jenom u někoho. A u tebe zjevně ne, když jsi v tom tak dobrá."
Strnula. "Jak vás to napadlo?"
"Protože někdo - vlastně pár lidí - to naznačuje." Pár lidí? Snažila jsem se vydolovat z paměti, co jsme jim s Christianem řekli v místnosti dárců. Nezmínili jsme se o Lisse jmenovitě, nicméně jsme se oba vytahovali, že jsme někoho viděli nátlak používat. A Jesse si to evidentně dal dohromady. "Vždyť je to jasný na první pohled. Lidi tě mají rádi. Už jsi vyvázla z tolika průšvihů a mně konečně došlo proč. Celou tu dobu zpracováváš lidi. Tuhle jsem tě sledoval při vyučování, když jsi přesvědčila profesora Hilla, aby s tebou nechal na tom projektu pracovat Christiana. Nikomu jinýmu by to nikdy nedovolil."
Ten den jsem s nimi na té hodině taky byla. Lissa opravdu použila na profesora nátlak, aby pomohla Christianovi. Naléhala na profesora Hilla natolik, že si snad neuvědomila, že při tom nátlak používá. Ve srovnání s jinými věcmi, které uměla, tohle bylo dost slabé. Nikdo si toho nevšiml. Teda skoro nikdo.
"Hele," ošila se Lissa. "Vážně netuším, o čem to mluvíš. Jdu spát."
Jesse se tvářil nadšeně. "Ne, je to dobrý. Připadá nám to super. Chceme ti pomoct - nebo spíš nám. Nemůžu uvěřit, že jsem si toho nevšiml dřív. Jsi v tom fakt dobrá a chceme, abys nám to předvedla. A navíc žádná jiná sekce Mână nemá ve svejch řadách nikoho z rodu Dragomirů - Byli bychom první, kde jsou zastoupeny všechny královský rodiny."
Povzdechla. "Kdybych uměla používat nátlak, přinutila bych vás, abyste zmizeli. Už jsem řekla, že nemám zájem."
"Ale my tě potřebujeme!" vykřikl Ralf. Jesse ho zpražil příkrým pohledem, načež se s úsměvem obrátil zase k Lisse. Měla jsem podivný pocit, že na ni v tu chvíli nátlak používá, ale naštěstí to na ni nemělo absolutně žádný účinek - ani na mě, jelikož jsem se dívala jejíma očima.
"Nejde jen o to, že bys nám pomáhala. Na každý škole má Mână svoji skupinku," objasnil Jesse. Naklonil se k ní blíž a náhle už se netvářil tak přátelsky. "Máme členy po celým světě. Staň se členkou a získáš styky, abys mohla v životě dělat, cokoli budeš chtít. A protože se všichni můžeme naučit používat nátlak, můžeme zabránit morojský vládě, aby dělala blbosti - můžeme zajistit, aby se královna a ostatní vždycky rozhodli správně. Tohle by bylo dobrý i pro tebe!"
"Díky, jsem spokojená i bez vaší party," řekla a o krok ustoupila. "A nejsem si jistá, že zrovna vy víte, co je pro Moroje nejlepší."
"Spokojená? S tím svým strigojským přítelem a čubkou, co se chce stát strážkyní?" zařval Ralf. Bylo to natolik hlasité, že to uslyšel i Eddie, který se na to netvářil příliš radostně.
"Buď zticha," okřikl ho vztekle Jesse. Obrátil se na Lissu. "Neměl to říkat…, ale v podstatě má pravdu. Pověst tvojí rodiny je jenom na tobě, a ty se přitom chováš tak, že tě nikdo nebere vážně. I královna se tě snaží srovnat a odtrhnout tě od Ozery. Takhle si natlučeš a šeredně se spálíš."
Lissa zuřila čím dál víc. "Ani nevíš, o čem mluvíš. A taky…" Zamračila se. "Co myslíš tím, že se mě pokouší odtrhnout od Christiana?"
"Chce tě prov -" vyhrkl Ralf, ale Jesse ho okamžitě utnul.
"O tom právě mluvím," prohlásil Jesse. "Známe různý věci, který by ti mohly pomoct - tobě i Christianovi."
Došlo mi, že Ralf se určitě pokusil zmínit o královnině plánu provdat Lissu za Adriana. Uvažovala jsem, jak se o tom mohl dozvědět, ale pak jsem si uvědomila, že je příbuzný s Vodovými. Priscilla Vodová je královnina rádkyně a nejlepší přítelkyně. O královniných plánech ví všechno a nejspíš to řekla i Ralfovi. Jejich vztah musí být užší, než jsem si myslela.
"Tak mi řekni," začala Lissa a hlavou jí krátce bleskl nápad, že by použila nátlak, ale ihned to zavrhla. Takhle hluboko by neklesla. "Co víš o Christianovi?"
"Zdarma informace nepodávám," ušklíbl se Jesse. "Přijď na naše setkání a tam ti všechno řekneme."
"Kdepak. Nemám zájem o vaše elitářský styky a o nátlaku nic nevím." Navzdory svým slovům hořela zvědavostí dozvědět se, co vědí oni.
Otočila se, ale Jesse ji popadl za paži. "Sakra! Musíš…"
"Lissa si teď jde lehnout," vložil se do toho Eddie. Vystřelil ze svého místa v momentě, kdy se jí Jesse dotkl. "Tu ruku dej pryč, nebo to udělám za tebe."
Jesse zuřivě pohlédl na Eddieho. Jako ve většině případů střetu Moroje s dhampýrem byl Jesse ve výhodě díky své výšce a Eddie díky svým svalům. Jesse měl samozřejmě na své straně i Ralfa, ale na tom teď nezáleželo. Všichni věděli, kdo by vyhrál, kdyby se do nich Eddie pustil. A nejúžasnější na tom bylo, že by z toho Eddie pravděpodobně ani neměl průšvih, kdyby prohlásil, že chránil Lissu před obtěžováním.
Jesse s Ralfem pomalu vycouvali. "Potřebujeme tě," řekl Jesse. "Jsi jediná. Uvažuj o tom."
Jakmile vypadli, Eddie se ujistil: "Jsi v pořádku?"
"Jo…, díky. Bože, to bylo tak divný." Vydali se ke schodům.
"O co šlo?"
"Jsou posedlí nějakou svou královskou společností a chtějí, abych se k nim přidala a oni tak získali člena z každý královský rodiny. Vyvádějí s tím jako fanatici." Eddie věděl o éteru, ale Lisse nebylo příjemné připomínat mu, jak zatraceně dobrá je v nátlaku.
Otevřel jí dveře. "No, můžou tě opruzovat, jak budou chtít, ale nemůžou tě přinutit, abys vstoupila někam, kam nechceš."
"Asi máš pravdu." Pořád ale uvažovala, co vědí o Christianovi. Nebo jen blafovali? "Jen doufám, že nebudou otravovat až moc."
"Neboj," ujistil ji pevným hlasem. "Postarám se, aby tě nechali na pokoji."
Vklouzla jsem zpět do svého těla a otevřela dveře na svou kolej. V půlce schodiště jsem si uvědomila, že se usmívám. Rozhodně jsem nestála o to, aby Jesse s Ralfem otravovali Lissu, ale kdyby jim to Eddie nandal? Vůbec by mi nevadilo vidět ty dva, jak schytají zpátky, co udělali jiným.


20.kapitola VA 3

8. února 2011 v 12:34
Promluvme si o vaší matce."
Povzdechla jsem. "Co s ní?"
Bylo to moje první sezení s psycholožkou a zatím to na mě valný dojem neudělalo. Nejspíš bych jí měla hned říct o tom, že jsem včera večer zase viděla Masona. Ale nestála jsem o to, aby měli zaměstnanci školy další důvod myslet si, že přicházím o rozum - i když o něj přicházím.
Ale to vlastně nevím jistě. Adrianova analýza mojí aury a Annin životní příběh potvrzovaly, že jsem na nejlepší cestě do cvokhausu. Ale já si nepřipadám šílená. Vědí blázni, že jsou blázni? Adrian říkal, že ne. A vůbec blázen je divný termín. O psychologii jsem se toho naučila dost na to, abych věděla, že je to velice široký pojem. Většina duševních chorob je nesmírně specifická a každá nemoc má jiné projevy - úzkost, deprese, střídání nálad a tak dále. Nevím, kam do tohohle hodnocení zapadám, pokud vůbec někam.
"Jaké z ní máte pocity?" pokračovala psycholožka. "Ze své matky."
"Že je výborná strážkyně, ale matka nic moc."
Psycholožka jménem Deirdre si něco poznamenala do zápisníčku. Byla to blonďatá štíhlá Morojka v modrých kašmírových šatech. Nevypadala o moc starší než já, ale certifikáty na jejím stole prozrazovaly, že absolvovala vše potřebné pro vykonávání psychoterapie. Její kancelář se nacházela v administrativní budově, stejně jako ředitelna a ostatní kanceláře Akademie. Tak trochu jsem doufala v pohovku, na kterou bych se natáhla jako všichni pacienti ve filmech. Ale musela jsem se spokojit jen s křeslem. No aspoň že bylo pohodlné. Stěny zdobily obrázky s přírodními motivy, byli na nich motýli a narcisy. To zřejmě má být uklidňující.
"Nechcete zapracovat na tom 'nic moc'?" zeptala se Deirdre.
"Už je to lepší. Ještě před měsícem bych řekla, že je příšerná. Co to má společnýho s Masonem?"
"Chcete si povídat o Masonovi?"
Zaznamenala jsem, že psycholožka má ve zvyku odpovědět mi na otázku otázkou.
"Nevím," přiznala jsem. "Ale kvůli tomu jsem asi tady."
"Jaké z něj máte pocity? A jaké z jeho smrti?"
"Je mi smutno. Jak jinak bych se asi měla cítit?"
"Hněváte se?"
Pomyslela jsem na Strigoje, jejich lačné pohledy a postoj ke smrti, jako by o nic nešlo. "Jo, trochu."
"Cítíte se provinile?"
"Jasně, samozřejmě."
"Proč samozřejmě?"
"Protože to byla moje chyba, že se tam vůbec dostal. Naštvala jsem ho a on mi pak chtěl něco dokázat. Řekla jsem mu, kde jsou Strigojové, i když jsem to nikomu říkat neměla. Kdyby o nich nevěděl, nejel by tam. A dneska by ještě byl naživu."
"Nemyslíte, že byl zodpovědný za svoje činy? Že se k tomu rozhodl sám?"
"No… jo. To asi jo. Já ho k tomu nenutila."
"Existuje ještě jiný důvod, proč byste se měla cítit provinile?"
Odvrátila jsem zrak od psycholožky a zadívala se na obrázek berušky. "Měl mě rád - jako holku. Tak nějak jsme spolu chodili, ale já do toho nedokázala jít naplno. To ho trápilo."
"Proč jste do toho nedokázala jít naplno?"
"Nevím," odpověděla jsem. Před očima mi znovu vyvstal obraz mrtvého Masona na podlaze. Rychle jsem tu vzpomínku odehnala. Před Deirdre jsem rozhodně nemínila brečet. "To je právě to. Měla jsem do toho jít. Byl milej, hezkej, zábavnej. Byli jsme skvělí kámoši…, ale prostě mi to nepřipadalo správný. Dokonce i líbání nebo něco jinýho… Nakonec jsem to zkrátka nedokázala."
"Myslíte, že máte problém s intimním kontaktem?"
"Cože…? Ne! Jistěže ne."
"Už jste s někým měla pohlavní styk?"
"Ne. Naznačujete, že jsem měla mít?"
"A vy si myslíte, že jste měla mít?"
Zatraceně. Už jsem myslela, že jsem ji dostala. S jistotou jsem věděla, že na tohle žádnou další otázku mít nebude. "Mason nebyl ten pravý."
"Je tu někdo jiný? Někdo, o kom myslíte, že by mohl být ten pravý?"
Zaváhala jsem. Nějak jsem se začínala ztrácet v tom, jak tohle souvisí s tím, že vidím duchy. Podle papírů, které jsem podepsala, je důvěrné vše, co si řekneme v téhle místnosti. Nesmí to nikomu povědět, leda bych byla nebezpečná sama sobě nebo dělala něco nezákonného. Nebyla jsem si jistá, jak do tohohle zapadne můj vztah se starším mužem.
"Jo…, ale nemůžu vám říct, kdo to je."
"Jak dlouho se znáte?"
"Skoro půl roku."
"Jste si blízcí?"
"Jo, jasně. Ale nejsme…" Jak by se tohle dalo popsat? "Vlastně mezi námi nic není. On je tak trochu… nedosažitelný." O tom si může myslet, co chce, klidně třeba, že se zajímám o kluka, který chodí s jinou.
"To kvůli němu jste se nedokázala sblížit s Masonem?"
"Ano."
"A on vám brání, abyste chodila s někým jiným?"
"On… to nedělá schválně."
"Ale dokud se zajímáte o něj, nemáte zájem o nikoho jiného, že?"
"Přesně tak. Ale to je jedno. Nejspíš bych neměla chodit vůbec s nikým."
"Proč ne?"
"Protože na to nemám čas. Cvičím se na strážkyni. Veškerou svou pozornost budu muset věnovat Lisse."
"A vy myslíte, že nezvládnete tohle a zároveň s někým mít vztah?"
Zavrtěla jsem hlavou. "Ne. Musím být odhodlaná položit za ni svůj život. Nemůžu se nechat rozptylovat někým jiným. Mezi strážci máme tohle pravidlo: 'Oni mají přednost.' Vy. Morojové."
"Takže se domníváte, že Lissiny potřeby mají vždy přednost před těmi vašimi?"
"Samozřejmě." Zamračila jsem se. "Co jinýho? Budu její strážkyní."
"Jaké z toho máte pocity? Že se kvůli ní vzdáte toho, co byste chtěla?"
"Ona je moje nejlepší kámoška. A je poslední svýho rodu."
"Na to jsem se neptala."
"Jo, ale…" zarazila jsem se. "Jé, vy jste mi nepoložila otázku."
"Myslíte, že stále pokládám otázky?"
"Zapomeňte na to. Podívejte, Lissu mám moc ráda. Jsem šťastná, že ji budu celý život chránit. Tečka. Navíc vy jako Morojka chcete říct mně - dhampýrce, že bych neměla upřednostňovat Moroje? Víte přece, jak tenhle systém funguje."
"To ano," řekla. "Ale nejsem tady, abych rozebírala systém. Jsem tady, abych vám pomohla cítit se lépe."
"Ale vypadá to, že jedno bez druhýho asi nepůjde."
Deirdre se nejistě usmála a pak pohlédla na hodiny. "Dneska už náš čas vypršel. O tomhle si popovídáme příště."
Překřížila jsem si ruce přes prsa. "Myslela jsem, že mi dáte nějakou úchvatnou radu, nebo mi řeknete, co mám dělat. Ale vy chcete, abych pořád něco povídala."
Tiše se zasmála. "Terapie není o tom, co si já myslím, že byste měla dělat."
"Tak k čemu vůbec je?"
"K tomu, že ne vždycky člověk ví, co si myslí a cítí. Když vás někdo vede, je jednodušší si to v hlavě srovnat. Často se stává, že pak zjistíte, že už vlastně víte, co dělat. Můžu vám pomoct tím, že budu klást otázky a odvážím se zajít tam, kam byste se sama neodvážila."
"No, v těch otázkách jste vážně dobrá," poznamenala jsem suše.
"Nemám sice žádné 'úchvatné rady', ale můžu vám navrhnout pár věcí, o kterých byste měla popřemýšlet do našeho dalšího setkání." Zadívala se do svého notýsku a zamyšleně na něj poklepala propiskou. "Nejdřív bych chtěla, abyste se znovu zamyslela nad tím, co jsem se vás vyptávala o Lisse. Srovnejte si v hlavě, jaké pocity skutečně máte z toho, že jí zasvětíte celý svůj život."
"To už jsem vám řekla."
"Já vím. Ale popřemýšlejte o tom víc. Když pak bude vaše odpověď stejná, tak dobře. A potom chci, abyste se zamyslela ještě nad něčím. Nemůže vás náhodou ten nedosažitelný muž tolik přitahovat právě proto, že je nedosažitelný?"
"To je šílený. Nedává to smysl."
"Opravdu? Vždyť jste mi řekla, že nikdy nemůžete s nikým mít vztah. Není tedy možné, že touhou po muži, jehož nemůžete mít, se podvědomě vyrovnáváte s tím, že vlastně nemůžete být s nikým? Pokud není možné, abyste ho dostala, pak se vaše city nikdy nedostanou do rozporu s Lissinými potřebami. Nikdy se nebudete muset rozhodovat."
"To je dost matoucí," zavrčela jsem.
"To většinou bývá. Proto jsem tady."
"A co to má společnýho s Masonem?"
"Má to něco společného s vámi, Rose. Vy jste důležitá."
Z psychoterapie jsem odešla s pocitem, že se mi roztéká mozek. Taky jsem si tam připadala jako u výslechu. Kdyby bývala vyslýchala Viktora Deirdre, odbyl by se celý soudní proces v polovičním čase.
A taky si myslím, že Deirdre se vydala úplně špatným směrem. Samozřejmě Lissu neodmítám. A myšlenka, že jsem se zamilovala do Dimitrije proto, že ho nemůžu mít, byla už tuplem směšná. Na nějaký střet zájmů během mého strážcování jsem pomyslela, až když se o tom zmínil on. Zamilovala jsem se do něj, protože…, no protože je to Dimitrij. Protože je milý, silný, zábavný, zapálený a nádherný. Protože mi rozumí.
Když jsem ale teď šla k veřejným budovám, ta otázka mi pořád vrtala hlavou. Možná jsem zpočátku nepomyslela na to, že by nás náš vztah odváděl od strážcovských povinností, ale od samého začátku jsem věděla, že jeho věk a práce jsou ohromné překážky. Opravdu to mohlo sehrát svou roli? Skutečně si někde v hloubi duše uvědomuju, že spolu nikdy nemůžeme nic mít, abych zůstala oddaná Lisse?
Ne, usnesla jsem se odhodlaně. Tohle je k smíchu. Deirdre je možná dobrá v pokládání otázek, ale zjevně pokládá ty nesprávné.
"Rose!"
Podívala jsem se doprava a spatřila Adriana, jak si to hasí přes trávník a nedbá na to, jak budou po procházce tou břečkou vypadat jeho módní boty.
"Tys na mě zavolal 'Rose'?" podivila jsem se. "Ne 'malá dhampýrko'? Nenapadlo by mě, že se něco takovýho vůbec může stát."
"To se stává pořád," opáčil a srovnal se mnou krok.
Vešli jsme do budovy. Bylo zrovna vyučování, takže chodby byly prázdné.
"Kde je tvoje lepší polovička?" vyptával se.
"Christian?"
"Ne, Lissa. Víš přece, kde je, že jo?"
"Jasně. Vím to, protože je poslední hodina, takže je ve třídě jako všichni ostatní. Neustále zapomínáš na to, že pro všechny kromě tebe je tohle škola."
Zatvářil se zklamaně. "Našel jsem záznamy o dalších případech a rád bych to s ní probral. Další supernátlaky."
"No ne, tys dělal něco produktivního? To teda smekám."
"Že to říkáš zrovna ty," zabručel. "Hlavně když celej tvůj život spočívá v tom, že mlátíš lidi. Vy dhampýři jste necivilizovaní - ale právě proto vás tak milujeme."
"Rozhodně ale nejsme jediní, kdo tady poslední dobou někoho mlátí." Málem bych zapomněla na záhadu královské bojovné party. Jenže teď jsem měla tolik jiných věcí, s nimiž jsem si musela dělat starosti. Bylo to jako snažit se udržet vodu v dlaních. Možná trochu přestřelím, ale na tohle se ho musím zeptat. "Říká ti něco slovo Mână?"
Opřel se o zeď a vytáhl cigarety. "Jistě."
"Jsi v budově školy," varovala jsem ho.
"Co… Aha, jasně." S povzdechem vrátil krabičku cigaret zase do kapsy od kabátu. "Neučí se tady polovina studentů rumunsky? Znamená to ruka."
"Já se tady učím anglicky." Ruka. To nedává smysl.
"Proč se tak zajímáš o překlad?"
"Nevím. Asi jsem se spletla. Myslela jsem, že to má nějakou spojitost s tím, co tady provozuje ta partička královských."
Oči mu zablýskly poznáním. "Ó, Bože! To ne. Fakt to dělají i tady?"
"A co?"
"Ta Mână, ta Ruka. Je to pitomej tajnej spolek, co se občas objevuje na školách. Když jsem byl ještě v Alderu, setkal jsem se s nima. Většinou je to pár královských, co drží při sobě a pořádají tajná setkání, kde si povídají o tom, jak jsou o moc lepší než všichni ostatní."
"Tak to je ono," uznala jsem. Jednotlivé dílky do sebe zapadly. "To je ta Jesseova a Ralfova partička, kam se pokoušeli vtáhnout i Christiana. Tak tohle je Mână."
"Jeho?" zasmál se Adrian. "To teda museli být zoufalí - a nemyslím to nijak zle vůči Christianovi. Jen mi nepřijde jako týpek, co se zeplete do něčeho takovýho."
"Taky je dost drsně odmítl. Co je vlastně smyslem toho tajnýho spolku?"
Pokrčil rameny. "Totéž, co je smyslem jakýhokoli jinýho spolku. Je to způsob, jak si lidi můžou připadat sami se sebou spokojenější. Každý si rád připadá výjimečně. A k tomu vede snadná cesta - stát se členem elitního spolku."
"A tys v něm nikdy nebyl?"
"Neměl jsem potřebu. I bez toho vím, že jsem výjimečný."
"Jesse a Ralf to popsali tak, že královští by měli držet při sobě, protože teď vyvstává dost rozporů - ohledně bojování Morojů spolu se strážci a tak. Mluvili, jako by s tím něco zmohli."
"V jejich věku těžko," prohlásil Adrian. "Většinou se zmůžou jen na žvanění. Pro starší členy má někdy Mână svoje úkoly a taky pořádají tajný schůzky."
"Tak o tohle jde. To se tu jen poflakujou a kecají a poslouchají se navzájem?"
Zatvářil se zadumaně. "Ano, samozřejmě, že tohle je jejich hlavní činnost. Ale kdekoli vzniknou tyhle partičky, většinou mají v úmyslu tajně provést něco konkrétního. Každá banda je jiná a tahle má nejspíš nějakej plán." Plán. To se mi moc nezamlouvá. Obzvlášť s Jessem a Ralfem.
"Víš toho hodně na někoho, kdo nebyl členem."
"Můj táta byl. Nikdy o tom moc nemluvil - to kvůli zachování tajemství -, ale poskládal jsem si to dohromady a pak jsem o tom slyšel, když jsem byl na škole."
Opřela jsem se o zeď. Hodiny na druhém konci chodby oznamovaly, že vyučování bude za chvilku končit. "Neslyšels něco o tom, že by mlátili lidi? Vím nejmíň o čtyřech Morojích, co tady pěkně dostali na budku. A nechtějí o tom mluvit."
"Kdo? Nekrálovští?"
"Ne. Jiní královští."
"To je kravina. Smyslem toho spolku je, aby královská elita držela při sobě a aby se tak uchránili před změnou. Jedině, že by šli po královských, co je odmítnou nebo podporujou nekrálovský."
"Možná. Ale jeden z nich je Jesseův brácha a vypadá to, že Jesse je zakládajícím členem. To by se do toho pak musel nějak vložit. A navíc - když je Christian odmítl, nic mu neudělali."
Adrian široce rozhodil rukama. "Ani já nevím všechno. A jak už jsem řekl, takhle skupinka má nejspíš svou vlastní tajnou agendičku." Znechuceně povzdechl a zvědavě se na mě zadíval. "Proč tě to tak zajímá?"
"Protože to není správný. Ti lidi, co jsem je viděla, byli v hrozným stavu. Jestli se tu potlouká nějaká banda, co si vytipovává oběti, někdo by je měl zastavit."
Adrian si se smíchem pohrával s pramenem mých vlasů. "Nemůžeš zachránit každýho, ačkoli Bůh ví, že se o to snažíš."
"Chci se jenom zachovat správně." Vzpomněla jsem si na Dimitrijovu poznámku o westernech a neubránila se úsměvu. "Musím vnést spravedlnost tam, kde je jí třeba."
"Nejšílenější na tom je, malá dhampýrko, že to myslíš vážně. Poznám to podle tvý aury."
"Takže už není černá?"
"Ne… Nicméně je pořád tmavá. Už v sobě ale má trochu světla, takový zlatý paprsky. Jako sluneční světlo."
"Pak je možná tvoje teorie o tom, že ten humus chytám od Lissy, špatná." Ze všech sil jsem se snažila nemyslet na to, co jsem včera večer zjistila o Anně. Kdybych se o tom teď zmínila, znovu by to zvířilo moje obavy. Šílenství. Sebevražda.
"To se uvidí," poznamenal. "Kdys ji viděla naposled?"
Trochu jsem do něj šťouchla. "Vůbec o tom nemáš tušení, že ne? Celý sis to na fleku vymyslel."
Chytil mě za zápěstí a přitáhl si mě blíž. "Copak ty to neděláš taky?"
Přestože jsem nechtěla, usmála jsem se. Když jsem u něj byla takhle blízko, mohla jsem pořádně ocenit jeho krásné zelené oči. Přestože si z něj neustále utahuju, nemůžu popřít, že vypadá hodně dobře. Na zápěstí jsem cítila jeho horké prsty, a vůbec, v tom doteku bylo něco erotického. Vzpomněla jsem si na Deirdre a pokusila se přijít na to, jaké to ve mně vyvolává pocity. Bez ohledu na královnino varování je Adrian kluk, který je v podstatě dostupný. Přitahuje mě? Vzrušuje mě jeho dotek?
Odpověď zní ne. Ne stejně jako Dimitrij. Adrian je svým způsobem sexy, ale nešílím z něj tak jako z Dimitrije. Je to snad proto, že se Adrian chová, jako že je opravdu lehce dostupný? Neměla Deirdre pravdu, když říkala, že schválně vyhledávám vztahy, které pro mě nejsou možné?
"Víš," přerušil moje myšlenky. "Za jiných okolností by tohle bylo sexy. Jenže ty na mě koukáš, jako bych byl objekt tvýho vědeckýho zájmu."
Vlastně se docela trefil. "Proč jsi na mě nikdy nepoužil nátlak?" zeptala jsem se ho. "A nemyslím jenom k tomu, abys mi zabránil vrhat se do rvaček."
"Protože mě baví, jak jsi tvrdohlavá."
Napadlo mě něco nového. "Udělej to."
"Co mám udělat?"
"Použij na mě nátlak."
"Cože?" Byl to jeden z těch zřídkavých momentů, které Adriana šokovaly.
"Použij nátlak, abych tě chtěla políbit - teda pokud jsi nesložil slib, že mě nikdy nepolíbíš."
"To je pěkně ujetý. A když řeknu, že je něco ujetý, tak to už teda musí bejt."
"Prosím!"
Povzdechl a vzápětí na mě upřel pohled. Bylo to, jako bych se topila, topila v zelených mořích. Na světě neexistovalo nic než ty oči.
"Chci tě políbit, Rose," zašeptal. "A chci, abys chtěla políbit i ty mě."
Náhle mě přemohl. Každá součást jeho těla - rty, ruce, vůně - všechno mi najednou připadalo naprosto neodolatelné. Rozpaloval mě. Každou částečkou svého bytí jsem toužila po tom, aby mě políbil. Po ničem jsem v životě netoužila víc než po tomhle polibku. Zaklonila jsem hlavu a on se ke mně sklonil. Už jsem téměř ochutnala jeho rty.
"Chceš to?" ujistil se sametovým hlasem. "Chceš mě políbit?"
Jako nikdy. Okolí bylo náhle jako nezřetelné šmouhy. Jen jeho rty měly jasné kontury.
"Ano," odpověděla jsem. Přiblížil se ke mně ještě víc, jeho rty už se prakticky dotýkaly mých. Byli jsme tak blízko, tak strašně blízko, a najednou…
Přestal. "Hotovo," prohlásil a o krok ustoupil.
Okamžitě to přešlo. Ten zasněný obluzený stav byl pryč, stejně jako tělesná touha. Ale na něco jsem přišla. Pod nátlakem jsem rozhodně chtěla, aby mě políbil. Jenže ani pod nátlakem jsem neprožívala tu elektrizující, všepohlcující touhu jako s Dimitrijem. Ten pocit, že jsme téměř jedna bytost a poutají nás k sobě síly mnohem větší než ty naše. S Adrianem to bylo mechanické.
Deirdre se mýlila. Kdyby moje touha po Dimitrijovi byla jen nějakou podvědomou reakcí, pak by to bylo stejně povrchní jako vynucená touha po Adrianovi. Bylo to něco úplně jiného. K Dimitrijovi cítím lásku - není to jen důsledek toho, že si někdo pohrává s mou myslí.
"Hmm," zabručela jsem.
"Hmm?" houkl tázavě Adrian a pobaveně mě sledoval.
"Hmm,"
Další "hmm" neřekl ani jeden z nás. Na chodbě stál Christian, který nás pozoroval. Odskočila jsem od Adriana a v tentýž moment zazvonilo. Ze tříd se okamžitě vyhrnuli studenti a chodby se naplnily hlukem.
"Už se konečně můžu sejít s Lissou," prohlásil radostně Adrian.
"Rose, zajdeš se mnou na krev?" zeptal se Christian. Mluvil nevýrazným tónem a z jeho pohledu se nedalo nic vyčíst.
"Dneska tě nehlídám."
"No jo, ale chybí mi tvoje okouzlující společnost."
Rozloučila jsem se s Adrianem a začala se s Christianem prodírat přes jídelnu. "Co se děje?" houkla jsem.
"To mi řekni ty," odpověděl. "To tys vypadala, že si něco začneš s Adrianem."
"To byl jen experiment," vysvětlila jsem mu. "Součást mojí psychoterapie."
"Co to sakra máš za psychoterapii?"
Došli jsme do místnosti dárců. Přestože Christian odešel z vyučování o něco dřív, už před námi ve frontě stálo pár lidí.
"Proč se o to vůbec zajímáš?" dotázala jsem se. "Měl bys bejt šťastnej. Znamená to, že nejede po Lisse."
"Může klidně jet po vás obou."
"To jsi teď něco jako můj starší brácha?"
"Vytočenej - to jsem."
Podívala jsem se za něj a spatřila vcházet Jesse s Ralfem. "Teď si to nech pro sebe, jinak to uslyší naši bezva kámoši."
Jesse ale rozhodně nic neslyšel, neboť se zrovna hlasitě dohadoval s koordinátorkou, která měla na starosti chod téhle místnosti. "Nemám čas čekat," oznámil jí. "Už jsem měl být někde jinde."
Ukázala na nás a na ostatní ve frontě. "Tihle všichni jsou před vámi."
Jesse se jí zadíval do očí a usmál se. "Tentokrát můžete udělat výjimku."
"Jasně, on spěchá," dodal Ralf hlasem, jakým jsem ho nikdy dřív neslyšela promluvit. Byl uhlazenější, ne tak skřípavý jako obvykle. "Napište jeho jméno hned na začátek seznamu."
Morojka se zatvářila, jako by měla v úmyslu jim pěkně vynadat, ale pak se jí tváří mihl pobavený zasněný výraz. Pohlédla do svých desek a něco tam zapsala. Po několika vteřinách, kdy se dívala jinam, prudce zvedla hlavu a její pohled byl už zase pronikavý. Zamračila se.
"Co to dělám?"
"Zapisujete mě," odvětil Jesse a ukázal do desek. "Vidíte?"
Překvapeně pohlédla na papír. "Proč je vaše jméno první na seznamu? Copak jste nepřišel před chvilkou?"
"Byli jsme tu už dřív a zapsali se. Vy jste nám řekla, že je to v pořádku."
Znovu se podívala do papíru a evidentně nic nechápala. Nepamatovala si, že by přišli už dřív - protože samozřejmě nepřišli -, ale zjevně nedokázala přijít na to, proč je Jesseovo jméno hned nahoře. Po chvilce pokrčila rameny, evidentně se usnesla, že to nestojí za dlouhé přemýšlení. "Postavte se k ostatním a já vás hned zavolám."
Jakmile se Jesse a Ralf zařadili k nám do fronty, otočila jsem se k nim. "Vy jste na ni právě použili nátlak," zasyčela jsem.
Jesse na zlomek vteřiny zpanikařil, ale pak se hned zase vrátil ke svému obvyklému chvástání. "Jenom jsem ji přemluvil, to je celý. Chceš to snad na mě někomu prásknout?"
"Není co prásknout," zahučel Christian. "To byl ten nejmizernější nátlak, co jsem kdy viděl."
"Jako bys někdy nějakej nátlak viděl," ušklíbl se Ralf.
"Hafo," řekl Christian. "Od někoho mnohem hezčího, než jste vy dva. Možná proto váš nátlak nebyl tak dobrej."
Ralf se zatvářil dost uraženě, že není považován za hezkého, ale Jesse už ho postrkoval dál. "Zapomeň na něj. Svou šanci už propásl."
"Svou šanci v…" Vybavila jsem si Brandonův chabý pokus o nátlak, když se mě snažil přesvědčit, že jeho modřiny nic nejsou. Jill ale říkala, že Brett Ozera o malichernosti svých zranění dokázal přesvědčit profesora. Ten celou záležitost odmávl, což Jill nemálo překvapilo. Brett musel použít nátlak. V různých částech mozku mi to postupně spínalo. Ta spojitost byla všude kolem. Problémem ovšem je, že zatím nejsem schopná to všechno rozmotat. "V tomhle to přece spočívá, co? Ta vaše blbá Mână, co musí neustále mlátit lidi. Má to něco společnýho s nátlakem."
Nerozuměla jsem tomu, jak to všechno zapadá dohromady, ale překvapený Jesseův pohled mi napověděl, že jsem na něco kápla. Přesto mi řekl: "Nevíš, o čem mluvíš."
Strčila jsem do něj a doufala, že pár strkanců naslepo ho naštve a on pak řekne něco, co by neměl. "O co jde? Dodává vám to sílu k těmhle fíglům? Jsou to totiž jenom fígle. O opravdickým nátlaku nemáte ani páru. Já viděla nátlak, kterej by vás přiměl stát na rukou a vrhnout se z okna."
"Učíme se toho víc, než si vůbec dovedeš představit," prohlásil Jesse. "A až zjistím, kdo ti řekl o…"
Ani nestihl svou hrozbu dopovědět, protože ho zavolali, že je na řadě. On i Ralf vykročili k dárcům a Christian se ke mně ihned otočil.
"Co se to tu děje? Co je to Mână?"
Rychle jsem mu zrekapitulovala Adrianovo vysvětlení. "Proto chtěli, aby ses k nim taky přidal. Určitě tajně nacvičujou nátlak. Adrian povídal, že v těchhle partách jsou vždycky královští, co mají v plánu měnit a ovládat události v nebezpečných dobách. Musejí si myslet, že odpovědí je nátlak - tohle mínili, když říkali, že mají svoje způsoby, jak ti pomoct dostat, po čem toužíš. Kdyby věděli, jak mizernej je tvůj nátlak, nejspíš by to po tobě ani nechtěli."
Zamračil se a vůbec se mu nelíbilo, že mu připomínám, jak se o nátlak jednou na lyžáku pokoušel, což mu moc nevyšlo. "A kdes vzala to, že mlátí lidi?"
"To je tajemství," odpověděla jsem. Pak hned zavolali Christiana a já si svoje teorie nechala pro sebe. Snad brzy zjistím něco víc a začnu jednat. Všimla jsem si, k jaké dárkyni nás vedou. "Zase Alice? Jak to, že vždycky vyfasuješ ji? Říkáš si o ni?"
"Ne, ale myslím, že někteří ji schválně odmítají."
Alice byla jako vždy ráda, že nás vidí. "Rose. Pořád nám zajišťuješ bezpečí?"
"Budu, když mě nechají," odpověděla jsem jí.
"Nebuď moc ukvapená," varovala mě. "Šetři si síly. Kdybys příliš dychtila po boji s nemrtvými, nakonec by ses k nim mohla přidat. A pak už bys nás nikdy neviděla a my bychom byli moc smutní."
"Ano," řekl Christian. "Každou noc bych brečel do polštáře."
Potlačila jsem touhu pořádně ho nakopnout. "Kdybych byla Strigojka, to bych asi na návštěvu nezašla, ale doufám, že umřu normální smrtí. A pak za vámi budu moct zajít jako duch."
Napadlo mě, jak je smutné, že si utahuju z něčeho, co mě ještě nedávno tak děsilo. Alici to ale nepobavilo. Zavrtěla hlavou.
"Ne, to bys nepřišla. Ochranné linie by tě držely venku."
"Ochrana funguje jen proti Strigojům," připomněla jsem jí.
Její obluzený pohled vystřídalo přesvědčení. "Přes ochranu se nedostane nic, co není živé. Mrtví ani nemrtví."
"A máš to," poznamenal Christian.
"Ochrana přece nebrání duchům vejít," řekla jsem. "Viděla jsem je."
Vzhledem k tomu, že Alice není právě duševně vyrovnaná, nevadilo mi bavit se s ní o mojí psychické labilitě. Vlastně mi připadalo dost osvěžující probírat tyhle věci s někým, kdo mě neodsuzuje. Skutečně to brala jako úplně normální rozhovor.
"Jestli jsi viděla duchy, tak už nejsme v bezpečí."
"Minule jsem ti přece říkala, že máme dobrý zabezpečení."
"Možná se někdo dopustil chyby," namítla neobvykle logicky. "Třeba někdo něco opomněl. Ochrana se dělá pomocí magie. Magie je živá. Duchové nemůžou překročit ochranný kruh ze stejného důvodu, jako ho nemůžou překročit Strigojové. Nejsou živí. Pokud jsi viděla ducha, ochrana selhala." Odmlčela se. "Nebo jsi blázen."
Christian se hlasitě rozesmál. "To je teda fór, Rose. Přímo od zdroje." Střelila jsem po něm rozzlobeným pohledem. Usmál se na Alici. "Na Rosinu obranu ale musím říct, že s tou ochranou má asi pravdu. Ze školy to každou chvílí kontrolujou. Jediný místo, který je střežený líp než tahle Akademie, je královský dvůr. A na obou je plno strážců. Přestaň být tak paranoidní."
Pak začal pít a já odvrátila zrak. Neměla jsem Alici vůbec poslouchat. Ta je sotva důvěryhodným zdrojem informací, i když už tady žije delší dobu. Jenže… ta její podivná logika dávala smysl. Když ochranu nemůže překonat Strigoj, tak duch asi taky ne. Pravdou je, že Strigojové jsou mrtví, kteří se vrátili a chodí po zemi, ale Alice říkala, že vlastně i duchové jsou mrtví. Jenže i Christian a já máme pravdu: ochrana obklopující školu je pevná. Vyžadovalo hodně energie ji vybudovat. Ne každý dům, kde žijí Morojové, takovou ochranu má. Ale místa, jako jsou školy nebo královský dvůr, si takovou ochranu udržují neustále.
Královský dvůr…
Tam jsem vlastně žádné duchy neviděla, ačkoli to tam bylo dost stresující. Kdyby šlo jenom o nějaké přeludy vyvolané stresem, nebylo by skvělou příležitostí třeba setkání s Viktorem a královnou? To, že jsem v tak vypjatých situacích žádné duchy neviděla, popírá teorii o bludech ze stresu. Duchy jsem zase viděla, až když jsme přistáli na letišti v Martinville.
Tam ochrana nebyla.
Málem jsem zalapala po dechu. Na královském dvoře byla ochrana silná. Žádné duchy jsem tam neviděla. Letiště bylo součástí světa lidí, a tak tam žádná ochrana nebyla. Tam jsem byla duchy přímo bombardována. Záblesky duchů jsem ostatně viděla už v letadle - které bylo ve vzduchu nechráněné.
Pohlédla jsem na Alici a Christiana. Už pomalu končili. Může mít pravdu? Opravdu ochrana drží duchy venku? A pokud ano, co se tedy děje ve škole? Jestli je ochrana neporušená, neměla bych vidět nic - stejně jako u dvora. A kdyby byla ochrana porušená, byly by tu duchů celé mraky - stejně jako na letišti. Jenže půda Akademie byla něco mezi tím. Vidím tu duchy jen občas. To nedává smysl.
Jedinou věc jsem věděla najisto: jestli se něco stalo s ochranou školy, pak rozhodně nejsem jediná, kdo je v nebezpečí.

19.kapitola VA 3

8. února 2011 v 12:33
Lissa je moje nejlepší kamarádka už od základky, a proto mě bolí, když před ní musím tajit tolik věcí. Ona ke mně byla vždycky otevřená a pokaždé se mi svěřila - ale možná to bylo tím, že jinou možnost neměla. Zvykla jsem si na to, že to spolu takhle máme, ale v určitém bodě jsem před ní některé věci začala tajit. Nedokázala jsem jí říct o Dimitrijovi ani o tom, proč jsem to se Stanem tak zvorala. Nenáviděla jsem se za to. Vnitřně jsem se tím užírala a připadala si před ní provinile.
Dneska jsem jí ale rozhodně nemohla zatajit, co se stalo na letišti. I kdybych si něco vymyslela, už jen to, že teď budu trávit s Christianem jen polovinu času, naznačovalo, že se něco děje. Tentokrát jsem se nemohla vymlouvat.
Jakkoli mě to tedy zraňovalo, podala jsem jí a Christianovi - a stejně tak Eddiemu a Adrianovi, kteří u toho byli - zkrácené vysvětlení oněch událostí.
"Tak ty myslíš, žes viděla duchy?" vykřikl Christian. "Vážně?" Jeho výraz prozrazoval, že má v hlavě už celý seznam kousavých poznámek, které se mi chystá uštědřit.
"Hele," obořila jsem se na něj. "Řekla jsem vám, co se děje, ale nemíním to nějak rozpitvávat. Už se to řeší, tak to prostě nechte tak."
"Rose…," začala Lissa znepokojeně. Řítil se z ní přímo hurikán emocí. Strach. Zájem. Šok. Když se mnou tak soucítila, připadala jsem si ještě hůř.
Zavrtěla jsem hlavou. "Ne, Liss. Prosím. Myslete si o tom, co chcete, nebo si vymyslete vlastní teorie, ale nebudeme se o tom bavit. Teď ne. Prostě mi s tím dejte pokoj."
Čekala jsem, že mě Lissa bude dál otravovat, protože to obvykle měla ve zvyku. Od Adriana a Christiana jsem to čekala taky, protože jsou to provokatéři. A tak jsem jim to vysvětlila stručně a podala to drsným hlasem i způsobem. Až z Lissina výrazu mi došlo, že jsem to přehnala, a pak už mi stačil jen jediný pohled na kluky, aby mi potvrdil, že to vyznělo hrozně protivně.
"Promiňte," zabrblala jsem. "Cením si vašeho zájmu, ale teď na to prostě nemám náladu."
Lissa na mě upřela pohled. Později, ozval se mi v hlavě její hlas. Krátce jsem přikývla a hned jsem začala v duchu zvažovat, jak se tomu rozhovoru vyhnu.
Lissa a Adrian pak měli zase magické cvičení. Měla jsem radost, že s ní můžu zůstat, i když jen díky tomu, že se od ní neodloučil Christian. Vlastně jsem ani nevěděla, proč s ní zůstal. Asi pořád trochu žárlí, i když jsme mu to s Lissou vymlouvaly. Samozřejmě, že kdyby se dověděl o královniných pletichářských plánech, měl by k žárlivosti dobrý důvod. Každopádně bylo jasné, že hodiny magie už ho začínají nudit. Dneska jsme zašli do učebny profesorky Meissnerové a Christian přistrčil dvě lavice k sobě, natáhl se na ně a rukou si zakryl oči.
"Vzbuďte mě, až se bude dít něco zajímavýho," houkl.
Eddie a já jsme zaujali pozice tak, abychom měli výhled na dveře a okna a přitom se drželi blízko u Morojů.
"Vážně jsi viděla Masona?" zašeptal Eddie. Zatvářil se rozpačitě. "Promiň… Říkalas, že o tom nechceš mluvit…"
Přisvědčila jsem a vzápětí jsem zaregistrovala Eddieho výraz. Neptal se mě na to z nějaké zvrácené zvědavosti. Ptal se kvůli Masonovi, protože si byli hodně blízcí a Eddie se se smrtí svého nejlepšího kamaráda nevyrovnával o moc líp než já. Myšlenka, že Mason komunikuje ze záhrobí, mu zřejmě připadala uklidňující, jenže to nebyl on, kdo Masonova ducha viděl.
"Myslím, že to byl on," zašeptala jsem. "Nevím. Všichni jsou přesvědčení, že jsem si to jenom představovala."
"Jak vypadal? Byl naštvanej?"
"Vypadal… smutně. Fakt smutně."
"Jestli to byl vážně on…, tak teda nevím." Eddie se zadíval na podlahu, v tu chvíli úplně zapomněl sledovat místnost. "Pořád si říkám, jestli se nenaštval, že jsme ho nezachránili."
"Nemohli jsme pro něj nic udělat," řekla jsem mu totéž, co říkali všichni mně. "Ale taky mě to napadlo, protože otec Andrew se zmínil o tom, že duchové se občas vracejí, aby se pomstili. Ale Mason na to nevypadal. Spíš jsem měla dojem, že mi chce něco povědět."
Eddie se náhle začal rozhlížet, protože si asi až teď uvědomil, že tady má strážcovské povinnosti. Potom už nic neřekl, ale já stejně věděla, na co myslí.
Mezitím Adrian s Lissou pokročili. Nebo spíš jenom Adrian. Ti dva venku vykopali několik uvadajících a zazimovaných rostlinek, které zasadili do malých květináčů. Ty vyrovnali do řady na lavici. Lissa se dotkla jedné rostlinky a já ucítila, jak celá hoří euforií a magií. Za chviličku už malá žalostná rostlina zezelenala a vyrašily z ní lístky.
Adrian na to zíral, jako by v sobě ta kytka skrývala veškerá tajemství vesmíru, a nakonec zhluboka vydechl. "Dobře. Vždyť o nic nejde."
Lehce se prsty dotkl jiné rostliny. O nic nejde, to bylo přesné prohlášení, neboť se skutečně nic nestalo. Po chvilce se celá rostlinka trochu zachvěla. Byla o maličko zelenější, ale nic dalšího se nedělo.
"Dokázals to," řekla Lissa, na kterou to udělalo dojem. Taky jsem z ní cítila trochu závisti. Adrian se naučil jeden z jejích triků, ale ona se od něj zatím nenaučila vůbec nic.
"Jen tak tak," prohlásil a zadíval se na kytku. Byl naprosto střízlivý a žádná z jeho neřestí ho teď neuklidňovala. Ani éter mu nijak nepomohl od podrážděnosti. Vzhledem k našemu rozpoložení bylo jasné, že dnes večer máme něco společného. "Sakra."
"Děláš si srandu?" ujistila se. "Bylo to skvělý. Přiměl jsi růst rostlinu - jenom svou myslí. To je přece úžasný."
"Ale nejsem tak dobrej jako ty," povzdechl a znělo to jako od desetiletého dítěte.
Nemohla jsem si pomoct a vložila se do toho. "Tak přestaň prudit a zkus to znova."
Podíval se na mě a usmál se. "Hele, neraď mi, duchařko. Strážci mají bejt vidět, ale ne slyšet." Nad tím oslovením jsem se pozastavila, ale nevšiml si toho, protože na něj promluvila Lissa.
"Má pravdu. Zkus to znova."
"Ty to udělej ještě jednou," opáčil. "Chci tě sledovat… Tak trochu cítím, co s tím děláš."
Předvedla svoje umění ještě na jedné rostlině. Znovu jsem pocítila vzplanutí magie i radost, která to vždycky provázela. Pak ale Lissa zaváhala. Do její magie se vloudil strach a nestabilita a bylo znát, že se její duševní stav zhoršil. Ne, ne, prosila jsem ji beze slov. je to tu zase. Věděla jsem, že to přijde, když bude dál praktikovat magii. Prosím, ať už se to nestane.
A v tu chvíli zmizelo to temné místo v její magii. Veškeré její myšlenky i pocity se vrátily do normálu. Všimla jsem si, že přiměla kytku k růstu. Nejdřív jsem to ani nezaregistrovala, protože jsem vnímala jen Lissino zaváhání. Adrianovi taky uniklo, jak to udělala, protože upíral oči na mě. Tvářil se ustaraně a dost zděšeně.
"Fajn," zhodnotila to šťastně Lissa. Uniklo jí, že nedával pozor. "Teď to zkus ty."
Adrian zaměřil svou pozornost zase na práci. S povzdechem se přesunul k další rostlině, ale Lissa na něj mávla, aby se vrátil. "Ne, pracuj dál na té, co jsi s ní začal. Třeba to dokážeš jen v menších dávkách."
Kývl a zahleděl se na svou původní kytku. Několik minut nedělal nic, jen zíral. V místnosti vládlo ticho. Nikdy jsem ho neviděla takhle soustředěného, na čele mu dokonce vyvstávaly krůpěje potu. Po delší době se rostlinka znovu trochu zachvěla. Ještě víc zezelenala a objevily se na ní malé pupeny. Adrian na rostlinu koukal přimhouřenýma očima a zatínal zuby. Bezpochyby se snažil maximálně koncentrovat. Pupeny praskly. Vyrašily z nich lístky a malé bílé květy.
Lissa vydala zvuk, který mohl být jedině výrazem čiré radosti. "Dokázals to!" Objala ho a já pocítila její radost. Byla upřímně šťastná, že to zvládl. A přestože byla pořád zklamaná, že sama žádný pokrok neučinila, vyvolalo to v ní naději. Když se on naučil jejím dovednostem, skutečně se můžou učit jeden od druhého.
"Nemůžu se dočkat, až se taky naučím něco nového," řekla s nepatrnou stopou závisti.
Adrian poklepal na notebook. "Ve světě éteru existuje spousta dalších kousků. Aspoň jeden z nich se ale určitě naučíš."
"A to je co?" vyptávala jsem se.
"Pamatuješ, jak jsem hledala lidi, kteří se chovali divně?" zeptala se. "Udělaly jsme seznam všech možných věcí, jak se to projevovalo." Pamatovala jsem se na to. Ve své snaze najít další uživatele éteru objevila Moroje se schopnostmi, jaké nikdo jaktěživ neviděl. Těm záznamům věřilo jen pár lidí, ale Lissa byla přesvědčená, že to byli uživatelé éteru.
"Kromě uzdravování, vidění aury a lezení do snů tady máme ještě supernátlak."
"To už víš dávno," houkla jsem.
"Ne, tohle je ještě větší hard core. Nespočívá jen v tom, že řekneš lidem, co mají dělat. Taky je přinutíš vidět a vnímat věci, který ve skutečnosti nejsou."
"Myslíš halucinace?" dotázala jsem se.
"Tak trochu," vložil se do toho Adrian. "Slyšel jsem o lidech, co používali nátlak tak, že vsugerovali svým obětem, aby prožívaly ty nejhorší noční můry a myslely, že na ně něco útočí, a tak podobně."
Otřásla jsem se. "To je dost strašidelný."
"A obdivuhodný," dodal Adrian.
Lissa se mnou souhlasila. "No, já nevím. Normální nátlak je jedna věc, ale tohle už mi připadá strašný."
Christian zívl. "Teď když už bylo dosaženo vítězství, můžeme už tuhle noc s magií ukončit?"
Ohlédla jsem se a zjistila, že Christian už sedí. Díval se na Lissu s Adrianem a netvářil se nadšeně, že se ti dva na oslavu vítězství objímají. Okamžitě se od sebe odtrhli, ale nevypadalo to, že kvůli téhle Christianově reakci. Oba byli příliš pohlceni svým nadšením, než aby si všímali, jak se na ně kdo kouká.
"Dokážeš to znovu?" zeptala se Lissa nedočkavě. "Aby vyrostla?"
Adrian zavrtěl hlavou. "Teď ne. Je to makačka. Myslím, že potřebuju cigáro." Kývl hlavou směrem k Christianovi. "Běž něco podniknout se svým klukem. Prokázal ohromnou trpělivost."
Lissa došla k Christianovi, celá rozzářená radostí. Vypadala krásně a rozradostněle, takže pro něj asi muselo být těžké dál se na ni zlobit. Jeho drsný výraz se trochu obměkčil a nahradila ho něha, kterou v jeho tváři uměla vykouzlit jen ona. "Pojďme se vrátit na kolej," navrhla a vzala ho za ruku.
Vyšli jsme ven. Eddie se držel u Lissy s Christianem, takže vzdáleným strážcem jsem tentokrát byla já. Taky to znamenalo, že jsem zůstala napospas Adrianovi, který se usnesl, že se potáhne za námi a bude do mě celou cestu něco hustit. Kouřil při tom, takže jsem si musela poradit s toxickým oblakem dýmu. Vážně nechápu, proč mu za to ještě žádný kantor nevynadal. Pokrčila jsem nos nad tím smradem.
"Co kdybys nám dělal nejvzdálenějšího strážce a držel se s tím svinstvem dál?" navrhla jsem mu.
"Hmm, už mám dost." Odhodil nedopalek, zašlápl ho a nechal ležet. Tohle nesnáším skoro stejně jako to, že vůbec kouří.
"Tak co myslíš, malá dhampýrko?" zeptal se. "S tou rostlinou jsem byl celkem machr, co? Samozřejmě bych byl větší machr, kdybych… Co já vím… Třeba kdybych dokázal, aby někomu znovu narostla amputovaná ruka nebo noha. Nebo kdybych oddělil siamský dvojčata. Ale to určitě přijde, když budu trénovat."
"Jestli stojíš o nějakou radu - jako že jsem si jistá, že nestojíš -, vy dva byste si měli dát chvilku oraz od magie. Christian si pořád myslí, že jedeš po Lisse."
"Co?" podivil se s hraným údivem. "Copak neví, že moje srdce patří tobě?"
"Ne. A pořád se bojí, že mu Lissu přebereš, i když jsem mu říkala, že to nehrozí."
"Vsadím se, že kdybychom to spolu my dva dali dohromady, určitě by mu bylo líp."
"Jestli se mě dotkneš," oznámila jsem mu potěšeně, "tak budeš mít příležitost vyzkoušet si, jestli umíš uzdravit sám sebe. Pak teprv uvidíme, jakej jsi machr."
"Řekl bych Lisse, aby mě uzdravila," prohlásil samolibě. "Pro ni by to byla brnkačka. Ačkoli…" Ten jeho cynický úšklebek se vytratil. "Když teď používala magii, stalo se něco zvláštního."
"Jo," přisvědčila jsem. "Já vím. Cítil jsi to taky?"
"Ne, ale viděl jsem to." Zamračil se. "Rose…, pamatuješ, jak ses mě ptala, jestli nejsi blázen, a já ti řekl, že ne?"
"Jasně…"
"Možná jsem se spletl. Myslím, že jsi cvok."
Málem jsem se zastavila. "Co tím sakra myslíš?"
"No…, jde o to, že když Lissa pracovala na tý druhý kytce…, její aura trochu potemněla."
"To jenom odpovídá tomu, co jsem cítila," řekla jsem. "Bylo to, jako by… V tu chvíli měla hrozně křehkou psychiku - tak na tom byla už dřív. Ale přešlo to."
Přikývl. "Jo, to je přesný… Temnota z její aury zmizela a přesunula se do tvojí. Už dřív jsem si všiml, že vy dvě máte strašně rozdílný aury, ale tentokrát jsem viděl na vlastní oči, co se stalo. Bylo to, jako by se z její aury oddělil tmavej flek a skočil přímo do tvojí."
Naskočila mi z toho husí kůže. "Co to znamená?"
"Právě proto si myslím, že jsi cvok. Lissa už nemá žádný vedlejší účinky kvůli tomu, že praktikuje magii, že ne? Ale ty… Poslední dobou jsi hrozně podrážděná a vidíš duchy." Vyslovil to úplně normálně, jako by bylo zcela běžné občas vídat duchy. "Takže si myslím, že to, co je na éteru škodlivý a co ničí psychiku, se z Lissy odtrhává a putuje to přímo do tebe. Ona je takhle v pohodě, zatímco ty…, no, jak jsem řekl - vidíš duchy."
Bylo to, jako bych dostala facku. Nová teorie. Žádné trauma. Žádní skuteční duchové. Jenom já, "zachytávající" Lissino šílenství. Pamatuju si, jak vypadala v době, kdy na tom byla nejhůř. Trpěla depresemi a sebepoškozováním. Pamatuju se na naši bývalou profesorku Karpovou, která také ovládala éter - a zbláznila se natolik, že se stala Strigojkou.
"Ne," vypravila jsem ze sebe přiškrceně. "To se mi neděje."
"A co vaše pouto? Máte spolu spojení. Plíží se k tobě její myšlenky a pocity… Tak proč ne i to šílenství?" Adrian to bral se svou typickou lehkostí a zvědavostí. Neuvědomoval si, jak moc mě to začíná děsit.
"Protože to nedává…"
A vtom mi to docvaklo. Odpověď, kterou jsme hledali celou tu dobu.
Svatý Vladimír po celý život bojoval s vedlejšími účinky éteru. Měl strašné sny a bludné představy, které připisoval "démonům". Ale nezbláznil se úplně ani se nepokoušel spáchat sebevraždu. Byly jsme si s Lissou jisté, že tím důvodem byla jeho stínem políbená strážkyně Anna. Pomáhalo mu jejich vzájemné pouto. Ale myslely jsme, že šlo hlavně o to, že měl blízkou přítelkyni, někoho, kdo při něm stál a s kým si mohl v nejtěžších chvílích promluvit, když tenkrát ještě neexistovala antidepresiva nebo prášky proti úzkosti.
Ale co když… Co když…
Nemohla jsem se ani nadechnout. Nemohla jsem vydržet už ani minutu, aniž se dozvím odpověď. Kolik je vůbec hodin? Do večerky zbývá asi tak hodina. Musím to zjistit. Okamžitě jsem se zastavila, až jsem málem uklouzla na ledovce.
"Christiane!"
Skupinka před námi se zastavila a všichni se ohlédli po mně a Adrianovi. "No?" ozval se Christian.
"Potřebuju si ještě někam zajít - nebo spíš my si potřebujem někam zajít, protože bez tebe se nemůžu hnout. Musíme do kostela."
Překvapeně povytáhl obočí. "Copak? Potřebuješ se vyzpovídat?"
"Na nic se neptej. Prosím. Zabere to jen pár minut."
Lissa se zatvářila ustaraně. "Tak tam můžeme zajít všichni…"
"Ne, my si s Christianem pospíšíme." Nechtěla jsem, aby tam šla. Nechtěla jsem, aby slyšela to, co se určitě dozvím. "Běžte na kolej. Přijdeme tam za váma. Můžeme, Christiane?"
Studoval mě a tvářil se střídavě, jako by se mi chtěl posmívat a jako by mi chtěl pomoct. Koneckonců není úplný debil. Ty druhé pocity u něj evidentně převážily. "Dobře, ale jestli se mě pokusíš přinutit k tomu, abych se s tebou pomodlil, tak odcházím."
On a já jsme se vydali ke kostelu. Šla jsem tak rychle, že musel občas popoběhnout, aby mi stačil.
"Nepředpokládám, že bys mi řekla, o co jde," poznamenal.
"Ne. Ale dík za spolupráci."
"Vždycky rád pomůžu," řekl. Určitě obrátil oči v sloup, ale nedívala jsem se na něj, raději jsem se soustředila na cestu před sebou.
Došli jsme ke kostelu a zjistili, že je zavřeno, což mě ani nepřekvapilo. Zabušila jsem na dveře a nedočkavě se rozhlížela, jestli snad za okny neuvidím světlo. Nevypadalo to nadějně.
"Víš, že jsem se sem už jednou vloupal?" pochlubil se Christian. "Jestli se potřebuješ dostat dovnitř…"
"To ani ne. Musím mluvit s knězem. Doprčic, on tady není."
"Asi už spí."
"Ksakru," zanadávala jsem si a ani jsem si nepřipadala moc provinile, že takhle mluvím na prahu kostela. Jestli už kněz spí, tak bude v morojském domě pro personál, a tudíž se k němu nedostanu. "Musím…"
Dveře se otevřely a zadíval se na nás otec Andrew. Vypadal překvapeně, vůbec ne naštvaně. "Rose? Christiane? Děje se něco?"
"Musím se vás na něco zeptat," pověděla jsem mu. "Bude to jen chvilička."
Jeho údiv ještě vzrostl, ale ustoupil stranou, abychom mohli vejít dovnitř. Všichni jsme se zastavili v předsíni kostela, hned před hlavní lodí.
"Zrovna jsem chtěl jít domů," oznámil nám otec Andrew. "Všechno už jsem tady pozavíral."
"Říkal jste mi, že svatý Vladimír prožil dlouhý život a umřel věkem. Je to tak?"
"Ano," odpověděl pomalu. "Tedy pokud vím. Potvrzují to i všechny knihy, které jsem o něm četl - včetně těch nejnovějších."
"Ale co Anna?" chtěla jsem vědět. Zněla jsem jako na pokraji hysterického záchvatu. Opravdu jsem k tomu neměla daleko.
"Co s ní?"
"Co se s ní stalo? Jak umřela?"
Celou tu dobu jsme se s Lissou zajímaly o to, jak dopadl Vladimír. O Anně jsme nikdy neuvažovaly.
"Aha," povzdechl otec Andrew. "Obávám se, že její konec nebyl tak dobrý. Celý život strávila tím, že chránila Vladimíra. Objevují se ale určité náznaky, že v pokročilém věku začala být duševně nevyrovnaná. A potom…"
"A potom?" vyptávala jsem se. Christian jen nechápavě těkal pohledem mezi mnou a knězem.
"A potom, pár měsíců po smrti svatého Vladimíra, spáchala sebevraždu."
Na půl vteřiny jsem pevně zavřela oči a pak je zase otevřela. Toho jsem se bála.
"Je mi líto," řekl otec Andrew. "Vím, jak pečlivě jsi studovala jejich příběh. Ale tuhle informaci jsem se dozvěděl až nedávno, z té nové knihy. Vzít si život je pochopitelně hřích… Ale když vezmeme v úvahu, jak blízcí si byli, není tak těžké si představit, jak se asi musela cítit, když se odebral na věčnost."
"A taky jste řekl, že pak začala trochu magořit."
Kývl a rozhodil rukama. "Těžko říct, co si ta ubohá žena myslela. Přispělo k tomu zřejmě hned několik faktorů. Proč tě to vlastně zajímá natolik, že to nesnese odkladu?"
Zavrtěla jsem hlavou. "To je dlouhá historie. Díky za pomoc."
Byli jsme s Christianem už v půli cesty na kolej, když se mě konečně zeptal: "O co šlo? Vybavuju si, že jste se o to s Lissou zajímaly. Vladimír a Anna byli jako ty a Lissa, že jo?"
"Jo," přitakala jsem ponuře. "Hele, nechci se mezi vás nějak plést, ale prosím tě, neříkej o tom Lisse. Ne, dokud nezjistím něco víc. Řekni jí prostě… Já nevím. Řeknu jí, že jsem zpanikařila, protože jsem myslela, že jsem zapomněla na veřejně prospěšný práce."
"Takže jí oba budeme lhát, jo?"
"Nenávidím to, věř mi. Ale v tuto chvíli je to pro ni takhle nejlepší."
Protože kdyby se Lissa dozvěděla, že je dost možné, že z ní zešílím…, asi by to nesla dost těžce. Měla by přestat pracovat s magií. To jsem vždycky chtěla. Jenže když jsem teď cítila její radost pramenící z magie… Mohla bych ji o to připravit? Neměla bych se obětovat?
Na to neexistovala žádná jednoduchá odpověď a já nemohla vyvozovat žádné ukvapené závěry. Teprve až se dozvím víc. Christian slíbil, že zachová tajemství. Když jsme se vrátili k ostatním, už byl stejně téměř čas večerky. Strávili jsme společně ještě půl hodiny a pak jsme se rozešli do svých postelí - včetně mě, protože mám terénní praxi jen na půl úvazku, což znamená, že v noci žádné povinnosti nemám. Riziko útoku Strigojů je beztak mizivé a moji instruktoři mají na paměti, že se především musím pořádně vyspat.
Takže jsem se před večerkou vrátila na svou dhampýrskou kolej. A když už jsem tam skoro byla, objevil se znovu.
Mason.
Okamžitě jsem se zastavila a rozhlížela se kolem, jestli nezahlédnu někoho, kdo by jednou provždy rozhodl, jestli jsem blázen, nebo ne. Duch tam stál s rukama v kapsách kabátu a působil tak obyčejně, že to bylo až divné.
"Fajn," řekla jsem a byla jsem přitom překvapivě klidná - tedy až na svíravou bolest, kterou jsem pociťovala pokaždé, když jsem ho viděla. "Jsem ráda, že jsi tady sám. Ti další v letadle se mi vůbec nelíbili."
Díval se na mě s prázdným výrazem a smutnýma očima. Připadala jsem si ještě hůř. Výčitky svědomí mi svíraly žaludek. Zlomila jsem se.
"Co jsi zač?" vykřikla jsem. "Jsi skutečný? Šílím?"
K mému údivu přikývl.
"Co z toho?" vyjekla jsem. "Jsi skutečný?"
Kývl.
"Jsem blázen?"
Zavrtěl hlavou.
"Dobře," řekla jsem a přes příval emocí se pokusila udělat vtip. "To je úleva. Ale kdybys byl jenom halucinace, řekl bys mi snad něco jinýho?"
Mason jen koukal. Znovu jsem se rozhlídla a přála si, aby někdo šel kolem.
"Proč jsi tady? Zlobíš se na nás a chceš se pomstít?"
Zavrtěl hlavou a mně se ulevilo. Až do téhle chvíle jsem si ani neuvědomovala, jak moc se tím trápím. Měla jsem v sobě příliš hluboko zakořeněný pocit viny a žal. Že by mi to Mason dával za vinu - jako to udělal Ryan -, mi nepřipadalo zrovna příjemné.
"Nemůžeš… Nemůžeš najít klid?"
Mason přikývl a zatvářil se ještě smutněji. Vzpomněla jsem si na jeho poslední chvíle a polkla jsem slzy. Já budu mít nejspíš taky problém najít klid.
"Ale je v tom něco víc, že jo? Máš další důvod, proč za mnou pořád chodíš?"
Přikývl.
"Co?" zeptala jsem se. V poslední době se vyrojilo tolik otázek. Musím znát odpovědi. "Co je to? Co chceš udělat?"
Naše komunikace se ale zjevně musela omezit na otázky, na něž se dalo odpovědět ano-ne. Otevřel pusu, jako by chtěl něco říct. Vypadal, že se o to hrozně snaží, jako Adrian s tou rostlinou. Žádný zvuk z něj ale nevyšel.
"Omlouvám se," zašeptala jsem. "Nerozumím ti a… Omlouvám se za všechno."
Mason mě obdařil zadumaným pohledem a pak se rozplynul.


18.kapitola VA 3

8. února 2011 v 12:32
Potom bylo všechno hrozně zmatené. Měla jsem dojem, jako bych přicházela k vědomí a zas ho ztrácela. Někdo na mě asi mluvil a měla jsem pocit, že jsme zase ve vzduchu. Nakonec jsem se probrala na ošetřovně a uviděla doktorku Olendzkou, jak na mě kouká.
"Ahoj, Rose," přivítala mě. Byla to Morojka středních let a často si ze mě utahovala, že jsem její pacientka číslo jedna. "Jak se cítíš?"
Začala jsem si vybavovat podrobnosti toho, co se událo. Ty obličeje. Mason. Další duchové. Příšerná bolest hlavy. Všechno už to pominulo.
"Fajn," odpověděla jsem a trochu mě překvapilo, že to říkám. Na chviličku jsem uvažovala, jestli to celé nemohl být jen sen. Pak jsem si ale všimla, že za doktorkou stojí Dimitrij a Alberta. Jejich výrazy mi okamžitě prozradily, že to, co se stalo v letadle, bylo skutečné.
Alberta si odkašlala a doktorka Olendzká se po ní ohlédla. "Můžeme?" zeptala se Alberta. Doktorka přikývla a ti dva přistoupili blíž.
Dimitrij pro mě byl jako vždy balzámem na duši. Ať už se dělo cokoli, v jeho přítomnosti jsem si připadala bezpečněji. Jenže ani on nedokázal zarazit události na letišti. Když se na mě ale díval jako teď, s takovou něhou a zájmem, jen to umocnilo moje rozporuplné pocity. Na jedné straně jsem byla šťastná, že se o mě tak zajímá. Ale na druhé straně jsem před ním chtěla být silná, aby si se mnou nemusel dělat starosti.
"Rose…," začala nejistě Alberta. Bylo jasné, že nemá ponětí, jak se chovat. To, co se stalo, bylo za hranicemi jejích zkušeností. Dimitrij ale podobné pocity překonal.
"Rose, co se tam stalo?" Než jsem stačila říct jediné slovo, ještě dodal: "A tentokrát už neříkej, že nic."
Odpovědi jsem se vyhnout nemohla, nicméně jsem nevěděla, co říct.
Doktorka Olendzká si posunula brýle na nose. "Chceme ti jen pomoct."
"Žádnou pomoc nepotřebuju," prohlásila jsem. "Jsem v pohodě." Vyznělo to jako v případě Brandona a Bretta. Už jsem měla jen krůček k tomu, abych řekla, že jsem upadla.
Alberta se konečně vzchopila. "Byla jste v pohodě, když jsme byli ve vzduchu. Jakmile jsme přistáli, rozhodně jste v pohodě nebyla."
"Teď už ale jsem," odpověděla jsem neochvějně a radši jsem se nikomu nepodívala do očí.
"Tak co se stalo?" vyptávala se. "Proč ten řev? Co jste tím myslela, když jste říkala, abychom 'je' poslali pryč?"
Krátce jsem uvažovala o nějaké vyhýbavé odpovědi, třeba, že za to může stres. Ale znělo mi to tak hloupě. Takže jsem opět nic neřekla. Překvapilo mě, když jsem ucítila, jak se mi do očí hrnou slzy.
"Rose," zašeptal Dimitrij hlasem hebkým jako hedvábí. "Prosím."
Něco v jeho hlase mě přimělo otevřít se. Ale bylo to tak těžké. Odvrátila jsem hlavu a zadívala se na strop.
"Duchy," šeptla jsem. "Viděla jsem duchy."
Tohle nikdo z nich vskutku nečekal, ale jak by taky mohli? Zavládlo tíživé mlčení. Nakonec promluvila doktorka Olendzká, které se třásl hlas.
"Co… co tím myslíš?"
Polkla jsem. "Pronásleduje mě už pár týdnů. Mason. V kampusu. Vím, že to zní šíleně, ale je to on. Nebo spíš jeho duch. To se stalo, když na nás Stan zaútočil. Strnula jsem, protože tam byl Mason a já nevěděla, co dělat. V letadle… Byl tam taky… a další. Ale když jsme byli ve vzduchu, pořádně jsem je neviděla. Byly to jen záblesky… a bolest hlavy. Ale když jsme přistáli v Martinville, viděla jsem ho v plný podobě. A… a nebyl sám. S ním byli i další. Další duchové." Z oka mi skanula slza, kterou jsem rychle setřela, a doufala jsem, že to nikdo neviděl.
Vyčkávala jsem a nevěděla, co očekávat. Budou se mi smát? Řeknou mi, že jsem cvok? Nebo mě obviní, že lžu, a budou chtít vědět, co se stalo doopravdy?
"Poznalas je?" zeptal se nakonec Dimitrij.
Otočila jsem se a zadívala se mu do očí. Všichni se tvářili vážně a ustaraně, nikdo se mi neposmíval. "Jo… Viděla jsem Viktorovy strážce a ty lidi z masakru. Taky… Lissinu rodinu."
Po tom už nikdo nic neřekl. Jenom si vyměnili pohledy, jako by doufali, že do toho někdo z nich vnese světlo.
Doktorka Olendzká povzdechla. "Můžu si s vámi dvěma promluvit o samotě?"
Ti tři vyšli z pokoje a zavřeli za sebou dveře. Až na to, že úplně nezapadly. Vylezla jsem z postele, přešla celou místnost a zastavila se u dveří. Moje dhampýří vyvinuté smysly mi umožnily vyslechnout jejich tichý rozhovor. Připadala jsem si strašně, že je takhle odposlouchávám, ale bavili se o mně a já se nemohla zbavit dojmu, že tohle ovlivní i moji budoucnost.
"… jasné, co se děje," zasyčela doktorka Olendzká. To bylo poprvé, co jsem ji slyšela mluvit tak rozčileně. S pacienty jinak vždy jednala klidně a vyrovnaně. Bylo těžké si ji představit naštvanou, ale teď rozhodně vytočená byla. "Chudák holka. Trpí poruchou vyvolanou posttraumatickým stresem a taky není divu, po tom všem, co se stalo."
"Víte to jistě?" dotázala se Alberta. "Možná jde o něco jiného…" Ukončila větu doztracena, takže mi bylo jasné, že ji žádné jiné vysvětlení nenapadá.
"Podívejte se na fakta: dívka v pubertě, která byla svědkem zabití svého kamaráda a pak musela jeho vraha sama zabít. Nemyslíte, že je to traumatizující? Nemyslíte, že to na ni může mít nemalý dopad?"
"Všichni strážci se musejí vyrovnávat s tragickými událostmi," prohlásila Alberta.
"Pro strážce v terénu se toho asi moc udělat nedá, ale Rose tady pořád studuje. Existuje způsob, jak jí pomoct."
"Jak?" vyhrkl Dimitrij. Znělo to zvědavě a ustaraně, ne jako by s ní nesouhlasil.
"Psychoterapie. Když si s někým promluví o tom, co se stalo, může jí to hodně pomoct. Tam jste ji ale měli poslat hned, jak se vrátila. A když už jsme v tom, měli jste tam poslat i ty ostatní, co byli s ní. Proč na to nikdo nepomyslel?"
"Dobrý nápad," poznamenal Dimitrij. Z tónu jeho hlasu bylo zřejmé, že mu mysl pracuje na plné obrátky. "Mohla by tam zajít v den volna."
"V den volna? Spíš by tam měla docházet denně. Měli byste ji vyřadit z celého toho terénního cvičení. Falešné útoky Strigojů jí nepomůžou, aby se vzpamatovala z toho skutečného."
"Ne!" Strčila jsem do dveří dřív, než jsem si to stačila uvědomit. Všichni na mě upřeli pohledy a já si v tu chvíli připadala jako totální blb. Se špehováním jsem právě skončila.
"Rose," podivila se doktorka Olendzká, která bleskurychle přeladila svůj hlas na lékařsky pečující, i když trochu káravý. "Měla bys ležet."
"Nic mi není. A vy mě nemůžete vyřadit z terénního cvičení. Jestli to uděláte, tak neodmaturuju."
"Není ti dobře, Rose, a nemáš se za co stydět po tom všem, co se ti přihodilo. Vzhledem k okolnostem není zase tak zvláštní, že si myslíš, žes viděla ducha někoho, kdo nedávno zemřel."
Chtěla jsem opravit tu část o tom, že jsem si myslela, že vidím, ale raději jsem to spolkla. Pravděpodobně by mi neprospělo, kdybych se začala hádat, že jsem ducha viděla opravdu. Už jsem ale začínala věřit, že jsem ho vážně viděla. Zběsile jsem se snažila vymyslet nějaký jiný přesvědčivý důvod, který by mi umožnil setrvat v terénní praxi. Většinou se z ošklivých situací dokážu dobře vykecat.
"Pokud mě nestrčíte na terapii, která bude trvat čtyřiadvacet hodin denně, sedm dní v týdnu, jenom to zhoršíte. Musím něco dělat. Většina vyučování je teď pozastavená. Tak co bych měla dělat? Jen tak sedět? Ještě víc uvažovat o tom všem, co se stalo? To bych se zbláznila doopravdy. Nechci pořád setrvávat v minulosti. Chci něco udělat pro svou budoucnost."
Tohle je podnítilo k dohadům, co se mnou. Poslouchala jsem, kousala si ret a uvědomovala jsem si, že se musím držet zpátky. Nakonec se za nesouhlasného vrčení doktorky shodli na tom, že se můžu vrátit do terénního cvičení, ale jen na poloviční úvazek.
To byl ideální kompromis pro všechny - tedy až na mě. Já chtěla jen to, aby život pokračoval tak, jak byl. Přesto jsem si ale uvědomovala, že tohle je nejlepší možná dohoda, jaké jsem mohla dosáhnout. Rozhodli se, že budu mít terénní cvičení jen tři dny v týdnu a v noci žádné povinnosti mít nebudu. Během těch volných dnů budu chodit trénovat a studovat, co mi řeknou.
Taky budu muset navštívit psychologa, což mě moc nenaplňovalo nadšením. Lissa za nějakou psycholožkou chodila, a moc jí to nepomohlo. Vypovídat se možná pomáhá. Jenomže… o tomhle mluvit nechci.
Jenže pokud si mám vybrat, jestli tohle, anebo se nechat vyloučit z terénního cvičení, tak půjdu k psychologovi s radostí. Alberta věřila, že dokážou ospravedlnit, proč budu ve cvičení jen polovinu času. Taky se jí zamlouvalo, že během fingovaných strigojských útoků budu pod dohledem psychologa - to pro případ, že by mě to skutečně traumatizovalo.
Doktorka Olendzká mě ještě podrobněji vyšetřila, dala mi čistou zdravotní kartu a oznámila, že se můžu vrátit na svou kolej. Poté Alberta odešla, ale Dimitrij zůstal, aby mě mohl doprovodit.
"Díky, žes vymyslel, že bych mohla v praxi pokračovat jen půlku času," řekla jsem mu. Chodníky byly dneska mokré, protože se po bouři oteplilo. Rozhodně nebylo na koupání, ale sníh a led tály. Ze stromů pravidelně odkapávaly kapičky vody a my se cestou vyhýbali loužím.
Náhle se Dimitrij zastavil a přiskočil ke mně tak, že mi zablokoval cestu. Na poslední chvíli jsem se zastavila, abych do něj nevrazila. Natáhl se a za paži si mě přitáhl blíž k sobě, mnohem blíž, než bych od něj čekala na veřejnosti. Zaryl mi prsty do paže, ale ne tak, aby to bolelo.
"Rose," oslovil mě tak bolestným hlasem, až se mi z toho málem zastavilo srdce. "Proč jsem se o tom dozvěděl až teď? Proč jsi mi to neřekla dřív? Víš, jaké to je? Víš, jaké to pro mě je, když tě vidím takhle trpět, a přitom vůbec nevím, co se děje? Víš, jak strašně jsem se bál?"
Stála jsem tam jako opařená. Jednak z toho jeho výbuchu a jednak z naší blízkosti. Polkla jsem, neschopná promluvit. V jeho tváři se zračilo tolik emocí. Nevybavovala jsem si, kdy jsem ho naposledy přistihla takhle dávat najevo svoje pocity. Bylo to nádherné a děsivé zároveň. A pak jsem řekla tu nejblbější možnou věc.
"Ty se nebojíš ničeho."
"Bojím se spousty věcí. Bojím se o tebe." Pustil mě a odstoupil. Pořád z něj sálala vášeň a obavy. "Nejsem dokonalý. A jsem taky zranitelný."
"Já vím, to jen že…" Nevěděla jsem, co říct. Měl pravdu. Vždycky jsem Dimitrije považovala za dokonalého. Vševědoucího. Neporazitelného. Teď pro mě bylo těžké uvěřit, že se o mě tolik bojí.
"Takže tohle se ti děje už delší dobu," pokračoval. "Stalo se to se Stanem. A když ses bavila s otcem Andrewem o existenci duchů, celou tu dobu ses s tím vyrovnávala! Proč jsi to nikomu neřekla? Proč jsi to neřekla Lisse… nebo… mně?"
Dívala jsem se do jeho tmavých očí, které tolik miluju. "Věřil bys mi?"
Zamračil se. "Co?"
"Že vidím duchy."
"No…, to nejsou duchové, Rose. Jenom si to myslíš, protože…"
"Proto," přerušila jsem ho. "Proto jsem to nemohla říct ani tobě, ani nikomu jinýmu. Nikdo by mi neuvěřil a všichni by mě považovali za blázna."
"Já tě za blázna nepovažuju," prohlásil. "Ale myslím, žes toho hodně zažila." Adrian mi řekl skoro totéž, když jsem se ho ptala, jak poznám, jestli jsem cvok, nebo ne.
"Nejenom to," řekla jsem a znovu vykročila.
Aniž by udělal jediný krok, natáhl ruku a znovu mě chytil. Přivinul si mě k sobě tak, že jsme teď stáli ještě blíž u sebe než předtím. Nervózně jsem se rozhlídla kolem, jestli nás třeba někdo nevidí, ale kampus vypadal opuštěně. Bylo brzy, slunce sice ještě nezapadlo, ale většina lidí jistě zatím ani nevstala. Ještě další hodinu tady zřejmě bude mrtvo. Přesto mě ale překvapilo, že Dimitrij tak riskuje.
"Tak mi to pověz," vybídl mě. "Co se ještě stalo?"
"Nebudeš mi věřit," povzdechla jsem. "Copak to nechápeš? Nikdo mi neuvěří. Dokonce ani ty… ze všech lidí." Při té myšlence se mi zadrhl hlas. Dimitrij mi tolik rozuměl. Chtěla jsem - potřebovala jsem -, aby rozuměl i tomuhle.
"Pokusím se. Stejně ale myslím, že tak docela nechápeš, co se s tebou vlastně děje."
"Ale chápu," ujistila jsem ho neochvějně. "Proto to nikomu nedošlo. Koukni, ty se jednou provždy rozhodni, jestli mi vážně věříš. Pokud mě považuješ za děcko, který je příliš naivní, než aby chápalo, co se děje s jeho křehkou psychikou, pak bys měl jít o dům dál. Ale jestli mi věříš natolik, aby sis vzpomněl, že jsem viděla a zakusila věci, co moji vrstevníci nikdy nezažili… Tak by sis měl taky uvědomit, že možná vím, o čem mluvím."
Prohnal se kolem nás vlahý vánek, přinášející vůni tajícího sněhu. "Opravdu ti věřím, Rose. Ale… nevěřím na duchy."
Mluvil tak upřímně. Opravdu mě chtěl pochopit…, ale i když se o to usilovně snažil, nedokázal překonat svoje názory. Byla to celkem ironie vzhledem k tomu, že tarot ho oslovil.
"A pokusíš se o to?" zeptala jsem se. "Nebo se aspoň nebudeš snažit připsat to na vrub nějaký mojí psychóze?"
"Ano. To zvládnu."
Tak jsem mu pověděla o tom, jak jsem párkrát viděla Masona, a jak jsem se bála komukoli říct pravdu o tom, co se přihodilo při Stanově cvičném útoku. Řekla jsem mu o těch postavách, co jsem viděla v letadle, a podrobně popsala všechno, co jsem viděla po přistání.
"Nepřijde ti to trochu, ehm, moc konkrétní na náhodnou reakci vyvolanou stresem?" dotázala jsem se, když jsem skončila.
"Nevím, jestli můžeš čekat, že reakce vyvolaná stresem bude nebo nebude konkrétní. Ty jsou prostě nepředvídatelné." Měl zamyšlený výraz, který jsem tak dobře znala a který mi napovídal, že v duchu zvažuje veškeré možnosti. Taky bylo zřejmé, že na duchy věřit nezačal, nicméně se usilovně snažil nechat si mysl otevřenou. O chvilku později mi moje domněnky potvrdil. "Proč jsi si tak jistá, že si to jenom nepředstavuješ?"
"Nejdřív jsem myslela, že to všechno jsou jen představy. Ale teď… nevím. Připadá mi to tak strašně skutečný…, ačkoli vím, že tohle žádný důkaz není. Ale slyšels, co říkal otec Andrew - že duchové lidí, co umřeli mladí nebo násilnou smrtí, setrvávají na světě."
Dimitrij si skousl ret. Vypadal, jako že se mi chystá sdělit, abych nechápala kněze tak doslovně. Namísto toho se ale zeptal: "Tak ty myslíš, že se Mason vrátil, aby se pomstil?"
"Nejdřív jsem si to myslela, ale teď už si tak jistá nejsem. Nikdy se nepokusil mi ublížit. Vypadá, jako by něco chtěl. Vlastně… i všichni ti další duchové vypadali, že něco chtějí - i ti, co je neznám. Proč?"
Dimitrij mě obdařil moudrým pohledem. "Máš nějakou teorii?"
"Mám. Uvažovala jsem o tom, co povídal Viktor. Říkal, že jsem stínem políbená - protože jsem umřela -, a tím pádem mám spojení se světem mrtvých. Toho už se nikdy úplně nezbavím."
Zatvářil se zachmuřeně. "Nepřikládal bych tolik důvěry tomu, co ti navykládal Viktor Daškov."
"Jenže on o tom něco ví! To musíš uznat i ty, i když je to strašnej kretén."
"Dobře, tak předpokládejme, že je to pravda. Že to, že jsi stínem políbená, ti umožňuje vidět duchy. Proč se to ale děje teď? Proč to nezačalo hned po té autonehodě?"
"To mě taky napadlo," vyhrkla jsem nedočkavě. "Viktor ale říkal ještě něco - že když jsem se teď setkala se smrtí, přiblížilo mě to k druhé straně. Co když to, že jsem způsobila něčí smrt, posílilo tohle moje spojení a teď je tohle všechno možné? Vždyť jsem zabila svýho prvního Strigoje. Teda první dva."
"Proč se to děje tak náhodně a nepravidelně?" zajímal se Dimitrij. "Proč se to děje zrovna v tu dobu, a ne jindy? Proč v letadle? Proč ne u dvora?"
Moje nadšení trochu opadlo. "Jsi nějakej právník nebo co?" vyštěkla jsem. "Zpochybňuješ všechno, co říkám. Myslela jsem, že budeš mít mysl otevřenou."
"To mám. Ale ty musíš taky. Přemýšlej o tom. Proč se to děje podle tak nahodilého vzorce?"
"Netuším," přiznala jsem. Poklesla jsem na duchu pod tíhou porážky. "Stejně si myslíš, že jsem magor."
Vzal mi bradu do dlaní a zvedl mi hlavu, abych se mu podívala do očí. "Ne. Vůbec ne. Ani jedna z těch teorií mě nepřiměla myslet si, že jsi blázen. Ale zastávám názor, že smysl dává to nejjednodušší vysvětlení. A to je vysvětlení doktorky Olendzké. Ta teorie s duchy má mezery. Ale kdybys toho mohla zjistit víc…, pak bychom se mohli od něčeho odpíchnout."
"My?" podivila jsem se.
"Jistě. Nenechám tě v tom samotnou, ať už je to cokoli. Víš, že bych tě nikdy neopustil."
V jeho slovech bylo cosi sladkého a velice ušlechtilého a já pocítila potřebu mu to oplatit. Obvykle ale takové moje pokusy končily tím, že jsem ze sebe udělala totálního idiota. "Taky tě nikdy neopustím. Teda… ne že by se ti někdy stalo to, co mně, ale kdybys začal vidět duchy nebo tak něco, pomůžu ti to překonat."
Tiše se zasmál. "Dík."
Dotkli jsme se rukama a vzájemně si propletli prsty. Takhle jsme tam stáli skoro celou minutu a ani jeden z nás nic neřekl. Jediná část těla, kterou jsme se dotýkali, byly naše ruce. Znovu zafoukal větřík, a přestože bylo lehce nad nulou, měla jsem dojem, že je jaro. Čekala jsem, že kolem nás každou chvíli začnou rozkvétat květy. Jako bychom mysleli na totéž, v jeden okamžik jsme se oba pustili.
Pak jsme pokračovali k mojí koleji. Když jsme došli k budově, Dimitrij se mě zeptal, jestli budu v pohodě, když půjdu dovnitř sama. Ujistila jsem ho, že jo a že si klidně může jít za svými záležitostmi, a tak odešel. Jakmile jsem otevřela dveře do haly, uvědomila jsem si, že můj bágl zůstal na klinice. Utrousila jsem pár nadávek, za které bych si vysloužila trest, kdyby mě někdo slyšel, otočila jsem se a vyběhla ven směrem, odkud jsme právě přišli.
Když jsem na recepci kliniky řekla, proč jsem přišla, recepční mi jen pokynula k ošetřovně. Vzala jsem si z prázdné místnosti batoh a obrátila se k odchodu. Vtom jsem ale naproti v pokoji uviděla někoho v posteli. Nikdo z personálu nebyl v dohledu a mě přemohla zvědavost. Nakoukla jsem dovnitř.
Ležela tam Abby Badicová, Morojka, která tady taky studovala posledním rokem. Milá a energická, to byly výrazy, kterými bych ji popsala. Tentokrát tak ale nepůsobila ani v nejmenším. Byla samá modřina a škrábanec, a když ke mně otočila hlavu, všimla jsem si rudých šrámů v jejím obličeji.
"Nech mě hádat," řekla jsem. "Upadlas."
"Co-cože?"
"Upadlas. Slyšela jsem, že to je obvyklá odpověď. Brandon, Brett a Dane taky upadli. Ale něco ti povím - už byste si taky mohli vymyslet lepší výmluvu. Doktorka už má podezření."
Vykulila na mě oči. "Ty to víš?"
V tu chvíli jsem si uvědomila, že jsem to s Brandonem zkazila. Chtěla jsem od něj odpovědi a on mi odmítal cokoli říct. Ti, co se vyptávali Bretta a Danea, pochodili stejně. S Abby mi došlo, že když se budu chovat, jako bych odpovědi znala, nějakou informaci z ní dostanu.
"Jasně, že to vím. Všechno mi řekli."
"Co?" vypískla. "Přísahali, že to nikomu neřeknou. Je to součást pravidel."
Pravidel? O čem to mluví? Ta drsná královská partička mi nepřipadala, že by jednala podle nějakých pravidel. Tady šlo o něco jiného.
"No, neměli na vybranou. Potom jsem vás začala hledat. Musela jsem vám pomoct. Tohle moc dlouho nevydrží, to ti povídám. Brzo se zase někdo začne vyptávat." Mluvila jsem, jako bych s nimi sympatizovala a chtěla jim pomoct.
"Měla jsem být silnější. Zkoušela jsem to, ale nestačilo to." Vypadala unaveně - a že má bolesti. "Hlavně mlč, dokud se to nevyřeší. Prosím."
"Jasně," ujistila jsem ji a při tom umírala touhou dovědět se, co to vlastně zkoušela. "Už do toho nikoho dalšího nezatáhnu. Jak se vůbec stalo, že jsi skončila tady? Měla ses přece vyhýbat pozornosti." Nebo jsem to aspoň předpokládala. Všechno jsem si to vymyslela na místě.
Ušklíbla se. "Všimla si mě vychovatelka a hned mě sem poslala. Jestli to zjistí ostatní z Mână, budu v pěkným průšvihu."
"Doktorka tě naštěstí pustí dřív, než to někdo z nich zjistí. Má plno práce. Jsi podobně zřízená jako Brett a Brandon, ale ani u jednoho z nich to nebylo tak vážný." Nebo jsem v to doufala. "Ty… popáleniny byly záludný, ale kluci neměli žádnej problém."
Hrála jsem nebezpečnou hru. Nejenže jsem neměla ponětí o Brettových zraněních, ale vlastně jsem ani nevěděla, jestli to, co mi popisovala Jill, byly skutečně popáleniny. Pokud ne, můžu to rovnou zabalit. Ona mě ale neopravila. Jen se mimoděk dotkla jedné ze svých podlitin.
"Jo, říkali, že se to zahojí. Teď si jenom budu muset vymyslet nějakou historku pro doktorku Olendzkou." V očích jí blýskla jiskřička naděje. "Říkali, že ne, ale třeba… třeba mě to nechají zkusit znovu."
V tu chvíli se vrátila hodná doktorka. Podivila se, že jsem pořád ještě tady, a poradila mi, abych se vrátila na pokoj a odpočívala. S oběma jsem se rozloučila a vydala se zase do té zimy. Ale při chůzi jsem si počasí vůbec nevšímala. Konečně jsem v té hádance objevila nějaké vodítko. Mână.


17.kapitola VA 3

8. února 2011 v 12:32
Na ranveji u dveří do letadla postával Christian a pár strážců. Lissa se k němu rozběhla, aby mu hned vypověděla ty novinky, a nechala mě tam samotnou s Dimitrijem. Celou cestu z lázní neřekl ani slovo. Síla a mlčení, to pro něj bylo typické, jenže tentokrát mi jeho rozpoložení připadalo neobvyklé.
"Pořád myslíš na to, co ti řekla Rhonda? Ta ženská je šarlatánka."
"Proč to říkáš?" dotázal se a zastavil se nedaleko od ostatních. Foukal ostrý ledový vichr a já jen doufala, že už brzo budeme moct nastoupit.
"Protože nám nic neřekla! Měl jsi slyšet moji předpověď. Byla to jen jedna věta, která mi neřekla nic, co bych nevěděla. Lissa měla větší štěstí," uznala jsem. "Ale ani na tom nebylo nic, co by mě přesvědčilo. Rhonda jí předpověděla, že bude velikou vůdkyní. Jak je asi těžký tohle odhadnout?"
Dimitrij se na mě usmál. "Uvěřila bys, kdyby ti předpověděla něco zajímavějšího?"
"Možná, kdyby to byla dobrá předpověď." Zasmál se tomu a já se zeptala: "Ale ty to bereš vážně. Proč? Fakt takovým věcem věříš?"
"Není toho moc, čemu bych věřil… nebo nevěřil."
Dneska měl na hlavě černou pletenou čepici, kterou si stáhl dolů, aby si zakryl uši. "Lidi jako je ona mám v úctě. Mají přístup k vědění, jaký ostatní lidi nemají."
"Ale neovládá éter, takže si nejsem zase tak jistá, odkud to vědění bere. Pořád si myslím, že je podvodnice."
"Ona je vrăjitoare."
"Co…" S tímhle slovem jsem se v životě nesetkala. "Cože je? To je rusky?"
"Rumunsky. Znamená to… No, ono se to nedá pořádně přeložit. Blíží se tomu termín 'čarodějka', ale není to úplně přesné. Jejich pojetí čarodějky je jiné než to americké."
Nikdy bych nečekala, že s ním povedu takovýhle rozhovor. Dimitrij mi prostě nepřipadal jako ten typ, co věří pověrám. Na chviličku jsem si pomyslela, že když může věřit v čarodějnice a věštce, třeba by uvěřil i tomu, že vidím duchy. Zvažovala jsem, jestli se mu o tom mám zmínit, ale rychle jsem to zamítla. Beztak jsem neměla šanci mu něco říct, protože mluvil jenom on.
"Moje babička byla jako Rhonda," objasnil. "To znamená, že se věnovala stejnému druhu umění. I když jinak se od ní lišila."
"Tvoje babička byla… vra… nebo co?"
"V ruštině se tomu říká jinak, ale ano, význam je stejný. Taky vykládala karty a radila. Takhle si vydělávala na živobytí."
Raději jsem spolkla poznámku a podvodnících. "A vycházely jí ty předpovědi?"
"Občas. Nekoukej na mě tak."
"Jak?"
"Z toho, jak se tváříš, je mi jasné, že si myslíš, že podléhám bludům, ale jsi moc hodná, než abys něco řekla."
"Bludy - to je moc drsný slovo. Jenom jsem překvapená, to je všechno. Nikdy by mě nenapadlo, že zrovna ty budeš někomu žrát takový věci."
"No, já v tom vyrůstal, takže mi to zas tak zvláštní nepřijde. A jak už jsem řekl, nežeru to stoprocentně."
Ke skupince u letadla se připojil i Adrian, který hlasitě nadával, že ještě nemůžeme nastoupit.
"Taky jsem nikdy neuvažovala o tom, žes měl babičku," oznámila jsem Dimitrijovi. "Teda, jasně že nějakou mít musíš. Ale stejně…, připadá mi divný, že jsi s ní vyrůstal." Já se se svou matkou vídala jen málokdy a s jiným členem rodiny jsem se jaktěživa nesetkala. "Bylo to divný mít babičku čarodějnici? Děsivý? Hrozila ti, že tě v něco promění, když budeš zlobit?"
"Většinou mi jen hrozila, že mě pošle do mého pokoje."
"To mi nepřijde tak děsivý."
"To jenom proto, že ji neznáš."
Všimla jsem si toho přítomného času. "Ještě žije?"
Přikývl. "Jo. Stářím asi neumře. Je houževnatá. Vlastně nějaký čas dělala i strážkyni."
"Vážně?" Stejně jako v případě Ambrose jsem si uvědomila, že moje představy o dhampýrech, strážcích a krvavých děvkách jsou dost zkreslené. "Takže toho potom nechala a stala se…, teda zůstala se svýma dětma?"
"Má dost neochvějné názory na rodinu - názory, co by ti možná připadaly dost sexistické. Je přesvědčená, že všichni dhampýři by se měli vycvičit a nějaký čas pracovat jako strážci, ale ženy by se nakonec měly vrátit k výchově dětí."
"Muži ne?"
"Ne," odpověděl suše. "Myslí si, že muži by měli zůstat ve světě a zabíjet Strigoje."
"No teda." Vybavila jsem si to málo, co mi Dimitrij pověděl o své rodině. Jeho otec neustále od rodiny utíkal. Byl to jediný muž v jeho životě. Dimitrij měl jen samé sestry. Názor jeho babičky mi nepřipadal nijak zvlášť sexistický. Taky jsem přesvědčená, že by muži měli odejít do boje, a proto mě tak překvapilo setkání s Ambrosem. "Musel jsi odejít. Ženský z tvý rodiny tě vykopaly."
"To těžko," zasmál se. "Kdybych se chtěl vrátit domů, matka by mě přijala okamžitě." Usmíval se, jako by to byl nějaký vtip, ale v jeho očích jsem viděla něco, co vypadalo jako stesk po domově. Ale během okamžiku ten stesk zmizel. Dimitrij se otočil, když začal Adrian halasně jásat, že už konečně můžeme nastoupit.
Jakmile jsme se usadili v letadle, Lissa hned začala kamarádům vykládat všechny ty novinky. Začala tím, jak si mě zavolala královna. To nebylo zrovna téma, o kterém bych se chtěla bavit, ale tlačila mě do toho. Byla nadšením bez sebe, že mě královna chtěla "pochválit". Na všechny kromě Adriana to udělalo dojem. Z jeho výrazu mi bylo jasné, že ví, že kvůli tomuhle si mě určitě nezavolala. Každopádně se ale tvářil natolik nechápavě, že patrně neměl tušení o pravém důvodu. Konečně jsem věděla něco, co on neví. Pomyšlení na to, že by se měl dát dohromady s Lissou, by ho nejspíš šokovalo stejně jako mě.
Pak Lissa všem pověděla o tom, jak jí královna nabídla, že může žít u dvora a studovat na univerzitě v Lehighu. "Pořád tomu nemůžu uvěřit," broukla. "Zní to až moc dobře na to, aby to byla pravda."
Adrian do sebe kopl sklenku čehosi, co vypadalo jako whisky. Jak se k tomu dostal tak brzy? "Když to řekla moje prateta? Tak to určitě je moc dobrý na to, aby to byla pravda."
"Jak to myslíš?" zeptala jsem se. Poté co mě Taťána obvinila z fiktivního vztahu a já pak zjistila, že má za milence dárce - dhampýra, už by mě na ní nepřekvapilo asi nic. "Je Lissa v maléru?"
"Celkově? Ne. To jenom, že moje prateta nedělá nic jenom z čiré dobroty srdce. Vlastně…," Adrian se ihned opravil, "občas ano. Není zas taková mrcha. A řekl bych, že to myslí vážně, když se strachuje o rod Dragomirů. Slyšel jsem, že měla ráda tvoje rodiče. Ale proč dělá tohle, fakt netuším. Máš radikální názory. Třeba chce slyšet taky jiný pohled na věc. Nebo na tebe chce prostě jenom dohlížet, aby nebyl zas nějakej průšvih." Nebo ti chce vnutit Lissu za ženu, pomyslela jsem si.
Christianovi se nic z toho nelíbilo. "Adrian má pravdu. Mohli by se tě pokusit zkrotit. Měla by ses odstěhovat k tetě Taše. Nemusíš přece chodit do morojský školy."
"Ale tam by byla ve větším bezpečí," namítla jsem.
Rozhodně jsem zastáncem vzdorování autoritám a chtěla jsem Lissu uchránit od královských plánů, ale kdyby šla na vysokou, která není střežená, byla by v nebezpečí, což jsem taky nechtěla. Začala jsem to podrobněji vysvětlovat, ale vtom se letadlo rozjelo. Jakmile jsme se ocitli ve vzduchu, zase se mi vrátila ta bolest hlavy jako včera. Bylo to, jako by se mi všechen vzduch, který nás obklopoval, tlačil na lebku.
"Sakra," zavrčela jsem a přitiskla si dlaň na čelo.
"Je ti zase špatně?" zeptala se ustaraně Lissa. Kývla jsem.
"Vždycky jsi měla problémy s lítáním?" dotázal se Adrian, při čemž zuřivě na někoho mával, aby mu dolil skleničku.
"Nikdy," odpověděla jsem. "Zatraceně, nechci už to absolvovat znova."
Zaťala jsem zuby a snažila se ignorovat tu bolest i černé stíny. Vyžadovalo to dost námahy, ale když jsem se hodně soustředila, trochu se to zmírnilo. Zvláštní. Stejně se mi ale nechtělo moc mluvit a naštěstí to všichni respektovali. Debata o vysoké už skončila.
Uplynulo několik hodin. Už bylo skoro načase, abychom dorazili zpátky do Akademie. Jedna morojská letuška přišla uličkou k naší skupince a zamračila se. Alberta si toho ihned všimla. "Co se děje?"
"V místě přistání právě zuří sněhová bouře," objasnila letuška. "Nemůžeme přistát na Akademii svatého Vladimíra, protože ranvej není v tom větru a sněhu zprovozněná. Stejně potřebujeme doplnit palivo, takže přistaneme na Martinville Regional. Je to malé letiště, jen pár hodin cesty autem od Akademie, ale teď tam nejsou tak nepříznivé podmínky. V plánu je přistát, doplnit palivo, a jakmile na Akademii vyčistí ranvej, poletíme tam. Let pak potrvá jen necelou hodinu."
Byly to zneklidňující zprávy, ale neznělo to zase tak špatně. Co jiného nám taky zbývá? Aspoň mě ta bolest brzy přejde. Tedy pokud to bude jako minule, to mě bolest hlavy přešla, sotva jsme se ocitli na zemi. Všichni jsme usedli na svá místa, zapnuli si pásy a připravili se na přistání. Počasí venku vypadalo mizerně, ale pilot byl šikovný a přistál bez obtíží.
A vtom se to stalo.
Jakmile se letadlo dotklo země, celý můj svět explodoval. Bolest hlavy nejenže nepřešla, ale zhoršila se. Bylo to mnohem horší - nemyslela bych, že je něco takového vůbec možné. Připadalo mi, jako by mi pukala lebka.
Ale to byl teprve začátek. Zničehonic se všude kolem objevovaly obličeje. Duchovitě průsvitné obličeje a těla - přesně jako Mason. Bože, byli úplně všude. Nedokázala jsem přes ně ani vidět sedadla nebo kamarády. Viděla jsem jen ty obličeje - a jejich ruce. Bledé zářící ruce, které se po mně sápaly. Přízraky otevíraly ústa, jako by chtěly něco říct, a zjevně to chtěly říct mně.
A čím víc jich ke mně přicházelo, tím víc jsem jich začínala poznávat. Spatřila jsem Viktorovy strážce - ty, co byli zabiti při záchraně Lissy. Jejich doširoka otevřené oči působily zděšeně. Z čeho? Prožívali snad znovu svou smrt? Mezi nimi byly i děti, které jsem hned nepoznala. Pak mi to došlo. Byly to ty děti, které jsme s Dimitrijem našli mrtvé po útoku Strigojů. Tyhle děti vypadaly stejně vybledle jako Mason, ale krky měly celé pokryté krví, stejně jako v tom domě. Šarlatová červeň krve ostře kontrastovala s jejich průsvitnými světélkujícími těly.
Obličeje neustále přibývaly. Přestože nikdo z nich nemluvil, v uších mi hučelo stále hlasitěji. K davu se přidaly tři nové postavy. Nevmísily se mezi ostatní, jen tam stály a vypadaly stejně jasně a ostře jako ta krev na hrdlech dětí.
Byla to Lissina rodina.
Její matka, otec a bratr André. Vypadali úplně stejně, jako když jsem je viděla naposledy, těsně před tou autonehodou. Všichni měli blond vlasy. Vypadali krásně a majestátně. Stejně jako Mason, ani oni na sobě neměli žádné známky své násilné smrti, přestože jsem věděla, že autohavárie s nimi udělala příšerné věci. A stejně jako Mason na mě jen smutně koukali a nemluvili, ale zjevně něco říct chtěli. Na rozdíl od Masona jsem ale jejich poselství pochopila.
Za Andrem jsem viděla velikou černou skvrnu, která se neustále zvětšovala. Ukázal na mě a pak na tu skvrnu. Aniž bych chápala, jak to vím, v tu chvíli jsem prostě věděla, že tohle je brána do světa mrtvých, do světa, z něhož jsem se vrátila. André - který byl stejně starý jako já, když zemřel - ukázal znovu. Jeho rodiče to gesto zopakovali. Nemuseli promluvit, abych věděla, co mi říkají. Neměla bys žít. Musíš se s námi vrátit…
Začala jsem ječet. A nepřestávala jsem.
Myslím, že v letadle na mě někdo mluvil, ale nevěděla jsem to jistě, protože jsem neviděla nic než ty obličeje, ruce a černotu za Andrem. A jako už tolikrát se poblíž vynořil i vážný a smutný Mason. Požádala jsem ho o pomoc.
"Pošli je pryč!" křičela jsem. "Pošli je pryč!"
Jenže s tím nic nenadělal, nebo možná nemohl. Zběsile jsem si rozepnula bezpečnostní pás a pokusila se vstát. Duchové se mě nedotýkali, ale byli hrozně blízko. Pořád se po mně sápali a někam ukazovali kostnatýma rukama. Mávala jsem kolem sebe, abych je odehnala, a nepřestávala jsem řvát, aby mi někdo pomohl a ukončil tohle šílenství.
Ale nebylo mi pomoci. Všechny ty ruce a oči s prázdným pohledem zůstávaly dál a ani bolest nepřestávala. Zhoršilo se to natolik, že mi před očima začaly tančit černé lesklé tečky. Měla jsem dojem, že omdlím, což bych jen uvítala. Aspoň by ta bolest přestala a všechny ty obličeje by zmizely. Tečky před očima se začaly zvětšovat a za chvíli už jsem neviděla nic jiného. Obličeje zmizely stejně jako bolest a sladké černé vody bezvědomí mě vtáhly pod hladinu.


16.kapitola VA 3

8. února 2011 v 12:31
Stejně jako ty," utahoval si ze mě.
"Jo, ale myslela jsem, že…"
"Že jsem člověk? To kvůli těm kousancům?"
"Jo," přiznala jsem. Nemělo smysl lhát.
"Všichni musíme nějak přežívat," prohlásil. "A dhampýři jsou dobří ve vymýšlení způsobů, jak na to."
"No to jo, ale většina z nás se stane strážci," podotkla jsem. "Hlavně chlapi." Pořád jsem nemohla uvěřit, že je dhampýr - nebo, že mi to nedošlo dřív.
Před dávnými časy se dhampýři rodili ze spojení lidí a Morojů. Jsme napůl vampýři, napůl lidé. Časem se ale Morojové začali od lidí oddělovat. Lidí bylo čím dál víc a už nepotřebovali Moroje na magii. V současnosti se Morojové obávají, že by na nich lidé dělali pokusy, kdyby je objevili. Takže dhampýři už nevznikají tímto způsobem. Jakousi genetickou zvláštností je, že dhampýr s dhampýrkou nemůžou mít děti dhampýry.
Jediným způsobem, jak se moje rasa reprodukuje, je spojení dhampýrů s Moroji. Podle logiky by dhampýr a Moroj měli mít děti, které jsou ze tří čtvrtin Morojové. Ale není tomu tak. Rodíme se s perfektními dhampýřími geny, půl na půl, takže máme z obou ras to nejlepší. Většina dhampýrů se rodí ze spojení dhampýrek a Morojů. Po staletí tyto ženy posílají svoje děti pryč, aby vyrůstaly jinde, takže se matky mohou vrátit ke své práci strážkyň. Přesně to udělala i moje matka.
Ale některé dhampýrky chtějí své ratolesti vychovávat samy. Odmítají být strážkyněmi a namísto toho se sdružují v komunitách. To udělala Dimitrijova matka. Kolem těchhle žen se šíří spousta ošklivých pomluv, protože Morojové je často navštěvují s vyhlídkou snadno dostupného sexu. Dimitrij mi říkal, že spousta těch historek je přehnaná a že většina dhampýrek není tak snadno k mání. Pomluvy vycházejí z toho, že tyhle ženy jsou skoro všechny svobodné matky, které nejsou v kontaktu s otci svých dětí - a taky proto, že některé dhampýrky dovolují Morojům, aby jim při sexu pili krev. V naší kultuře je na to pohlíženo jako na něco zvrhlého a odporného a z toho také vzniklo označení dhampýrek, které nejsou strážkyněmi - krvavé děvky.
Ale nikdy mě nenapadlo, že by i muž mohl být krvavým prostitutem.
Mysl mi pracovala na plné obrátky. "Většina kluků, co nechtějí být strážci, prostě zdrhne," prohlásila jsem. Nestávalo se to sice moc často, ale čas od času ano. Takoví utečou ze školy pro strážce a skrývají se mezi lidmi. To byla další ostudná záležitost.
"Nechtěl jsem zdrhnout," řekl Ambrose vesele. "Ale ani jsem nechtěl bojovat proti Strigojům. Tak jsem udělal tohle."
Lissa vedle mě byla úplně ohromená. Krvavé děvky patří v našem světě na okraj společnosti. Připadalo jí neuvěřitelné, že má jednu z nich - nebo spíš jednoho z nich - přímo před sebou.
"Je to lepší než být strážcem?" dotázala jsem se nevěřícně.
"No, podívej… Strážci pořád hlídají ostatní, riskují svoje životy a nosí špatné boty. A já? Mám skvělé boty, právě masíruju hezkou holku a spím v úchvatné posteli."
Zašklebila jsem se. "Radši se nebudeme bavit o tom, kde spíš, jo?"
"Dávat krev není tak špatné, jak by sis myslela. Nedávám tolik jako dárci, ale ten rauš je celkem parádní."
"Radši se nebudeme bavit ani o tomhle," řekla jsem. Ani náhodou bych nepřiznala, že vím, že morojská kousnutí jsou vážně "celkem parádní".
"Fajn. Říkej si, co chceš, ale můj život je fajn." Obdařil mě křivým úsměvem.
"A nejsou na tebe lidi… hnusní? Musejí povídat věci…"
"To ano," připustil. "Strašné věci. Dostal jsem už spoustu ošklivých jmen. A víš, kdo mi nadává nejvíc? Dhampýři. Morojové mě většinou nechávají na pokoji."
"To proto, že nechápou, jaký to je být strážcem, jak je to důležitý." V tu chvíli mě napadlo, že mluvím jako matka, a nebylo mi to zrovna příjemné. "K tomu přece dhampýři jsou."
Ambrose se zvedl, narovnal se a ušklíbl se na mě. "To si vážně myslíš? Jak bys chtěla zjistit, k čemu doopravdy jsi? Znám někoho, kdo by ti to mohl povědět."
"Ambrose, nedělej to," zaúpěla Lissina manikérka. "Ta ženská je blázen."
"Je to okultistka, Evo."
"Není žádná okultistka a ty za ní nemůžeš táhnout princeznu Dragomirovou."
"I sama královna si k ní chodí pro radu," namítl.
"To je taky chyba," zavrčela Eva.
Vyměnily jsme si s Lissou pohledy. Slovo okultistka ji zaujalo. Na okultisty a věštce se obecně pohlíží se stejnou nedůvěrou jako na duchy. Jenže my s Lissou jsme poměrně nedávno pochopily, že tyhle psychické schopnosti, které jsme dřív považovaly za výmysly, jsou vlastně součástí éteru. Lissa se zachvěla nadějí, že by mohla narazit na dalšího uživatele éteru.
"Hrozně rády bychom za tou okultistkou zašly. Můžeme? Prosím." Lissa pohlédla na nedaleké hodiny. "A šlo by to brzy? Musíme stihnout náš let."
Eva si zjevně myslela, že je to plýtvání časem, ale Ambrose už se nemohl dočkat, až nám ji ukáže. Obuly jsme si boty a nechaly se vést z masážní místnosti. Lázeňské místnosti se nacházely v labyrintu chodeb za salónem vpředu. Zanedlouho jsme se ocitli v dalším bludišti, které vedlo dál do zadního traktu.
"Nejsou tu žádný nápisy," poznamenala jsem, když jsme kráčeli podél řady zavřených dveří. "Na co jsou tyhle místnosti?"
"Na cokoli, za co jsou lidé ochotni zaplatit," odpověděl.
"Jako co třeba?"                 
"Ach, Rose, ty jsi takové neviňátko."
Konečně jsme došli ke dveřím na konci chodby. Vešli jsme do malé místnosti, kde byl jenom stůl a za ním další zavřené dveře. Morojka u stolu vzhlédla a očividně poznala Ambrose. Ten přešel k ní a začali se tiše dohadovat, protože Ambrose se ji snažil přemluvit, aby nás pustila dál.
Lissa se ke mně otočila a tiše se zeptala: "Tak co myslíš?"
Podívala jsem se na Ambrose. "Že všechny ty jeho svaly u mě uplatnění nenajdou."
"Zapomeň už na to, že je krvavý prostitut. Zajímá mě, co si myslíš o té okultistce. Myslíš, že najdeme další uživatelku éteru?" vyhrkla nedočkavě.
"Když může být uživatelem éteru takový pařmen jako Adrian, tak ženská, která předpovídá budoucnost, nejspíš asi taky."
Ambrose se k nám vrátil s úsměvem. "Suzanne vás moc ráda vmáčkne do pořadníku, než odletíte. Za minutku Rhonda skončí s klientem, kterého tam zrovna má."
Suzanne se sice netvářila moc nadšeně, ale neměla jsem čas o tom uvažovat, protože vnitřní dveře se otevřely a vyšel z nich postarší Moroj. Dal Suzanne nějaké peníze, nám kývl na pozdrav a odešel. Ambrose široce máchl rukou směrem ke dveřím.
"Jste na řadě."
Vešly jsme s Lissou dovnitř. Ambrose nás následoval a zavřel za námi dveře. Bylo to, jako bychom vešli do něčího srdce. Všechno bylo červené. Plyšový rudý koberec, červená sametová pohovka, plastické sametové tapety a na zemi červené saténové polštářky. Na nich seděla morojská čtyřicátnice s kudrnatými černými vlasy a stejně tmavýma očima. Její pleť měla nepatrně olivový nádech, nicméně celkově působila bledě, jako všichni Morojové. S červeným pokojem ostře kontrastoval její černý oděv. Hrdlo i ruce jí zdobily zlaté šperky, podobné jako barva mých nehtů. Čekala jsem, že promluví strašidelným a tajemným hlasem - pokud možno s exotickým přízvukem -, ale mluvila jako úplně obyčejná Američanka.
"Posaďte se, prosím." Ukázala na polštářky naproti sobě. Ambrose se usadil na pohovce. "Koho jsi to přivedl?" zeptala se ho, zatímco jsme se s Lissou uvelebovaly.
"Princeznu Vasilisu Dragomirovou a její budoucí strážkyni Rose. Potřebují rychlý výklad."
"Proč chceš vždycky tyhle věci uspěchat?" povzdechla Rhonda.
"Já za to nemůžu, musejí chytit letadlo."
"I kdybys za to mohl, bylo by to totéž. Pořád někam chvátáš."
Přestala jsem obdivovat tu místnost a zaměřila se na škádlení těch dvou. Měli i podobné vlasy. "Vy dva jste příbuzní?" zeptala jsem se.
"Je to moje teta," objasnil láskyplně Ambrose. "Má mě moc ráda." Rhonda obrátila oči v sloup.
To bylo překvapení. Dhampýři jsou jen málokdy v kontaktu se vzdálenějšími morojskými příbuznými, ale Ambrose byl výjimka. Lissu to taky zaujalo, ale trochu jinak než mě. Pozorně si prohlížela Rhondu a snažila se objevit nějaký náznak, že by ta žena mohla být zaměřená na éter.
"Jste cikánka?" zeptala jsem se.
Rhonda se zašklebila a začala míchat karty. "Jsem Romka," odvětila. "Spousta lidí nám říká cikáni, ale to označení není tak docela přesné. V první řadě jsem především Morojka." Ještě párkrát promíchala karty, načež je podala Lisse. "Rozdělte balíček, prosím."
Lissa na ni pořád zírala, jako by doufala, že uvidí její auru. Adrian uměl vycítit jiné uživatele éteru, ale Lissa zatím tak zkušená nebyla. Rozdělila balíček karet napůl a podala jí je zpátky. Rhonda vytáhla tři karty, které podala Lisse a balíček zase dala dohromady.
Naklonila jsem se dopředu. "Super." Byly to tarotové karty. Moc o nich nevím, jen to, že mají údajně mystickou sílu a předpovídá se podle nich budoucnost. Těmhle věcem jsem nikdy nevěřila o moc víc než třeba náboženství, jenže až donedávna jsem nevěřila ani na duchy.
Ty tři karty byly Měsíc, Císařovna a Eso pohárů. Ambrose se mi naklonil přes rameno, aby karty taky viděl. "Hmm," zabručel. "Velice zajímavé."
Rhonda na něj vzhlédla. "Ticho. Nevíš, o čem mluvíš." Znovu se zadívala na karty a poklepala na Eso pohárů. "Máte před sebou nový začátek, znovuzrození veliké síly a citů. Váš život se změní, ale bude to změna, která vás obrátí jiným směrem. I když to bude obtížné, nakonec to osvítí celý svět."
"No teda," vyhrkla jsem.
Pak Rhonda ukázala na Císařovnu. "Leží před vámi moc a vláda. Poradíte si s tím s grácií a inteligencí. Semínka už jsou zaseta, ale vidím tam nějakou nejistotu - jakési záhadné vlivy, které vás obklopují jako mlha." Její následující slova patřila kartě Měsíc. "Celkově z toho ale mám dojem, že tyhle neznámé faktory vás od osudu neodvrátí."
Lissa jen kulila oči. "To vyčtete jenom z těch karet?"
Rhonda pokrčila rameny. "Ano, je to v kartách, ale k tomu mám ještě dar, díky němuž vidím síly, které obyčejní lidé nedokážou vnímat."
Znovu zamíchala karty a pak je podala mně. Rozdělila jsem balíček a ona vytáhla další tři karty. Devítka mečů, Slunce a Eso mečů. Karta Slunce byla vzhůru nohama.
Neměla jsem ponětí, co by to mohlo znamenat, jen jsem měla dojem, že ve srovnání s Lissou to bude něco drsnějšího. Karta Císařovna zobrazovala ženu v dlouhých šatech s hvězdami na hlavě, Měsíc zase úplněk a pod ním dva psy, na Esu pohárů byl drahokamy zdobený kalich plný květů.
Ale moje Devítka mečů zpodobňovala ženu plačící před stěnou z mečů a Eso mečů byla jen ruka držící obyčejný železný meč. Aspoň Slunce vypadalo o něco radostněji. Byl na něm snad anděl na bílém koni a nad ním zářící slunce.
"Neměla bych to otočit správně?" zeptala jsem se.
"Ne," pravila s očima upřenýma na kartu. Po chvíli tíživého mlčení pokračovala. "Zničíš to, co je nemrtvé."
Čekala jsem asi půl minuty, že bude pokračovat, ale nic už neřekla. "A to je vše?"
Kývla. "Tohle mi říkají karty."
Ukázala jsem na ně. "Vypadá to, že říkají něco víc než jen tohle. Lisse jste poskytla celou encyklopedii informací! A já už dávno vím, že budu zabíjet nemrtvé. Je to moje práce." To jsem se teda dozvěděla věci! Naprosto neoriginální.
Rhonda pokrčila rameny, jako by to mělo být nějaké vysvětlení.
Začala jsem jí vykládat, že takováhle věštba stojí za starou bačkoru, když vtom se ozvalo zaklepání na dveře. Otevřely se a k mému údivu se v nich objevil Dimitrij. Upřel pohled na Lissu a na mě. "Aha, říkali mi, že jste tady." Vešel dál a až pak si všiml Rhondy. K mému dalšímu údivu jí uctivě kývl na pozdrav a velice zdvořile řekl: "Omlouvám se za vyrušení, ale musím tyhle dvě dostat do letadla."
Rhonda si ho prohlížela, ale ne jako by hodnotila jeho zevnějšek. Bylo to spíš, jako by byl nějakou záhadou, kterou toužila rozluštit. "Nemáte se za co omlouvat. Nemáte náhodou chvilku, že bych vyložila budoucnost i vám?"
Jelikož s Dimitrijem sdílíme podobné názory, předpokládala jsem, že jí poví, že nemá čas na její pochybné věštby. On ale s vážným výrazem přikývl, posadil se vedle mě a já okamžitě ucítila tu příjemnou vůni kůže a jeho vody po holení. "Děkuji vám." Pořád mluvil tak přezdvořile.
"Bude to stručné." Rhonda už míchala karty, do nichž zamíchala i ty moje nicneříkající. V rekordním čase mu balíček podala, on ho rozdělil a ona vytáhla tři karty. Rytíř holí, Kolo štěstí a Pětka pohárů. Nemohla jsem se rozhodnout, jaký z toho mám dojem. Rytíř holí vypadal podle názvu karty, byl to muž na koni s dlouhým dřevěným kopím. Kolo štěstí byl kruh s podivnými symboly, které se vznášely v oblacích. Pětka pohárů zobrazovala pět převržených pohárů, z nichž vytékala tekutina, a zády k nim stál muž.
Přelétla pohledem karty, potom se zadívala na Dimitrije a pak zase na karty. Její výraz byl naprosto nečitelný. "Ztratíte to, čeho si ceníte nejvíc, tak to opatrujte, dokud ještě můžete." Ukázala na Kolo štěstí. "Kolo se otáčí, neustále se otáčí."
Věštba sice nebyla tak dobrá jako Lissina, ale Dimitrij se toho dozvěděl zatraceně víc než já. Lissa do mě šťouchla loktem, což mělo být tiché varování, abych mlčela. Nejdřív mě to překvapilo. Aniž bych si to totiž uvědomovala, otvírala jsem pusu k protestu. Zavřela jsem ji a zamračila se.
Dimitrij zachmuřeně a zamyšleně zíral na karty. Netušila jsem, jestli o takových záležitostech něco ví, ale díval se na ty obrázky, jako by ukrývaly veškerá tajemství světa. Nakonec na Rhondu opět uctivě kývl. "Děkuju."
Taky kývla a vzápětí jsme se my tři zvedli, abychom stihli letadlo. Ambrose nám řekl, že tohle věštění platí on a že se se Suzanne vyrovná později. "Stálo to za to," oznámil mi. "Vidět vás uvažovat o vašem osudu."
Zamračila jsem se. "Bez urážky, ale tyhle karty mě nepřiměly uvažovat vůbec o ničem." Jen ho to rozesmálo.
Když už jsme se chystali odejít ze Suzanniny malé čekárny, Lissa se najednou obrátila a otevřenými dveřmi se vrátila k Rhondě. Šla jsem za ní.
"Ehm, promiňte," řekla Lissa.
Rhonda zvedla hlavu od míchání karet a zatvářila se ustaraně. "Ano?"
"Asi to bude znít divně, ale… můžete mi prozradit, na jaký živel se specializujete?"
Cítila jsem, že Lissa ani nedýchá. Zoufale chtěla, aby Rhonda řekla, že se nespecializuje na nic, což bylo častou známkou toho, že dotyčný ovládá éter. Lissa se pořád měla hodně co učit a upínala se k myšlence, že třeba najde další, kdo by ji mohli učit - a zejména se jí líbilo, že by ji někdo mohl naučit předpovídat budoucnost.
"Vzduch," odpověděla Rhonda. Vzápětí jsme ve vlasech pocítily slabý vánek, aby nám to dokázala. "Proč?"
Lissa vydechla a poutem jsem pocítila její nezměrné zklamání. "Jen tak. Ješt

15.kapitola VA 3

8. února 2011 v 12:31
Co?"
"Slyšela jste. Nevím, jak daleko až to zašlo, a upřímně, ani nechci znát podrobnosti. O to tu nejde. Podstatné je, že už to nebude pokračovat."
Královna na mě shlížela s rukama v bok a zjevně chtěla, abych jí odpřisáhla, že udělám, co chce. Až na to, že jsem nemohla. Rozhlédla jsem se po místnosti a byla si jistá, že to je nějaký fór. Podívala jsem se na dva strážce na druhé straně místnosti a tak napůl jsem doufala, že mi třeba objasní, co se tu děje, jenže ti se dívali takovým způsobem, jako by vůbec nic neviděli. Žádný oční kontakt. Otočila jsem se zase ke královně.
"Ehm, Vaše Veličenstvo…, to musí být nějaký nedorozumění. Mezi Adrianem a mnou nic není."
"Máte mě za idiota?" dotázala se.
Teda, to je ale úvod!
"Ne, Vaše Veličenstvo."
"Tak to je dobrý začátek. Nemá smysl mi lhát. Lidé vás spolu viděli jak tady, tak u vás ve škole. jsem vás taky viděla v soudní síni." Sakra. Proč se zrovna v tu chvíli Adrian rozhodl zachovat galantně a vyškemral si další objetí? "Donesly se ke mně řeči o nemravnostech, takže to chci zarazit hned tady a teď. Adrian Ivaškov se nezahodí s nějakou podřadnou dhampýrkou. Z toho bludu vás můžu okamžitě vyvést."
"Nikdy mě nenapadlo, že by… Nic spolu nemáme," řekla jsem. "Jsme jenom kamarádi a to je všechno. Líbím se mu. Flirtuje se mnou. A jestli chcete probírat nemravnosti, pak… Jsem si jistá, že má celý seznam nemravností, co by se mnou rád provozoval. Spoustu nemravných věcí. Ale neděláme je, Vaše Veličenstvo."
V momentě, kdy jsem ta slova vypustila z pusy, připadala jsem si jako debil. A vzhledem k tomu, jak se královna tvářila, to vypadalo, že už pro mě ta situace nemůže vypadat hůř.
"Vím o vás," prohlásila. "Poslední dobou se hodně uznale mluví o vašich zásluhách, nicméně nezapomínám na to, že jste to byla vy, kdo odvedl Vasilisu pryč. A také vím o vašich dřívějších problémech s pitím a muži. Kdyby to bylo na mně, poslala bych vás někam mezi krvavé děvky. Pravděpodobně byste tam zapadla."
Pití a muži? Mluvila, jako bych byla alkoholička a prostitutka. Ve skutečnosti jsem ale rozhodně nepila víc než jiní teenageři na večírcích. Ale nemělo smysl jí to vykládat. A kdybych jí řekla, že jsem pořád ještě panna, taky by to nejspíš nic nezměnilo.
"Ale," pokračovala, "vzhledem k vašim nedávným zásluhám je nemožné poslat vás pryč. Všichni se domnívají, že máte před sebou zářnou budoucnost. A možná, že opravdu máte. Sice vám nemůžu zabránit, abyste se stala strážkyní, ale můžu ovlivnit, čí strážkyní budete."
Strnula jsem. "Co to říkáte? Vyhrožujete mi?" Tohle nemohla myslet vážně. Odebrat mě od Lissy během terénního cvičení byla jedna věc, ale tohle byla úplně jiná záležitost.
"Říkám jen, že mám eminentní zájem o Vasilisinu budoucnost, toť vše. A pokud bude třeba, abych ji ochránila před špatným vlivem, pak to udělám. Můžeme jí najít jiného strážce. A vám jiného Moroje."
"To nemůžete udělat!" vykřikla jsem. Z jejího pohledu mi bylo jasné, že má radost, že ze mě konečně dostala nějakou opravdovou reakci. Zuřila jsem a bála se. Horko těžko jsem se snažila ovládat svou výbušnost. Teď jsem potřebovala diplomacii a upřímnost. "S Adrianem nic nedělám. Opravdu. Nemůžete mě trestat za něco, co nedělám." Rychle jsem si vzpomněla a dodala: "Vaše Veličenstvo."
"Vůbec vás přece nechci trestat, Rose. Jen chci mít jistotu, že jsme si rozuměly. Morojové se s dhampýrkami nežení. Pohrávají si s nimi. Každá dívka si myslí, že v jejím případě to bude jiné - i vaše matka si to myslela, když potkala Ibrahima, ale také se zmýlila."
"Kohože potkala?" podivila jsem se. To jméno mě zasáhlo jako facka. Ibrahim? V životě jsem to neslyšela, natož abych někoho toho jména znala. Chtěla jsem se zeptat, kdo to byl a jakou měl spojitost s mou matkou, ale Taťána řečnila dál.
"Vždycky se mýlí. A vy se to můžete snažit změnit ze všech sil, ale bude to jen mrhání časem." Zavrtěla hlavou, jako by ty dhampýrky litovala, ale byla tak arogantní, že žádný skutečný soucit snad ani cítit nemohla. "Můžete využívat svou pěknou tvářičku i tělo, jak jen budete chtít, ale nakonec to budete vy, koho někdo využije. Teď třeba tvrdí, že vás miluje, ale nakonec vás bude mít dost. Ušetřete si trápení. Prokazuji vám laskavost."
"On ale netvrdí, že mě miluje…" Nemělo to smysl. Ironií bylo, že jsem s neochvějnou jistotou věděla, že Adrian by mě chtěl jen na sex. O tom jsem si nedělala žádné iluze. Ale když s ním nespím, pak nechápu, v čem je problém - teda až na to, že z toho problém dělá Taťána. Povzdechla jsem si a bylo mi jasné, že ji žádný argument nepřesvědčí, že o Adriana vážně nemám zájem. "Heleďte, když jste si tak jistá, že nemáme žádnou společnou budoucnost, tak proč mi to povídáte? Podle vás mě beztak odkopne, Vaše Veličenstvo."
Na vteřinu zaváhala a pak se málem rozesmála. Přestože tak hnusně mluvila o mně, mojí mámě a ostatních dhampýrkách, v hloubi duše se asi vážně obávala, že jsem natolik hezká, že bych Adriana přiměla k ostudnému manželství. Rychle svou nejistotu skryla.
"Ráda věci vyřizuju dřív, než se zkomplikují, toť vše. Navíc to pro něj a Vasilisu takhle bude snazší, když se mezi ně nebudete plést."
Tak pomalu! Chvilka spokojenosti se rázem změnila v nepochopení. Už jsem se v tom ztrácela stejně, jako když mě ze začátku nařkla z toho, že jsem se zapletla s Adrianem.
"Pro něj a… Vasilisu? Lissu? O čem to mluvíte?" Zapomněla jsem říct Vaše Veličenstvo, ale nemyslím, že by jí to v tuto chvíli vadilo.
"Ti dva se k sobě výborně hodí," prohlásila, jako by se chystala kupovat nějaké obrazy. "Navzdory vašemu špatnému vlivu se z Vasilisy stává velice slibná žena. Má nesmírně střídmou a oddanou povahu, což vyváží jeho nezodpovědnost. A když budou spolu, budou moci pokračovat ve zkoumání svých… neobvyklých magických schopností."
Před pěti minutami mi připadalo, že nejšílenější věc, jakou jsem kdy slyšela, je, že bych si měla vzít Adriana. Teď to ale trumfla myšlenka, že by si ho měla vzít Lissa.
"Lissa a Adrian. Spolu. To nemůžete myslet vážně. Vaše Veličenstvo."
"Když budou oba pobývat tady, myslím, že je to samotné napadne. Už teď mají oba kolem sebe určité charisma. Navíc obě Adrianovy babičky mají předky mezi Dragomiry. Má víc než dost příbuzné krve na to, aby jí pomohl zachovat pokrevní linii Dragomirů."
"Stejně tak Christian Ozera." V jedné nechutně láskyplné chvíli Lissa s Christianem zkoumali jeho rodokmen, aby zjistili, jestli má v sobě dostatek genů Dragomirů, aby mohl předat to jméno. Když zjistili, že ano, začali hned vymýšlet jména pro svoje děti. To byla hrůza. Odešla jsem hned poté, co mi Lissa oznámila, že po mně pojmenují svou třetí dceru.
"Christian Ozera?" Ten její blahosklonný úsměv teď působil trochu přiškrceně. "Toho si Vasilisa Dragomirová v žádném případě nevezme."
"No jasně, že ne v dohledný době. Teď půjdou na vysokou a pak…"
"Ani teď, ani nikdy jindy," přerušila mě Taťána. "Rod Dragomirů je starý a vysoce postavený. A jejich poslední potomek se nespojí s někým, jako je on."
"Je královský," namítla jsem hlubokým hlasem, který neměl daleko k vyděšenému tónu. Z jakéhosi podivného důvodu mě mnohem víc dopálilo, že uráží Christiana, než když urážela mě. "Rod Ozerů je stejně důležitý jako rod Dragomirů a Ivaškových. Christian je královský stejně jako Lissa, jako Adrian a jako vy."
Opovržlivě odfrkla. "On ale není jako my. Ano, Ozerovi patří ke královským, a ano, Christian má několik vážených vzdálených bratranců. O těch se teď ale nebavíme. Bavíme se o synovi rodičů, kteří se schválně stali Strigoji. Víte, kolikrát jsem se s tím za svůj život setkala? Devětkrát. Devětkrát během padesáti let. A jeho rodiče byli dva z nich."
"Ano, jeho rodiče," podotkla jsem. "Ne on."
"Na tom nesejde. Princezna z rodu Dragomirů se nemůže spojit s někým jako on. To postavení je zkrátka příliš prestižní."
"Ale váš synovec je dokonalá volba," poznamenala jsem trpce.
"Když jste takové chytré děvče, povězte mi, jak to vypadá na Akademii svatého Vladimíra. Jak vaši spolužáci pohlížejí na Christiana? Co říkají na to, že jsou Christian s Vasilisou spolu?" Oči jí vědoucně zazářily.
"Normálka," řekla jsem. "Mají spoustu kamarádů."
"A Christiana všichni berou?"
Okamžitě jsem si vzpomněla na Jesse a Ralfa, jak mě kvůli Christianovi podusili. Ano, skutečně je mnoho lidí, kteří se Christianovi vyhýbají, jako by už byl Strigoj. Proto neměl parťáka na hodině vaření. Pokusila jsem se skrýt své myšlenky, ale zradilo mě i to nepatrné zaváhání.
"Vidíte?" vykřikla. "A to je jen střípek společnosti. Představte si to ve větším měřítku. Představte si, jaké by to bylo, kdyby se Vasilisa aktivně angažovala ve vládě a snažila se získat podporu ostatních. Byl by pro ni přítěží. Nadělala by si nepřátele jen kvůli němu. Opravdu chcete, aby dopadla takhle?"
Přesně toho se obával i Christian. Teď jsem to ale popírala stejně, jako když jsem o tom mluvila s ním. "To se nestane. Pletete se."
"Jste ještě velice mladá, slečno Hathawayová. A také zdržujete váš let." Vydala se ke dveřím. Její strážci v okamžiku překonali celou místnost a ocitli se u ní. "Nemám už co dalšího říct a doufám, že toto bylo naposled, co jsme spolu vedly takový rozhovor." Nebo vůbec jakýkoli rozhovor, pomyslela jsem si.
Odešla, a jakmile mi to etiketa dovolila, sprintovala jsem, abych chytila letadlo. Cestou mi to v hlavě vřelo. Jak šílená je ta ženská? Nejenže je přesvědčená, že mám zálusk na Adriana, ale navíc věří, že může zapracovat na dohodnutí sňatku Adriana a Lissy. Těžko říct, která část našeho rozhovoru byla absurdnější.
Nemohla jsem se dočkat, až povím ostatním, co se stalo, a všichni se tomu pořádně zasmějeme. Ale když jsem se vrátila do svého pokoje pro bágl, rozmyslela jsem si to. Už tak se o mně a o Adrianovi šíří tolik pomluv, že bych asi neměla přilévat olej do ohně. Taky mi nepřipadalo jako dobrý nápad, aby se o tom dozvěděl Christian. Svůj vztah s Lissou beztak považuje za dost nejistý. Jak by si asi připadal, kdyby zjistil, že královna už plánuje, jak se ho zbavit?
Tak jsem se rozhodla na těch informacích nějaký čas sedět. To bylo poměrně těžké, protože Lissa na mě čekala hned u dveří.
"Myslela jsem, že už budeš v letadle," řekla jsem.
"Ne. O pár hodin let odložili."
"Aha." Odletět domů se mi teď zdálo jako ze všeho nejlepší nápad.
"Co chtěla královna?" vyzvídala Lissa.
"Pogratulovat mi," odpověděla jsem pohotově. "Za to, že jsem zabila Strigoje. To jsem od ní nečekala, bylo to dost divný."
"Ani bych neřekla," namítla. "To, cos udělala, bylo úžasný. Jistě tě chtěla poznat, když o tobě tolik slyšela."
"Jo, asi jo. Tak co teď? Co budem dělat, když máme ještě čas?" Oči jí plály nadšením a stejné byly i její pocity. Tu změnu jsem uvítala.
"No… Tak mě napadá, že když už jsme na královském dvoře…, nechceš ho trochu prozkoumat? Přece tu není jen bar a kavárna. Měly bychom se tady porozhlídnout, když tady budeme žít. A navíc máme co oslavovat."
Naše situace mě zasáhla plnou silou. Předtím jsem pořád řešila Viktora, takže jsem si to ani pořádně neuvědomila. Jsme na královském dvoře, v centru morojské vlády. Je to tu skoro tak velké jako Akademie a jistě tu musí být i něco víc než jen ta nudná obchodní tvář, kterou jsme viděly. Navíc měla Lissa pravdu. Měly jsme důvod se radovat. Viktor byl odklizen z cesty. Lissa uzavřela bezva dohodu ohledně svého dalšího studia. Stinnou stránkou toho všeho byla jen moje údajná aférka s Adrianem, ale to jsem pustila z hlavy, když jsem se nakazila Lissiným nadšením.
"Kde je Christian?" zeptala jsem se.
"Šel si po svým," odpověděla. "Myslíš, že je nutný, aby šel s náma?"
"No, většinou s náma všude chodí."
"Jo," přitakala. "Ale teď bych se tu ráda procházela jen s tebou." Vycítila jsem myšlenky, které stály za tím rozhodnutím. Náš krátký rozhovor předtím, než šla za královnou, v ní vyvolal nostalgické vzpomínky na staré časy, kdy jsme byly jen my dvě.
"Nemám námitek," řekla jsem. "Kolik toho můžeme za pár hodin prozkoumat?"
Obličej se jí rozzářil rozpustilým úsměvem. "To hlavní." Bylo mi jasné, že má na mysli něco konkrétního, ale snažila se to tajit. Nedokázala zablokovat naše pouto, nicméně už se naučila, že když na určitou věc nemyslí příliš soustředěně, jen tak snadno se k té informaci nedostanu. Byla ráda, že mě dokáže občas překvapit. Ale když se snažila přede mnou utajit něco důležitého nebo nějaký problém, stejně to nefungovalo.
Vyšly jsme zase ven do mrazivého počasí a Lissa mě vedla. Prokličkovaly jsme kolem administrativních budov a vydaly se směrem k dalším na vzdáleném konci dvorních pozemků.
"Královna bydlí v tom prvním domě," vysvětlila mi Lissa. "Není to přímo palác, ale blíží se mu to nejvíc. Když byl dvůr ještě v Evropě, královští Morojové žili na hradech."
Ušklíbla jsem se. "Děláš, jako by to bylo bůhvíco úžasnýho."
"Kamenné zdi? Věže? Snad i ty musíš uznat, že to zní skvěle."
"Jo, ale vsadím se, že připojení na internet stálo za velký kulový."
Lissa s úsměvem zavrtěla hlavou, moji poznámku neuznala za hodnou odpovědi. Procházely jsme kolem dalších staveb, které měly stejně zdobené kamenné zdi, ale byly vyšší a mnohem víc připomínaly normální domy s byty. To mi ostatně potvrdila.
"Tohle jsou městské domy, kde bydlí ti, co se tu zdržují delší dobu."
Prohlížela jsem si je a uvažovala, jak to asi vypadá uvnitř. Pak mě napadlo něco, co mě nadchlo. "Myslíš, že tady budeme bydlet?"
Ta myšlenka ji zaskočila, ale brzy ji nadchla stejně jako mě. Taky se těšila, že budeme mít byt, který si budeme moct zařídit po svém a přicházet a odcházet, jak se nám bude chtít. Líbilo by se mi, kdyby s námi bydlel i Dimitrij. Tady u dvora by ji nemusel hlídat čtyřiadvacet hodin denně, sedm dní v týdnu. V tom případě nebudu muset ani já. Dovolí mi vůbec s ní bydlet? Anebo to bude další možnost, jak mi ukázat, že nejsem žádaná?
"To doufám," přisvědčila a moje obavy nebrala na vědomí. "V horním patře s výhledem."
Přinutila jsem se k dalšímu úsměvu. "A s bazénem."
"Jak můžeš v téhle zimě myslet na bazén?"
"Hele, když už tady fantazírujeme, tak pořádně. Vsadím se, že Taťána má bazén. Určitě se u něj válí v plavkách a sexy chlápci ji natírají opalovacím krémem."
Čekala jsem, že zase obrátí oči v sloup, ale jen se zazubila a vedla mě do budovy hned u městských domů. "Zvláštní, že ses o tom zmínila."
"O čem?" vyjekla jsem. Vypadalo to, že její tajemství už už vypluje na povrch. Byla jsem jen kousíček od toho, abych jí ho vytáhla z hlavy. A udělala bych to, kdyby mě tak neohromilo naše okolí. Byl to útok na smysly: příjemná hudba, fontánky, rostliny, lidi v bílých županech, všechno lesklé a stříbrné…
Byly to luxusní lázně ukryté ve staré kamenné budově u dvora. Kdo by to řekl? U vchodu se nacházela recepce s dlouhým žulovým pultem, takže jsme měly jen částečný výhled dovnitř. Ale to, co jsem viděla, bylo úžasné. Podél zdi seděly ženy na pedikúře a manikúře. Ženy i muži si tu nechávali stříhat a barvit vlasy. Šipky v labyrintu chodeb směrovaly lidi do salónu, na masáže, do sauny, na kosmetiku a tak různě.
Lissa se na mě usmála. "Co ty na to?"
"Já na to, že Adrian měl pravdu, když říkal, že u dvora je plno různých tajemství." Povzdechla jsem. "A nerada přiznávám, že má pravdu."
"Bylas na dně z toho terénního cvičení a… všech dalších věcí." Nemusela se ani zmiňovat o Masonově smrti a boji se Strigoji. Vyčetla jsem to z její mysli. "Tak mě napadlo, že bys potřebovala relax. Zatímco jsi byla u královny, zjistila jsem, jak tady mají volno, a slíbili mi, že nás někam vmáčknou."
Lissa přešla k recepční a řekla jí, kdo jsme. Ta paní ihned poznala naše jména, ale trochu se zarazila, že by měla pustit dovnitř dhampýrku. Mně to však bylo jedno. Byla jsem příliš ohromená tím, co jsem tu viděla a slyšela. Ve srovnání s drsným, praktickým životním stylem, jaký jsem vedla, byl pro mě tenhle luxus až příliš.
Lissa nás přihlásila a otočila se ke mně s dychtivým a nadšeným výrazem. "Zapsala jsem nás na masáž…"
"Nehty," skočila jsem jí do řeči.
"Co?"
"Chci si nechat udělat nehty. Můžu jít na manikúru?"
To byla ta nejexotičtější a naprosto nejneužitečnější věc, jakou jsem si dovedla představit. No, pro obyčejné ženy to asi nebude tak neužitečné. Ale pro mě? Neustále mám ruce samý puchýř, škrábanec a špínu a ani počasí jim nijak neprospívá. Ano. K ničemu. Už celé věky jsem si nenalakovala nehty. Neměla jsem důvod. Novicka jako já si nemůže dovolit takový luxus. A proto jsem tak zoufale zatoužila po krásných nehtech. Pohled na dokonale nalíčenou Lissu ve mně probudil touhu po tom, abych se taky zkrášlila. Vím, že tohle nikdy nebude běžnou součástí mého života, ale když už jsem na místě, jako je tohle, pak chci nehty.
Lissa na okamžik zaváhala. Nejspíš měla velké plány ohledně té masáže. Ale nechtěla mi to odepřít, a tak znovu promluvila s recepční. Ta vypadala, že musí hodně šachovat s harmonogramem, ale nakonec prohlásila, že to půjde.
"Samozřejmě, princezno." Šťastně se usmívala, zasažená Lissiným přirozeným charismatem. V polovině případů Lissa ani nepotřebovala éter, aby přiměla lidi k pomoci.
"Nechci vám dělat potíže," řekla Lissa.
"Ne, ne. To rozhodně neděláte!"
Za chvíli už jsme seděly u dvou sousedních stolečků a Morojky nám namáčely ruce v horké vodě. Potom nám je začaly drhnout podivnou směsí cukru a mořských řas.
"Proč chceš zrovna manikúru?" chtěla vědět Lissa. Vysvětlila jsem jí, že nemám čas se ani namalovat a že dávám svým rukám tak zabrat, že je takováhle péče pak nepraktická. Zatvářila se zamyšleně. "To mě nikdy nenapadlo. Prostě jsem si myslela, že na to nejsi. Nebo že to nepotřebuješ, že to patří k tvojí image."
"To je fuk," odmávla jsem to. "To tebe kluci zbožňujou."
"Kvůli mýmu jménu. Zato tebe kluci - jako například jeden, co ho známe - uhánějí. A dělají to z jiných důvodů."
Ježíši, musela bych se hodně zamyslet, abych se dovtípila, o kom to mluví. "Jo, ale ty jiný důvody nejsou moc ušlechtilý."
Pokrčila rameny. "Na tom nesejde. Nepotřebuješ make-up, aby nad tebou slintali."
Vzápětí jsem zažila tu nejpodivnější věc, jakou jsem díky poutu mohla prožít. Uviděla jsem se jejíma očima. Bylo to jako dívat se do zrcadla, až na to, že Lissa teď měla výhled na můj profil. Ale když se na mě dívala, byla opravdu přesvědčená, že jsem krásná. Mám lehce tmavší pleť a tmavohnědé vlasy, což jí připadá exotické. Ve srovnání se mnou si Lissa připadala jako vychrtlá bledule. To bylo absurdní, vzhledem k tomu, jak často působím zanedbaně vedle její oslňující krásy. Její závist ale nebyla zlá, to neměla v povaze. Byl to spíš obdiv a touha po vzhledu, jaký sama nikdy mít nebude.
Chtěla jsem ji utěšit, ale měla jsem dojem, že by nebylo dobré, aby se dověděla, že vím o její nejistotě. Navíc mi myšlenky přerušila manikérka, když se zeptala, jakou barvu laku chci. Vybrala jsem si zlatý se třpytkami. Možná trochu křiklavý, ale líbil se mi. Beztak nevydrží dlouho. Lissa si vybrala světle růžový, což byla barva stejně rafinovaná a elegantní jako ona sama. Lissa měla nehty nalakované mnohem dřív než já, protože moje manikérka strávila dlouhou dobu zjemňováním mých rukou a pilováním nehtů. Lissa tedy byla hotová dávno přede mnou.
Když jsme měly obě úchvatné ruce, hrdě jsme si je ukázaly. "Vypadáš nádherně, zlato," prohlásila uznale.
Se smíchem jsme se vydaly na masáže. Lissa nás původně objednala na kompletní masáž, ale musely jsme ji zkrátit o čas, který nám zabrala manikúra. Takže jsme se místo masáže celého těla vrhly na masáž nohou, což bylo nakonec dobře, protože s čerstvě nalakovanými nehty bychom se stejně nemohly převléct do županů. Jediné, co jsme musely udělat, bylo vyzout si boty a vyhrnout kalhoty. Hověla jsem si v křesle a nohy jsem měla ponořené v horké bublinkové vodě. Do lázně přidali cosi, co vonělo jako fialky, ale nevěnovala jsem tomu moc pozornosti. Byla jsem příliš ohromená svýma rukama. Byly dokonalé. Manikérka mi zjemnila a zvlhčila kůži, takže jsem měla ruce hebké jako z hedvábí a nehty se mi změnily v zářivé zlaté oválky.
"Rose," uslyšela jsem Lissu.
"Hmm?" Přes zlatý lak mi manikérka dokonce dala ještě vrstvu bezbarvého. Uvažovala jsem, jestli mi tak ty úchvatné nehty vydrží déle.
"Rose."
Vycítila jsem, že Lissa vyžaduje mou úplnou pozornost, a tak jsem odtrhla pohled od svých omračujících rukou. Smála se od ucha k uchu. Už zase v ní vřelo to nadšení a tajemství, které mi odmítala cestou sem prozradit.
"Co je?" zeptala jsem se.
Kývla hlavou směrem dolů. "Rose, tohle je Ambrose."
Nepřítomně jsem pohlédla na maséra, který se mi krčil u nohou. "Ahoj, Ambrosi, jak…" Zmlkla jsem, aby ze mě nevypadlo něco jako ty blaho nebo a sakra.
Kluk, který mi masíroval chodidla, nemohl být o moc starší než já. Měl kudrnaté černé vlasy a svaly snad všude. To jsem věděla jistě, protože neměl tričko, takže jsme měly dobrý výhled na jeho svalnaté tělo s mohutnými bicepsy. Tmavě zlatého odstínu pleti mohl dosáhnout jen dlouhým pobytem na slunci, což naznačovalo, že je člověk. Potvrzovaly to i kousance na jeho krku. Pěkný dárce. Moc pěkný.
Byl tak atraktivní, že to bylo až neskutečné. Dimitrij je taky nádherný, ale má své drobné vady na kráse, což ho činí ještě nádhernějším. Ambrose byl až příliš dokonalý, jako umělecký kousek. Rozhodně jsem se na něj nechtěla vrhnout, ale pohled na něj byl příjemný.
Lissa, která se pořád strachovala o můj milostný život, se zjevně domnívala, že tohle je přesně to, co potřebuju. Ji masírovala žena.
"Moc rád tě poznávám, Rose," řekl Ambrose. Měl melodický hlas.
"Nápodobně," opáčila jsem sebevědomě. Vytáhl mi nohy z vody a začal je otírat ručníkem. Se svýma nohama jsem byla spokojená. Nebyly moc velké ani tak zničené jako ruce, protože jsem je tolik neodhalovala. Jen jsem litovala, že nemám nalakované nehty i na nohou, když se jich teď tenhle model bude dotýkat.
Lissa byla vnímavá, a tak ihned zaznamenala, jak jsem znervózněla. Tak tak se bránila smíchu. V hlavě jsem slyšela její myšlenky: Hezký, co? Zpražila jsem ji pohledem a odmítala vyslovit svoje myšlenky nahlas. Je to osobní masér Táťány. Teď jsi vlastně skoro jako královna. Hlasitě jsem povzdechla, aby si uvědomila, že není tak zábavná, jak si myslí. A když říkám osobní, myslím tím velice osobní.
Překvapeně jsem nadskočila, až jsem nechtěně vykopla jednou nohou. Ambrose mi naštěstí nohu zachytil dřív, než jsem ho stačila kopnout do jeho krásného ksichtíku. Sice nedokážu komunikovat telepaticky, ale z mého výrazu musela Lissa poznat, co si myslím. To nemůžeš myslet vážně, protože jestli jo, pak jsi v pořádným maléru.
Usmála se ještě víc. Myslela jsem, že se ti bude líbit, když tě bude rozmazlovat královnin tajný milenec.
Rozmazlovat zrovna nebylo to slovo, které mi přišlo na mysl. Když jsem se dívala na mladého krásného Ambrose, nedovedla jsem si představit, že může spát s tou starou ježibabou. Samozřejmě to ale mohl být jen způsob, jakým se můj mozek vyrovnával s tím, že někdo, kdo se dotýkal jí, se teď dotýká mě. Fuj.
Ambrose při masáži zapředl rozhovor o tom, jak elegantní mám nohy. Neustále se při tom oslnivě usmíval a odhaloval bílé zuby, ale já mu odpovídala jen úsečně. Pořád jsem nedokázala překonat myšlenku na něj a Taťánu, jak jsou spolu.
Lissa tiše zaúpěla. Flirtuje s tebou, Rose! Co to děláš? Přece si umíš počínat líp. Dalo mi pořádnou fušku sehnat ti co nejvíc sexy kluka, a tohle z toho mám?
Tahle jednostranná konverzace už mi začínala lézt na nervy. Chtěla jsem jí říct, že jsem po ní nikdy nechtěla, aby mi toho kluka pronajala. Vlastně jsem si okamžitě představila, jak mě královna volá na další setkání, aby mě seřvala za to, že mám neexistující románek i s Ambrosem. Nebylo by to dokonalé?
Ambrose se dál usmíval a palci mi masíroval chodidlo. Bolelo to - ale tak příjemně. Nikdy jsem si neuvědomila, jak citlivé je to místo. "Tolik se starali, aby ti sehnali to správné černé a bílé oblečení, ale na tvoje nohy nikdo ani nepomyslel," zabručel. "Jak můžeš celý den stát a pořád být schopná provést kruhový kop a kočičí postoj, když máš špatné boty?"
Už jsem mu chtěla říct, že se opravdu nemusí obávat o moje nohy, když vtom mi došlo, jak je to zvláštní. "Kruhový kop" a "kočičí postoj" nejsou žádné tajné termíny strážců. Kdokoli si zadá do Googlu "bojová umění", může si o těchhle věcech přečíst. Přesto bych ale takové znalosti nečekala ani od Moroje, natožpak od dárce. Pozorně jsem si Ambrose prohlížela a sledovala, jak tmavýma očima vše bystře pozoruje. Vybavila jsem si jeho rychlý postřeh, když mi zachytil nohu, abych ho nekopla.
Čelist mi začala klesat, tak jsem radši urychleně zavřela pusu, abych nevypadala jako idiot.
"Ty jsi dhamp